Hlavní hrdinkou je holčička, která je ve stejném věku, jako je má dcera. Možná už na začátku padla důležitá informace – maminka otěhotněla ve chvíli, kdy plánovala začít nový život na Islandu. Sama si uvědomuje, že po opuštění problémového partnera svou bolest sdílela s dcerou. Maminka se snažila, aby se to dcery nedotýkalo. Problémy se objevily při nástupu do první třídy, kdy holčička začala pociťovat obrovský strach ze školy. Měla problém mluvit s terapeutkou, ale reagovala na hračky, takže tudy s maminkou hledaly cestu.
Terapeutka se postupně od holčičky dozvídá přes hračky, že tenhle plyšák rád „bouchá“. Tím se postupně odkrývá celé pozadí školní třídy, kterou zřejmě pedagogové vnímali, ale ignorovali ve své hloubce. Škola dokonce při prvním kontaktu šikanu jako takovou naprosto odmítla a nechtěla to řešit. Jako hlubokou pravdu vidím v tom, že dospělí často podceňují problémy malých dětí. U holčičky se pomalu situace zlepšovala, když o problému začala mluvit. Najednou začala zažívat něco jiného a odpoutala se od svých emocí – potřeby pomstít se (zmlátit sněhuláka).
Dalšími problémy v terapii byly noční můry a osobní roviny, které se odkryly právě kvůli odbourání stresu ze školy. Holčička si postupně uvolňovala své emoce a ukazovalo se, že maminka se posouvá stejně, jako její maminka, objevovaly se tam věci, které sama matka stále neměla v sobě vyřešené. Holčička začala používat kostýmy – převlékala sebe i terapeutku, která byla vždy představitelkou zla, čarodějnice. Na třetím sezení se jim podařilo hru „dohrát“ a tím odhodit další problém.
Zajímavé tu pro mě bylo, že děti si mohou během hry odžít to, co potřebují ve svém životě prožít.
Pokud bych se ještě podívala zpětně na stranu školy, tak bylo zarážející, že se o instituci v celém pořadu mluví pouze na začátku a útržkovitě. Vyznívá to tak, že nakonec holčičce pomohlo to, že se se situací vnitřně vyrovnala, ale nevyřešila se situace ve třídě jako celku. Škola tu vlastně vůbec nefiguruje, zmiňujeme se jen o odmítnutí dotazu. Pedagogové měli se třídou pracovat možná podobně – otevřít jim možnosti, které společný pobyt ve škole nabízí tak, aby se nesoustřeďovali jen na vybití emocí, ale aby viděli ve spolužácích, přestávkách a společném pobytu i pozitivní věci, aby se těšili na kamarády. Je smutné, že si nikdo u takto malých dětí nenašel čas, aby s nimi takto pracoval a vytvořil jim podmínky pro další rozvoj.
Za pár dnů jde do druhé třídy a moc se těší – obavy má pouze maminka, která si uvědomuje osobnost své dcery a uvědomuje si i to, že právě ona byla vždy tou, která svou matku držela nad vodou a táhla jí dál.
„Je potřeba, abychom dětskou hru vždy brali vážně.“