Když jsem poslouchala podcast o Emičce a šikaně, mluvilo se zde spíše o tom, jaké to bylo u psychologa, jaký Emička udělala progres, situace a reakce školy se moc neprobírala. Z vyprávění je jasné, že šikana se ve třídě objevovala již v 1. třídě. Maminka Emičky vyprávěla, že děti si ubližovaly. Problém nastal v tom, že pedagogové údajně moc nereagovali, přestože ubližování mezi dětmi viděli. Takže už v této fázi nebyla optimální reakce učitelů, myslím, že už v této době měli učitelé tuto situaci začít jakkoliv řešit. Minimálně napomenout děti, že takové chování není správné a začít situaci řešit s vedením školy, rodiči, popřípadě i nějakým odborníkem.
Celkově mi přišlo, že škola odmítá tento problém řešit a celkově si ho připustit, přestože o problému věděla, tak ho škola popřela. Maminka se ve škole zmínila, že i s Emičkou dochází k psychologovi, což si myslím, že už něco vypovídá o tom, že ve třídě bude nějaký problém, když museli vyhledat odbornou pomoc. Maminka se i zmínila, že se domnívá, že ve třídě dochází právě k šikaně. Škola popřela výskyt šikany.
Co mě trochu zarazilo bylo to, že maminka Emičky byla jediná, kdo šikanu z rodičů řešil, i přestože to byla velmi brutální šikana, docházelo k fyzickému týrání. Možná, kdyby se spojilo více rodičů, škola by problém začala řešit, ale to už je otázka, na kterou neznáme odpověď.
Pokud bych se měla zamyslet nad tím, jak by vypadal přínosný přístup školy a učitelů v tomto případě, určitě by bylo vhodné, kdyby zakročila třídní učitelka v momentě, kdy by si všimla nějakých počátečních náznaků šikany. Upozornila děti na to, že takhle se k sobě nesmí chovat a udělala třídnickou hodinu, kde by si o tématu popovídali, jak se k sobě děti mají chovat, co druhému ubližuje. Dalším řešením by bylo to, že pokud by maminka došla do školy a řekla, že se domnívá, že ve třídě se odehrává šikana, tak by se tato situace začala řešit, než že se celá situace popře a dále se neřeší. Bylo by vhodné prověřit, zda se skutečně jedná o šikanu a následně situaci řešit s vedením školy, se třídou, s rodiči i s psychologem popřípadě jiným odborníkem.
Zarážející je to, že maminka Emičky se zmiňuje o tom, že až ve druhé třídě u Emičky pozoruje změnu, že už před odchodem do školy nepláče, nedělá jí do školy problém jít. V podcastu není konkrétně řečeno, kdy ke změně přístupu a jak ve škole došlo, ale vzhledem ke zlepšení u Emičky je možné předpokládat, že škola situaci začala nějakým způsobem řešit.