Dobrý den,
děkuji za pěknou reakci. Vypracovanou aktivitu zasílám níže:
AKTIVITA OSAKR A RŮŽOVÁ PANÍ:
„Nemají strach z tebe, Oskare. Ale z tvojí nemoci.“
Tato věta mě zaujala, protože se skutečně nemocí bojíme všichni. A ze strachu, který si mnohdy ani nepřiznáme, děláme divné až šílené věci. Možná že řešit nemoc jenom jako reálný projev v nás vzbuzuje strach. Myšlenková úroveň či dětská naivita skýtá posun.
Ale neměla by to být záminka k tomu, že můžeš všechno na světě. Že máš právo
zapomínat na ostatní.“
Nemoc by nás neměla omlouvat a dávat nám neadekvátní úlevy. Nějaké ovšem ano. A ačkoli máme často pocit, že máme absolutní svobodu a můžeme všechno (s nemocí či bez), tak je nutné být si vědom jistých morálních/etických/společenských hodnot, kterými si my sami vytyčujeme mantinely svobody – hranice.
Jak otevřít téma umírání s dětmi ve škole?
Vzpomínám si, že jsem prožívala úmrtí některých prapra a prarodičů na ZŠ, budu tedy vycházet při zodpovídání z pohledu na to, když mi bylo 7-14 let.
Těžko lze s tímto tématem pracovat na abstraktní úrovni, ačkoli se smrt právě s ní pojí nejvíce. V dětských knihách jsou používány k tomuto tématu různé nadpřirozené bytosti, které dětské fantazii zprostředkovávají konkrétní formou tento neviditelný prožitek. Samotný odchod duše pak připodobňují ke hvězdě, oblakům či k jiným přírodním úkazům. Proč by ne, vždyť to krásně metaforicky souvisí a vyobrazuje onen proces.
Přišlo by mi zajímavé třeba jenom začít s tím, že pozorujeme květinu, když roste ze země a pak, když jí utrhneme se ptát, proč si děti myslí, že se s ní děje proces umírání, jak to na ně působí. Nebo by šlo tento princip ukázat na vápenci, který je tvořen usazenými schránkami tehdejších živočichů, také zemřeli.
Určitě bych s tématem začala formou příběhu. Když jsem byla ve 4. třídě, četli jsme Bratři Lví Srdce, kde se tématika umírání řeší také. Astrid Lindgernová to pojímá jako že život pokračuje, defacto po vzoru přesvědčení určitých náboženských směrů. Ale tato idea se mi v té 4. třídě zdála přijatelná. Měla jsem tu utkvělou představu, že praděda je na mráčku a kouká na nás. Myslím, že této představě příběhy pomohly a je to asi nejpřirozenější cesta, krom vlastních skutečných prožitků, jak se smrtí pracovat.