Musím konstatovat, že mě výsledky šetření vcelku nijak výrazně nepřekvapily.
Jen mne jako speciálního pedagoga zamrzelo, že čeští učitelé nemají potřebu vzdělávání v oblasti výuky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, přestože dnes již najdeme v každé třídě minimálně jednoho, ale spíš více takových žáků.. Dle šetření TALIS 2013 nemá na základních školách o tuto problematiku zájem 24 procent učitelů a na gymnáziích dokonce 43 procent. Věřím, že se za těch pět let (od šetření) mohlo nastavení učitelů změnit. Domnívám se, že jejich neochota odráží reakci na myšlenku inkluze, která mnohé učitele zaskočila a vnímali jako další zátěž nad rámec svých stávajících povinností. Na druhou stranu je chápu, protože jim k už tak přebujelé administrativě přibyla povinnost vytvářet individuální vzdělávací plány, sžívat se s elementem asistenta pedagoga, kterého zpočátku vnímali spíše jako rušivý element a reagovat na mnohdy nestandardní situace (v závislosti na postižení dítěte). Dosud jsem působila na běžných školách (až letos učím ve speciální třídě) a mohu potvrdit, že učitelé vnímají žáky se speciálními potřebami jednoznačně jako zátěž. Sice už se naučili využívat „služeb“ asistentů, ale stále panuje názor, že by hendikepovaným dětem (zvláště pak těm s mentálním postižením) bylo mnohem lépe „mezi svými“ v jiném typu školy.
Ještě mě zaujalo, že v potřebě vzdělávat se podle oborů se umístili v popředí učitelé esteticko-výchovných předmětů. Podle mě to může mít hned tři důvody. Buď je tento obor jejich skutečnou vášní a vítají každou příležitost dál se v něm vzdělávat, nebo ho vnímají v nabídce kurzů doporučovaných školou jako cestu nejmenšího odporu, nebo „nafasovali“ do svého rozvrhu výtvarnou výchovu, přestože ji nikdy neučili (a ani nechtěli učit) a potřebují někde najít alespoň základy oboru a inspiraci, co a jak s dětmi tvořit.