Proměna školských systémů po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě otevřela zásadní otázku, za jakých podmínek se inovace vznikající z iniciativy učitelů mohou stát součástí systémové reformy.
Disertační práce zasadila proměny českého primárního vzdělávání v 90. letech 20. století do kontextu postsocialistické transformace a zaměřila se na dosud méně prozkoumané vztahy mezi reformními aktéry, pedagogickou praxí a státní vzdělávací politikou.
Prostřednictvím kvalitativní analýzy archivních dokumentů Přátel angažovaného učení (PAU), NEMES a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, dobových pedagogických periodik a rozhovorů s přímými účastníky tehdejších změn byly rekonstruovány hlavní směry a podoby reformního úsilí.
Analýza ukázala, že učitelské a odborné iniciativy představovaly významný zdroj nových pedagogických koncepcí, jejichž uplatnění na systémové úrovni však ovlivňovaly institucionální podmínky, míra profesní autonomie a priority školské politiky.
Zjištění poukazují na to, že uskutečňování vzdělávacích reforem nelze posuzovat pouze podle přijatých koncepčních dokumentů, ale také podle schopnosti propojit podněty pedagogické praxe s institucionální podporou a zajistit kontinuitu změn.
Práce přispívá k historickému porozumění proměnám českého primárního školství a nabízí východiska pro současnou diskusi o podmínkách dlouhodobě udržitelných vzdělávacích reforem.