Oba texty se shodují v tom, že slovo je základní jednotkou jazyka, která má formální i významovou stránku. Z hlediska sémantického je nositelem lexikálního významu, z fonetického má zvukovou podobu a přízvuk, z grafického je tvořeno souvislou řadou písmen oddělenou mezerami a z morfologického má tvary a gramatický význam. Obě pojetí také uznávají, že slovo plní funkci ve větě a v komunikaci.
Tyto texty se liší však tím, že ‚‚Příruční mluvnice češtiny‘‘ pojímá slovo systémově, což znamená že chápe ho jako jednotku lexikální roviny jazyka, která je ustálená, autonomní, přemístitelná a nahraditelná jiným slovem stejného typu. Naproti tomu ‚‚Čeština – řeč a jazyk‘‘ popisuje slovo z různých praktických hledisek (sémantického, grafického, fonetického, morfologického, větného a kontextového).
Tedy:
Příruční mluvnice češtiny má systémový a teoretický přístup.
Čeština - řeč a jazyk má praktický přístup.