Úkol 1: četba

Ahoj Simčo. Děkuji ti za tvé komentáře. Novější výzkum k tomuto tématu (předpokládám) žádný nevznikl, hledala jsem i v jiných zdrojích. Myslím si, že je v dnešní době situace už o něco lepší, ale já to stále vnímám jako spíše okrajovou formu. Během svých praxí se často setkávám se skupinovou prací, ale ta ne vždy je zároveň kooperativní (i když má nějaké kooperativní prvky). Jak jsem psala v těch závěrech, učitelé měli zpočátku spíše obavu ze zavádění této formy výuky a pokud už ji využívali, tak spíše u opakování učiva, nikoliv u nových témat (ta byla realizována spíše frontální výukou). Takže zatímco přesvědčení o tom, že kooperativní učení ovlivňuje sociabilitu dítěte, bylo učiteli ve výzkumu utvrzováno, tak jen opatrně mu byla přiznávána funkce učení se novému (věcnému) učivu. Přesvědčení učitele o prospěšnosti a zvládnutelnosti kooperativního učení se u některých měnilo v průběhu zavádění této formy (s podporou mentora). Stále ale podle respondentek převládal názor, že by měl být nositelem nového v látce především učitel. Autorka také zmiňuje, že učitelé při přípravách kooperativní výuky využívali vzory, získané z dříve viděných hospitacích a teprve až s podporou mentora více porozuměly principům kooperativního učení. Autorka také zmínila nejistotu učitelské role, kterou respondenti cítily při zaváděné méně obvyklých postupů kooperativního učení, s čímž je ale třeba počítat. V této souvislosti zmínila také cestu od "nebyla jsem tam vidět", "dělala jsem to a to" a po vítězné "jedou si sami", což je vázané na celé pojetí této výuky, které se ale mění pomalu. V závěru článku autorka klade důraz na další vzdělávání učitelů v obecnější rovině, aby učitelé získali hlubší a komplexnější porozumění kooperativních učebních činností. A zdůrazňuje také důležitost vize školy a podpory managementu. Snad jsem ti aspoň částečně na tvé dotazy odpověděla.
Míša