Poznámky k antiochijské exegetické tradici

Diodóros pocházel z bohaté rodiny z Antiochie nebo z Tarsu. Vzdělání získal v Athénách a působil v Antiochii jako asketa, teolog a exegeta. Vedl zde tzv. askétérion, kde byli jeho žáky Jan Chrýsostomos a Theodóros z Mopsuestie. Od roku 378 až do své smrti před rokem 394 byl biskupem v Tarsu.

Od Diodóra se dochoval mj. komentář k Žalmům, na kterém je vidět, jak pokročil v tendenci historika Eusebia. Podobně jako on nepokládal uspořádání žalmů za chronologické. Předpokládal, že se kniha ztratila v babylónském zajetí a byla nalézána v době Ezdrášově po částech a uspořádávána činností tehdejších redaktorů. Na rozdíl od Eusebia z toho vyvodil, že nadpisy žalmů jsou chybné, a nemohou tedy sloužit jako klíč ke kristologickému výkladu. Diodóros žalmům kristologický význam upřel. Na rozdíl od Órigena či Eusebia ale pokládal Diodóros za autora všech žalmů Davida (nadpisy vztahující se k životu Davida pokládal proto za autentické). David podle něho jednak hovořil o událostech svého života, jednak prorocky předpovídal konkrétní historické události (babylónské zajetí a návrat z něho, makabejské povstání apod.). Diodóros ovšem přitom nesleduje historický zájem, ale jde mu o objasnění textu každého žalmu vztažením k jeho dobovému pozadí.

Diodóros chtěl podat výklad obsahu (hypothesis) celé knihy žalmů i všech žalmů jednotlivě, a to na základě jejich literního smyslu (kata lexin), aby zpěváci chápali koherenci (akolúthia) jejich textu i hloubku jejich smyslu (dianoia). Tvrdí, že hypothese žalmů lze rozdělit do dvou kategorií: etické (zaměřené na nápravu chování) a doktrinální (zaměřené na otázky prozřetelnosti a svobodné vůle).

Nejpříznačnější rys Diodórovy interpretace je, že pouze u menšiny žalmů nacházel obecný obsah, u většiny viděl konkrétní referenci ke konkrétní historické situaci. Na základě svého předpokladu, že autorem všech žalmů je David, se snažil systematicky určit události Davidova života, do nichž jednotlivé žalmy zapadají, nebo budoucí události, které David předvídal jako prorok. Eusebios naproti tomu chápal většinu žalmů jako obecné výpovědi a do konkrétních událostí v dějinách Izraele (a do kontextu konkrétních míst historických knih Starého zákona) je zasazoval pouze výjimečně. Většinu žalmů interpretoval Eusebios christologicky, kdežto Diodóros kristologickou interpretaci uznával jen u tradičně mesiánských žalmů 2, 8, 44 a u některých veršů dalších žalmů (např. Žl 15,10: "Nezanecháš mou duši v podsvětí" na základě paralelního místa v Sk 2,31). Právě redukce kristologického výkladu je nejnápadnější novinkou Diodórova komentáře, o jejíž motivaci můžeme pro nedostatek dohochovaných pramenů jen spekulovat.

Diodórův komentář je stručný, ale výklad textu je velmi přesný a dbá o vysvětlení každého detailu či hebraismu, který by mohl být řeckým čtenářům nesrozumitelný. Odkazuje na jiné překlady i na hebrejský text, což jsou postupy, které v syropalestinské oblasti zdomácněly od doby Eusebia. Využívá též metodu výkladu Písma Písmem, které si cenili alegoristé, avšak na rozdíl od nich s její pomocí objasňuje literní smysl, zejména historickou referenci žalmů.

(Shrnuto na základě Simonetti, s. 161–164, a Young, s. 173–174.)