Poznámky k antiochijské exegetické tradici

1. Charakter antiochijské exegetické tradice

Ve 2. pol. 4. stol. a 1. pol. 5. stol. dostala zdrženlivost vůči alegorii hlubší teoretický základ u představitelů antiochijské exegetické tradice. Starší literatura někdy pracuje s představou dvou institucionalizovaných pracovišť (jakési antiochijské teologické školy vedoucí metodologický spor s alexandrijskou školou), avšak v Antiochii šlo jen o skupinu exegetů zastávajících podobné exegetické zásady. Nejradikálnějšími stoupenci této antiochijské exegetické tradice byli autoři přelomu 4. a 5. stol. Diodóros z Tarsu (+390) a jeho žák Theodóros z Mopsuestie (350–428), kteří zásadně odmítali alegorii. Jejich programové spisy (Diodórův O rozdílu mezi allégorií a theórií a Theodórův Proti alegoristům) se však nedochovaly, takže jejich pozice a argumenty nemůžeme přesně analyzovat.

Z poznámek a předmluv k některým dochovaným komentářům je patrné, že oba pokládali alegorii za pohanskou metodu, kterou řečtí filozofové vykládali své mýty tak, že potlačili jejich doslovný smysl, aby pod ním nalezli univerzální filozofické pravdy. U antiochijských exegetů můžeme vidět naopak navazování na rétorické konvence, které vycházejí z gramatických a rétorických škol, v nichž se pěstoval odlišný přístup k textům. Těmito školami, v nichž se studiem klasické literatury hledalo mravní ponaučení a příklady pro jednání, prošla většina populace. Interpretační metody, které se na nich používaly a které antiochijští exegeté sdíleli, užívaly lexikální analýzu, stanovovaly správnou punktaci a větnou strukturu, vykládaly cizí slova, metafory a figury, zkoumaly návaznosti myšlenek, literární druhy a žánry, autorství a autenticitu textů. Obvyklými technikami Antiochijců byly sumáře a parafráze, jejichž cílem bylo fixovat hypothesis dané pasáže, aby se pod množstvím detailních komentářů k jednotlivostem neztratil kontext a obsah celku. Ukazují zájem o návaznost motivů a koherenci (akolúthia) příběhu.

V posledních desetiletích se protiklad mezi oběma exegetickými tradicemi přehodnotil a chápe se spíše jako rozdíl v terminologickém úzu. Diodóros odmítal termín "allégoria" a chápal ho polemicky jako takové čtení, které potlačuje literní znění textu (alegorie se v antiochijské tradici chápala pouze jako řečová figura známá z učebnic řečnictví, pod niž spadají metafora, ironie, personifikace atd.). Proti tomu zdůrazňoval "theória" (θεωρία – "vhled, vědecké poznání"), která také vidí vyšší smysl textu, ale nedevalvuje historický smysl. Předpokládali, že hlubší smysl je založen na literním tak, jako je obraz založen na věci, kterou reprezentuje, takže se pohledem na obraz vnímá zároveň obraz i zobrazovaná věc.

Důkladnějším rozlišením órigenovské allégoria od antiochijské theória se zabývala Youngová (s. 161–185). Předpokládá, že základní výtka vůči alexandrijské tradici byla, že chápe texty jako soubory izolovaných arbitrárních symbolů, nikoli jako souvislý příběh zrcadlící vyšší pravdy. Navrhuje pojímat rozdíl mezi antiochijskou a alexandrijskou exegezí jako protiklad ikonické a symbolické mímésis. Ikonickou mímésis chápe jako zrcadlení hlubšího významu v textu jako celku, zatímco alegorie neboli symbolická mímésis se opírá o chápání jednotlivých slov jako symbolů odkazujících k různým skutečnostem, což vede k podcenění či úplnému ignorování příběhu a textové koherence.

Rozdíl autorka demonstruje na komentáři zázračného nasycení v Matoušově evangeliu v podání Órigena a Jana Chrýsostoma. Órigenés vykládá toto zázračné nasycení jako symbol duchovní stravy (pět chlebů symbolizuje Písmo, ryby jsou Logos). Slova příběhu se tedy stala symboly něčeho jiného a text šifrou, kterou je třeba prolomit rozluštením skrytého smyslu jednotlivých slov. Chrýsostomos vykládá nasycení jako důkaz dogmatu i jako morální poučení. Kristus pohlíží k nebi, aby poukázal na to, že vyšel od Otce; netvoří pokrm z ničeho, ale používá chléb a ryby, aby umlčel dualistické heretiky jako Markión a manichejci; sytí hlad přítomných prostým jídlem, aby je učil pokoře a střídmosti. Chrýsostomův výklad je stejně jako Órigenova alegorie intelektualizací. V obou případech se z textu odvozuje poučení, o kterém text ve svém doslovném znění nehovoří. Rozdíl je v tom, že v antiochijské exegetické tradici je zrcadlem hlubšího pochopení příběh jako celek s jeho postavami a jejich jednáním i vztahy, zatímco pro alexandrijského exegetu jsou šifrou jednotlivá izolovaná slova textu.

Důraz se tedy přesouvá ze slovního znění textu (onomata) na příběhový charakter Písma (pragmata jako res gestae v protikladu k res fictae). Antiochijští exegeté trvali na historické realitě biblického zjevení a nechtěli, aby se jim ztratilo ve světě symbolů a stínů. Namísto hledání filozofických pravd pod literním zněním textu byli Antiochijci v Písmu zaujati proroctvími a naukou o Boží prozřetelnosti, která se projevuje v dějinách. Smysl pro dějiny spásy vysvětluje zájem o koherenci (akolúthia) biblického příběhu.

Antiochijský přístup však nebyl analogií moderního historismu s jeho důrazem na historická fakta. Žádný Antiochijec by pravděpodobně nepřijal moderní historickokritickou pozici, v níž zjevení není v textu Písma, ale v událostech za ním, které můžeme z textu jakožto dokumentu pouze rekonstruovat jakožto fakta. Jejich pojetí dějin patřilo do starověkého světa a základním cílem starověkého historického žánru nebyl věcný výklad historických faktů, nýbrž prezentace příběhu jako závažného a morálně poučného. Typické pro tuto tradici tedy nebylo zjišťování, jak se věci skutečně udály, nýbrž pochopení příčin vyprávěných dějů a proniknutí do motivací postav příběhu.

Pro Antiochijce bylo Písmo neproblematickým výkladem toho, co se stalo, který ukazuje pravdu křesťanského dogmatu. Šlo jim o zachování ústředního děje a klíčových momentů univerzálních dějin spásy, v jejichž časoprostorovém rámci se odehrálo panenské narození, lidská smrt a zázračné vzkříšení Ježíše, jak o tom vypráví Bible a sumarizují kréda. Toto je důvod, proč je alegorizace stvoření, ráje a událostí Ježíšova života tak rozhořčuje a proč jim záleží právě na těchto příbězích, které moderní historici nejčastěji považují za mytologické; a právě tyto teologické zájmy v mysli antiochijských exegetů souvisely s odmítnutím alegorie.

2. Diodóros z Tarsu a jeho výklad Žalmů

Diodóros pocházel z bohaté rodiny z Antiochie nebo z Tarsu. Vzdělání získal v Athénách a působil v Antiochii jako asketa, teolog a exegeta. Vedl zde tzv. askétérion, kde byli jeho žáky Jan Chrýsostomos a Theodóros z Mopsuestie. Od roku 378 až do své smrti před rokem 394 byl biskupem v Tarsu.

Od Diodóra se dochoval mj. komentář k Žalmům, na kterém je vidět, jak pokročil v tendenci historika Eusebia. Podobně jako on nepokládal uspořádání žalmů za chronologické. Předpokládal, že se kniha ztratila v babylónském zajetí a byla nalézána v době Ezdrášově po částech a uspořádávána činností tehdejších redaktorů. Na rozdíl od Eusebia z toho vyvodil, že nadpisy žalmů jsou chybné, a nemohou tedy sloužit jako klíč ke kristologickému výkladu. Diodóros žalmům kristologický význam upřel. Na rozdíl od Órigena či Eusebia ale pokládal Diodóros za autora všech žalmů Davida (nadpisy vztahující se k životu Davida pokládal proto za autentické). David podle něho jednak hovořil o událostech svého života, jednak prorocky předpovídal konkrétní historické události (babylónské zajetí a návrat z něho, makabejské povstání apod.). Diodóros ovšem přitom nesleduje historický zájem, ale jde mu o objasnění textu každého žalmu vztažením k jeho dobovému pozadí.

Diodóros chtěl podat výklad obsahu (hypothesis) celé knihy žalmů i všech žalmů jednotlivě, a to na základě jejich literního smyslu (kata lexin), aby zpěváci chápali koherenci (akolúthia) jejich textu i hloubku jejich smyslu (dianoia). Tvrdí, že hypothese žalmů lze rozdělit do dvou kategorií: etické (zaměřené na nápravu chování) a doktrinální (zaměřené na otázky prozřetelnosti a svobodné vůle).

Nejpříznačnější rys Diodórovy interpretace je, že pouze u menšiny žalmů nacházel obecný obsah, u většiny viděl konkrétní referenci ke konkrétní historické situaci. Na základě svého předpokladu, že autorem všech žalmů je David, se snažil systematicky určit události Davidova života, do nichž jednotlivé žalmy zapadají, nebo budoucí události, které David předvídal jako prorok. Eusebios naproti tomu chápal většinu žalmů jako obecné výpovědi a do konkrétních událostí v dějinách Izraele (a do kontextu konkrétních míst historických knih Starého zákona) je zasazoval pouze výjimečně. Většinu žalmů interpretoval Eusebios christologicky, kdežto Diodóros kristologickou interpretaci uznával jen u tradičně mesiánských žalmů 2, 8, 44 a u některých veršů dalších žalmů (např. Žl 15,10: "Nezanecháš mou duši v podsvětí" na základě paralelního místa v Sk 2,31). Právě redukce kristologického výkladu je nejnápadnější novinkou Diodórova komentáře, o jejíž motivaci můžeme pro nedostatek dohochovaných pramenů jen spekulovat.

Diodórův komentář je stručný, ale výklad textu je velmi přesný a dbá o vysvětlení každého detailu či hebraismu, který by mohl být řeckým čtenářům nesrozumitelný. Odkazuje na jiné překlady i na hebrejský text, což jsou postupy, které v syropalestinské oblasti zdomácněly od doby Eusebia. Využívá též metodu výkladu Písma Písmem, které si cenili alegoristé, avšak na rozdíl od nich s její pomocí objasňuje literní smysl, zejména historickou referenci žalmů.

(Shrnuto na základě Simonetti, s. 161–164, a Young, s. 173–174.)

3. Theodóros z Mopsuestie a jeho exegetické zásady

Theodóros se narodil kolem roku 350 v bohaté rodině v Antiochii. Byl spolu se svým antiochijským vrstevníkem Janem Chrýsostomem pravděpodobně žákem pohanského řečníka Libania a poté vstoupil do askétéria Diodóra z Tarsu. Od roku 392 do smrti roku 428 byl biskupem v Mopsuestii nedaleko od Tarsu v Kilikii. Byl nejvýraznějším exegetou antiochijské tradice, ale většina jeho rozsáhlého díla včetně téměř všech starozákonních komentářů se nedochovala, protože byl druhým konstantinopolským koncilem roku 553 odsouzen jako předchůdce nestorianismu.

Základem poznání Theodórovy exegeze je komentář k dvanácti prorokům dochovaný řecky. V předmluvě k výkladu Jonáše sice přejímá od Diodóra tradiční zásadu, že jisté události Starého zákona mohou být typoi Krista a vykládá podmínky, za jakých lze starozákonní událost pokládat za typos události novozákonní, avšak typologicky interpretuje jen velmi málo míst a jedná se vždy o pasáže vykládané kristologicky už v Novém zákoně. Kristologickou interpretaci některých dalších míst, která byla vykládána tradičně kristologicky, Theodóros neuvádí nebo výslovně odmítá. V komentáři na Jonáše, jehož předmluva tak explicitně hovoří o přítomnosti Krista ve Starém zákoně, nakonec o Kristu vůbec nemluví a omezuje se na pouhou literní interpretaci. Omezení kristologického čtení byla novinkou přístupu Diodóra z Tarsu, kterou jeho žák Theodóros dovedl k dokonalosti. Tomu odpovídá jeho tendence vztahovat prorocké výroky na invazi Asyřanů a Babylóňanů nebo mesiánská proroctví na Zerubábela a Makkabejce. Theodóros má zkrátka sklon prezentovat Starý zákon jako v sobě uzavřenou ekonomii a funkci symbolické a prorocké anticipace Nového zákona mu nepřiznává.

Theodórovy komentáře jsou stručné a často jsou jen parafrází biblického místa. Úlohou komentátora je dle něho vysvětlení obtížných míst. Umí přesně vysvětlovat na první pohled temné zvláštnosti a jako Diodóros podává vysvětlení gramatického a lingvistického charakteru, ale nevěnuje se textové kritice (nemá zájem o jiné překlady a obhajuje autoritu Septuaginty na základě úzu církve).

Zvláštní pozornost Theodóros věnuje pasážím, kde prorocký text užívá čísla nebo figurativní jazyk. U čísel se často omezuje na prosté prohlášení, že pouze označují obecnou pluralitu. Tomuto banálnímu tvrzení lze rozumět právě jako polemice s numerickým alegorismem alexandrijské tradice. U figurativního jazyka Theodóros podobně jako Diodóros pouze vysvětluje figury. Střízlivě vykládá zejména hyperboly, které alegoristé pokládali za defectus litterae.

Komentář k žalmům 1–80 dochovaný částečně v katénách a v latinském překladu od Juliana z Eclana, jemuž Theodóros poskytl v Mopsuestii azyl, prozrazuje návaznost na Diodórovo dílo. Vzhledem k neúplnosti dochovaného textu nevíme, jaký názor měl Theodóros na nadpisy žalmů, ale můžeme předpokládat, že na svého učitele navazoval i v tomto případě. Projevuje se zde podobně jako v Diodórově komentáři tendence vidět v jistých historických událostech motivy, jež vedly Davida k proroctví, nebo cíle proroctví (např. babylónské vyhnanství nebo makkabejské povstání) a snaha omezovat odkazování žalmů na Krista (např. žalm 21 nelze prý chápat jako proroctví Kristova utrpení, ale Kristus na kříži ho recitoval pouze jako vhodný výraz utrpení spravedlivého). Theodóros zdůrazňuje ófeleia (užitečnost) žalmů a tvrdí, že David je sepsal k prospěchu celého lidstva, i když se vztahují na konkrétní historické události a postavy. Kristologický smysl je tak nahrazen zdůrazněním morální užitečnosti.

Theodórova snaha omezit přítomnost Krista ve Starém zákoně dosáhla vrcholu v interpretaci Písně písní. Tradiční interpretace viděla oba její protagonisty jako typoi Krista a církve, nebo Logu a duše. Theodóros tuto interpretaci popřel a navrhuje vidět v Písni chválu lásky, kterou napsal Šalomoun pro svou nevěstu faraónovu dceru nebo pro Šunemitku Abišag.

Theodóros komentoval též Nový zákon. Dochovaly se komentáře Janova evangelia v syrském překladu a některých Pavlových listů v latinském překladu. Vzhledem k tendenci zdůrazňovat spíše diskontinuitu mezi Starým a Novým zákonem se Theodórovy největší exegetické přednosti ukazují na Pavlových listech, v nichž dokonale chápe Pavlovy myšlenky o vztahu židů a křesťanů a ospravedlnění a svobodě a zdůrazňuje svobodu vůle jako základ morálního života. Z hlediska dějin exegeze pavlovské komentáře nemají velký význam. Zajímavé jsou hlavně úvody zabývající se chronologií listů a historickou souvislostí listů s životní dráhou apoštola. Theodórétův kritický smysl pro literní a historickou rovinu textu ho např. vedl k otevřenému přiznání sporu mezi Petrem a Pavlem v Antiochii, o němž referuje list Galaťanům, což ve starověku nebylo samozřejmé.

(Shrnuto na základě Simonetti, s. 168–180.)