Poznámky k antiochijské exegetické tradici

Ve 2. pol. 4. stol. a 1. pol. 5. stol. dostala zdrženlivost vůči alegorii hlubší teoretický základ u představitelů antiochijské exegetické tradice. Starší literatura někdy pracuje s představou dvou institucionalizovaných pracovišť (jakési antiochijské teologické školy vedoucí metodologický spor s alexandrijskou školou), avšak v Antiochii šlo jen o skupinu exegetů zastávajících podobné exegetické zásady. Nejradikálnějšími stoupenci této antiochijské exegetické tradice byli autoři přelomu 4. a 5. stol. Diodóros z Tarsu (+390) a jeho žák Theodóros z Mopsuestie (350–428), kteří zásadně odmítali alegorii. Jejich programové spisy (Diodórův O rozdílu mezi allégorií a theórií a Theodórův Proti alegoristům) se však nedochovaly, takže jejich pozice a argumenty nemůžeme přesně analyzovat.

Z poznámek a předmluv k některým dochovaným komentářům je patrné, že oba pokládali alegorii za pohanskou metodu, kterou řečtí filozofové vykládali své mýty tak, že potlačili jejich doslovný smysl, aby pod ním nalezli univerzální filozofické pravdy. U antiochijských exegetů můžeme vidět naopak navazování na rétorické konvence, které vycházejí z gramatických a rétorických škol, v nichž se pěstoval odlišný přístup k textům. Těmito školami, v nichž se studiem klasické literatury hledalo mravní ponaučení a příklady pro jednání, prošla většina populace. Interpretační metody, které se na nich používaly a které antiochijští exegeté sdíleli, užívaly lexikální analýzu, stanovovaly správnou punktaci a větnou strukturu, vykládaly cizí slova, metafory a figury, zkoumaly návaznosti myšlenek, literární druhy a žánry, autorství a autenticitu textů. Obvyklými technikami Antiochijců byly sumáře a parafráze, jejichž cílem bylo fixovat hypothesis dané pasáže, aby se pod množstvím detailních komentářů k jednotlivostem neztratil kontext a obsah celku. Ukazují zájem o návaznost motivů a koherenci (akolúthia) příběhu.

V posledních desetiletích se protiklad mezi oběma exegetickými tradicemi přehodnotil a chápe se spíše jako rozdíl v terminologickém úzu. Diodóros odmítal termín "allégoria" a chápal ho polemicky jako takové čtení, které potlačuje literní znění textu (alegorie se v antiochijské tradici chápala pouze jako řečová figura známá z učebnic řečnictví, pod niž spadají metafora, ironie, personifikace atd.). Proti tomu zdůrazňoval "theória" (θεωρία – "vhled, vědecké poznání"), která také vidí vyšší smysl textu, ale nedevalvuje historický smysl. Předpokládali, že hlubší smysl je založen na literním tak, jako je obraz založen na věci, kterou reprezentuje, takže se pohledem na obraz vnímá zároveň obraz i zobrazovaná věc.

Důkladnějším rozlišením órigenovské allégoria od antiochijské theória se zabývala Youngová (s. 161–185). Předpokládá, že základní výtka vůči alexandrijské tradici byla, že chápe texty jako soubory izolovaných arbitrárních symbolů, nikoli jako souvislý příběh zrcadlící vyšší pravdy. Navrhuje pojímat rozdíl mezi antiochijskou a alexandrijskou exegezí jako protiklad ikonické a symbolické mímésis. Ikonickou mímésis chápe jako zrcadlení hlubšího významu v textu jako celku, zatímco alegorie neboli symbolická mímésis se opírá o chápání jednotlivých slov jako symbolů odkazujících k různým skutečnostem, což vede k podcenění či úplnému ignorování příběhu a textové koherence.

Rozdíl autorka demonstruje na komentáři zázračného nasycení v Matoušově evangeliu v podání Órigena a Jana Chrýsostoma. Órigenés vykládá toto zázračné nasycení jako symbol duchovní stravy (pět chlebů symbolizuje Písmo, ryby jsou Logos). Slova příběhu se tedy stala symboly něčeho jiného a text šifrou, kterou je třeba prolomit rozluštením skrytého smyslu jednotlivých slov. Chrýsostomos vykládá nasycení jako důkaz dogmatu i jako morální poučení. Kristus pohlíží k nebi, aby poukázal na to, že vyšel od Otce; netvoří pokrm z ničeho, ale používá chléb a ryby, aby umlčel dualistické heretiky jako Markión a manichejci; sytí hlad přítomných prostým jídlem, aby je učil pokoře a střídmosti. Chrýsostomův výklad je stejně jako Órigenova alegorie intelektualizací. V obou případech se z textu odvozuje poučení, o kterém text ve svém doslovném znění nehovoří. Rozdíl je v tom, že v antiochijské exegetické tradici je zrcadlem hlubšího pochopení příběh jako celek s jeho postavami a jejich jednáním i vztahy, zatímco pro alexandrijského exegetu jsou šifrou jednotlivá izolovaná slova textu.

Důraz se tedy přesouvá ze slovního znění textu (onomata) na příběhový charakter Písma (pragmata jako res gestae v protikladu k res fictae). Antiochijští exegeté trvali na historické realitě biblického zjevení a nechtěli, aby se jim ztratilo ve světě symbolů a stínů. Namísto hledání filozofických pravd pod literním zněním textu byli Antiochijci v Písmu zaujati proroctvími a naukou o Boží prozřetelnosti, která se projevuje v dějinách. Smysl pro dějiny spásy vysvětluje zájem o koherenci (akolúthia) biblického příběhu.

Antiochijský přístup však nebyl analogií moderního historismu s jeho důrazem na historická fakta. Žádný Antiochijec by pravděpodobně nepřijal moderní historickokritickou pozici, v níž zjevení není v textu Písma, ale v událostech za ním, které můžeme z textu jakožto dokumentu pouze rekonstruovat jakožto fakta. Jejich pojetí dějin patřilo do starověkého světa a základním cílem starověkého historického žánru nebyl věcný výklad historických faktů, nýbrž prezentace příběhu jako závažného a morálně poučného. Typické pro tuto tradici tedy nebylo zjišťování, jak se věci skutečně udály, nýbrž pochopení příčin vyprávěných dějů a proniknutí do motivací postav příběhu.

Pro Antiochijce bylo Písmo neproblematickým výkladem toho, co se stalo, který ukazuje pravdu křesťanského dogmatu. Šlo jim o zachování ústředního děje a klíčových momentů univerzálních dějin spásy, v jejichž časoprostorovém rámci se odehrálo panenské narození, lidská smrt a zázračné vzkříšení Ježíše, jak o tom vypráví Bible a sumarizují kréda. Toto je důvod, proč je alegorizace stvoření, ráje a událostí Ježíšova života tak rozhořčuje a proč jim záleží právě na těchto příbězích, které moderní historici nejčastěji považují za mytologické; a právě tyto teologické zájmy v mysli antiochijských exegetů souvisely s odmítnutím alegorie.