Poznámky k Eusebiovi z Caesareie

Eusebios psal biblické komentáře nejen jako apologeta a teolog, ale také jako historik a antikvář. Patřil ke vzdělaným křesťanským kruhům, které vedle reakce na Profyriovu kritiku alegoreze sdílely i vzrůstající zájem o vědecké otázky profánního charakteru, tj. o otázky historické a antikvářské, o biblickou geografii, chronologii, etnografii a prosópografii. Toto vedlo k změně úhlu pohledu na obtížně pochopitelné pasáže a k jinému druhu exegetické pozornosti, která nevyžadovala tolik alegorický výklad, jako rozkrytí významu pomocí dodatečných informací čerpaných z děl, která byla předchůdcem moderních atlasů, encyklopedií či slovníků a která Eusebios sám vytvářel.

Simonetti (s. 114–117) charakterizuje Eusebiovu exegezi jako literní, zdržující se alegorezí, ale nikoli důsledně a principiálně, což vysvětluje jako projev obtíží při přechodu od teorie k praxi, typický pro člověka odkojeného Órigenovými texty, který se snažil vyhnout pouze nejradikálnějším bodům jeho exegetické techniky, ale v zásadě nepřestává myslet alexandrijským způsobem. Vliv Órigenova důrazu na kritiku textu a jeho Hexaply je vidět v tom, že Eusebios kromě Septuaginty užívá k obohacení interpretace také Aquilu, Theodotióna a Symmacha.

Eusebios jako vzdělanec zabývající se srovnávací chronologií světových a křesťanských dějin a apologetickým dokazováním předností křesťanství před pohanským náboženstvím a filozofií polemizoval s tradiční námitkou, kterou opět vznesl Porfyrios, že křesťanství je náboženstvím bez tradice. Předpokládal, že Boží zjevení dané patriarchům před Mojžíšem bylo předáno díky prorokům přímo křesťanům, zatímco Mojžíš je v Zákoně přizpůsobil Židům postiženým egyptským otroctvím (srov. PE VII 8; HE I 4,5–15).

Patriarchové Geneze, které předchozí křesťanská tradice chápala jako předobrazy Krista, pak dostali u Eusebia nesymbolický význam spočívající v jejich historicitě, kterou by kristologická interpretace odsunula na druhou kolej. Eusebios upřednostňoval doslovné, literní čtení a neužíval systematicky alegorizujících postupů. Zdráhal se číst Písmo na dvou rovinách a příběhy historických postav SZ netransponoval na duchovní rovinu jako předobrazy Krista či duchovního dění.

Kristologický smysl Písem Eusebios omezoval především na mesiánská proroctví, u nichž je kristologická reference jediným smyslem. Využíval přitom též tradiční kritérium defectus litterae. Tvrdil například jako už Hippolytos Římský, že požehnání Jákobovi v Gen 27,29 se na Jákobovi evidentně neuskutečnilo, takže je nutno ho vztáhnout na Krista, a to jako prvotní a jediný smysl textu.

Simonetti, z něhož při přehledu obsahu a metody Eusebiových exegetických děl zde především čerpám, se hlouběji zabývá analýzou dvou Eusebiových exegetických spisů: komentářů na Izaiáše a na Žalmy. Oba dokazují převažující zájem autora o Starý zákona a jeho apologetické záměry znovu zdůraznit starodávné kořeny křesťanství. Tyto cíle ho vedly především k dokazování přítomnosti Krista ve Starém zákoně, zatímco zájem o Nový zákon omezil především na řešení synoptických problémů, obtíží Ježíšova rodokmenu a na zkoumání vyprávění povelikonočních zjevení.