Poznámky k Eusebiovi z Caesareie

Eusebios z Caesareie

Eusebios z Caesareie (260/264–340) je autorem prvních Církevních dějin, které mu přinesly čestný titul otce církevnícho dějepisectví, a kromě toho je znám svými apologetickými a exegetickými díly. Jeho dílo ovlivnilo několik okolností:

• Byl biskupem na místě Órigenova posledního působení, a proto těžil z jeho knihovny obsahující mimo jiné Hexaplu a převzal od něho požadavek filologické kritičnosti. Byl tedy Órigenovi za mnohé vděčný, a i když se narodil až po jeho smrti, je důležitým spojovacím článkem mezi starým órigenovským a novým antiochijským způsobem exegeze.
• Eusebios se důkladně seznámil s Porfyriovou protikřesťanskou polemikou a byl jí zřejmě silně zasažen. Sám dokonce napsal polemický spis vyvracející Porfyriovy argumenty, který se nedochoval.
• Eusebios byl fascinován historickým úspěchem křesťanské církve, která se navzdory vnějším pronásledováním rozrostla a zesílila natolik, že ji za jeho života císař Konstantin I. Veliký vybral jako základ kulturní a politické identity a sjednocení své říše. Po smrti císaře Konstantina napsal ideologický oslavný životopis tohoto císaře, v němž ho chválí jako zástupce Boha na zemi. Fascinovala ho skutečnost, že císař najednou chrání a řídí církev a podlehl jistému triumfalismu. Byl přesvědčen, že spojení církve se světskou mocí je vrcholem úspěchu evangelia.

Charakteristika Eusebiovy exegeze

Eusebios psal biblické komentáře nejen jako apologeta a teolog, ale také jako historik a antikvář. Patřil ke vzdělaným křesťanským kruhům, které vedle reakce na Profyriovu kritiku alegoreze sdílely i vzrůstající zájem o vědecké otázky profánního charakteru, tj. o otázky historické a antikvářské, o biblickou geografii, chronologii, etnografii a prosópografii. Toto vedlo k změně úhlu pohledu na obtížně pochopitelné pasáže a k jinému druhu exegetické pozornosti, která nevyžadovala tolik alegorický výklad, jako rozkrytí významu pomocí dodatečných informací čerpaných z děl, která byla předchůdcem moderních atlasů, encyklopedií či slovníků a která Eusebios sám vytvářel.

Simonetti (s. 114–117) charakterizuje Eusebiovu exegezi jako literní, zdržující se alegorezí, ale nikoli důsledně a principiálně, což vysvětluje jako projev obtíží při přechodu od teorie k praxi, typický pro člověka odkojeného Órigenovými texty, který se snažil vyhnout pouze nejradikálnějším bodům jeho exegetické techniky, ale v zásadě nepřestává myslet alexandrijským způsobem. Vliv Órigenova důrazu na kritiku textu a jeho Hexaply je vidět v tom, že Eusebios kromě Septuaginty užívá k obohacení interpretace také Aquilu, Theodotióna a Symmacha.

Eusebios jako vzdělanec zabývající se srovnávací chronologií světových a křesťanských dějin a apologetickým dokazováním předností křesťanství před pohanským náboženstvím a filozofií polemizoval s tradiční námitkou, kterou opět vznesl Porfyrios, že křesťanství je náboženstvím bez tradice. Předpokládal, že Boží zjevení dané patriarchům před Mojžíšem bylo předáno díky prorokům přímo křesťanům, zatímco Mojžíš je v Zákoně přizpůsobil Židům postiženým egyptským otroctvím (srov. PE VII 8; HE I 4,5–15).

Patriarchové Geneze, které předchozí křesťanská tradice chápala jako předobrazy Krista, pak dostali u Eusebia nesymbolický význam spočívající v jejich historicitě, kterou by kristologická interpretace odsunula na druhou kolej. Eusebios upřednostňoval doslovné, literní čtení a neužíval systematicky alegorizujících postupů. Zdráhal se číst Písmo na dvou rovinách a příběhy historických postav SZ netransponoval na duchovní rovinu jako předobrazy Krista či duchovního dění.

Kristologický smysl Písem Eusebios omezoval především na mesiánská proroctví, u nichž je kristologická reference jediným smyslem. Využíval přitom též tradiční kritérium defectus litterae. Tvrdil například jako už Hippolytos Římský, že požehnání Jákobovi v Gen 27,29 se na Jákobovi evidentně neuskutečnilo, takže je nutno ho vztáhnout na Krista, a to jako prvotní a jediný smysl textu.

Simonetti, z něhož při přehledu obsahu a metody Eusebiových exegetických děl zde především čerpám, se hlouběji zabývá analýzou dvou Eusebiových exegetických spisů: komentářů na Izaiáše a na Žalmy. Oba dokazují převažující zájem autora o Starý zákona a jeho apologetické záměry znovu zdůraznit starodávné kořeny křesťanství. Tyto cíle ho vedly především k dokazování přítomnosti Krista ve Starém zákoně, zatímco zájem o Nový zákon omezil především na řešení synoptických problémů, obtíží Ježíšova rodokmenu a na zkoumání vyprávění povelikonočních zjevení.

Komentář na Izaiáše

V úvodu ke komentáři na Izaiáše Eusebios tvrdí, že prorocká zvěst se vyjadřuje takovým způsobem, že ji lze interpretovat někdy čistě literně bez alegorizace, jindy zase symbolicky. Připouští, že v témž kontextu se často nacházejí propleteny výrazy míněné literně s výrazy míněnými alegoricky: např. v Iz 11,1 ("vyrazí výhonek z pahýlu Jesse") se "výhonek" chápe v alegorickém smyslu jako Kristus, ale jméno Davidova otce Jesse ve smyslu literním. U Órigena se duchovní smysl připojuje systematicky jako druhá významová rovina k smyslu liternímu, Eusebios rozlišuje proroctví, která se mají chápat pouze literně, od jiných, která se mají chápat pouze alegoricky, a vylučuje právě ono překrývání významových rovin.

Eusebios se osvobodil od požadavku interpretovat celý text Izaiáše kristologicky a mohl se jako historik věnovat také interpretaci historických událostí prorokovy doby. Často se odvolává na jiné knihy Starého zákona a určuje, které historické události v nich zmíněné mají ozvěnu v Izaiášových proroctvích. Texty o asyrské a babylónské invazi vztahuje na války mezi Židy a Římany z křesťanské éry. Toto je typická Eusebiova forma kristologického čtení: Tvrdí, že když Izaiáš hovoří o historických Babyloňanech a Asyřanech, buď je nazývá jménem, nebo je označuje jako "národy ze severu", ale tam, kde toto označení chybí, lze text přenést na římské války, jejichž smyslem prý bylo potrestání Židů za odmítnutí a zabití Krista.

Základní perspektiva podmiňující celkovou perspektivu eusebiovské exegeze je politická a zcela opomíjí individuální rovinu výkladu preferovanou Órigenem (alegorie vztahu Logu a individuální duše). Např. Iz 60,10 ("cizinci zbudují tvé zdi a jejich králové ti poslouží") vztahuje Eusebios na Konstantinovu politiku legitimizace křesťanství, kterou prožívá jako definitivní triumf církve, dědičky zaslíbení Izraele. Dle Simonettiho (s. 118) je v rozvíjení tématu triumfu církve Eusebiův komentář konsistentní jako málokterý další spis tohoto typu.

Komentář k Žalmům

Z komentáře k Žalmům se dochovala pouze část obsahující komentáře k Žl 51–95, mnoho komentářů k ostatním žalmům je dochováno ve fragmentech v katénách. Na začátku komentáře Eusebios zdůrazňuje, že tato kniha obsahuje nové učení po Mojžíšově zákoně a že David jako první předal Židům nový způsob bohoslužby, z níž odňal Mojžíšovy zákony o obětech a zavedl zpěv hymnů (srov. PG 23 73,56–76,13.). Idea, že žaltář je čímsi specifickým a že je jakýmsi kompendiem celého Starého zákona se pak velmi rozšířila a učinila z něho nejčtenější knihu Starého zákona, která byla také předmětem zvláštního zájmu exegetů.

Jako pořádající kritérium celého žaltáře Eusebios navrhuje historické rámce: žalmy jsou v něm řazeny do dvou bloků tak, že prvních 50 žalmů spadá do období po příběhu o Davidovi a ženě Chettity Uriáše Baršebě, zatímco ostatní spadají před tuto dobu, aby se nemuselo přecházet od lepších témat k horším (přitom nepokládá Davida za autora všech žalmů, ale připouští i autorství dalších zpěváků jmenovaných v rubrikách). Dále uvádí také jinou hypotézu založenou na rozšířeném předpokladu, že Písma byla zapomenuta a že je po babylonském zajetí rekonstruoval Ezdráš nebo jiný prorok a řadil žalmy v tom pořadí, v jakém je nacházel (srov. PG 23 73,27–55).

Komentáře k jednotlivým žalmům mají pečlivé historické zarámování ve formě odkazů na historické a prorocké knihy Starého zákona (např. zmínka o nepřátelství okolních národů vůči Izraeli v Žl 82,6 inspiruje Eusebia k výčtu různých obležení v dějinách Jeruzaléma). Kromě hledání původního historického kontextu se i v komentáři k Žalmům setkáváme s přenesením některých textů do kontextu časů válek Židů s Římany, i když v menší míře než v komentáři k Izaiášovi, a celkově zde převažuje kristologický zájem, takže žalmy interpretované kristologicky jsou nakonec ve většině.

Simonetti (s. 121–123) ukazuje, že odkazy na Krista jsou někdy uvedeny bez komplikovaných spekulací (např. Žl 88 prý celý hovoří o narození Krista z Davidova potomstva; Žl 86 hovoří o Kristově narození na základě v. 4 a 6 v Aquilovi, Symmachovi a Theodotiónovi; Žl 87 o jeho smrti), jindy Eusebios odůvodňuje kristologický odkaz nemožností vztáhnout slova na Davida nebo na někoho jiného než na Krista (Žl 54 a 70), jindy podobně jako Órigenés využívá údaje z nadpisu žalmu – např. slova εἰς τὸ τέλος ("do konce"), která jsou v nadpisech mnoha žalmů v Septuagintě, mají ukazovat, že žalm hovoří o Kristově vítězství. Protože text Žalmů je mnohdy moralizující a povzbuzující, Eusebios častěji než v komentáři k Izaiášovi užívá morální a individuální interpretaci.