Poznámky k Hippolytovi

Všechny Hippolytovy exegetické spisy komentují starozákonní knihy, což vychází buď z implicitní protimarkiónské a protignostické polemiky nebo spíše z větší prestiže Starého zákona oproti křesťanské literatuře budoucího Nového zákona.

Hippolytova exegetická díla dělí Simonetti (1985, s. 59–63) z hlediska metodického do dvou skupin: 1) David a Goliáš, komentář k Danielovi, kde koexistuje literní a alegorický výklad a první je podkladem druhého; 2) komentář k Písni písní, Požehnání Jákoba a Mojžíše, kde naprosto převažuje alegorie, která je představena jako jediná interpretace. Tento rozdíl lze vysvětlit jako důsledek vývoje autorovy metody směrem k výlučné typologii, nebo jako důsledek rozdílných žánrů komentovaných textů (historicko-narativní texty a prorocko-symbolické vyžadují jiný přístup). Ve druhém případě by pak rozdíly nic nevypovídaly o pořadí textů ani o vývoji autorovy metody. Hippolytos však svými ucelenými komentáři reprezentuje pokrok v dějinách exegeze oproti Justinově, Ireneově a Tertullianově "epizodické", příležitostné exegezi.

Autorova exegetická metoda nachází základ v tradičním přesvědčení, že Starý zákon skrývá pod povrchem litery tajemství Krista a že exegeta je odhaluje s asistencí Krista, jehož příchod je klíčem k pochopení přesného a hlubokého smyslu starozákonních textů. Na tomto základě Hippolytos rozvíjí alegorickou interpretaci (pro niž používá především termín typos a jeho deriváty) s výlučně kristologickým obsahem. Hippolytova interpretace díky své omezené šíři představuje kompaktní celek, jaký v pozdějších rozvláčných, ale chaotických alexandrijských komentářích nacházíme zřídka.

Limitem Hippolytovy exegeze je autorova nízká kritičnost a filologická erudice ve srovnání s pokročilostí Židů a Řeků v tomto ohledu. Tyto nedostatky jsou u něho patrnější než u Justina či Irenea zejména díky větší systematičnosti jeho díla. Např. když vysvětluje, proč Židé odmítají přijmout epizodu o Zuzaně, uvádí pouze moralistické, motivy jako by nevěděl, že text je dochován pouze řecky a hebrejské verzi knihy chybí, nebo komolí text Gen 49,25–26, aby vzniklo nesmyslné spojení ("lůno otcovo") a jako evidentní případ defectu litterae vyžadovalo alegorický výklad.