Poznámky k Hippolytovi

Hippolytos Římský

Hippolytos Římský je postava, které různí starověcí autoři připisují různý počet spisů (např. Eusebios z Caesareje 8, Jeroným 19). Je tradičně pokládán za presbytera žijícího v Římě asi v rozmezí let 189–235. Roku 235 byl císařem Maximinem Thrákem poslán do vyhnanství na Sardinii spolu s biskupem Pontianem, kde oba zemřeli. Kolem spisů, které jsou mu připisovány, vznikla řada otázek, která dala ve 2. pol. 20. stol. vzniknout hypotézám, že se jedná o dva autory – jeden byl římský presbyter a schizmatický římský biskup za pontifikátu biskupa Callixta, který je autorem protiheretického spisu o 10 knihách Refutatio omnium haeresium; druhý působil na Východě a napsal ona exegetická díla, která jakémusi Hippolytovi připisuje Eusebios z Caesareje.

Tento druhý Hippolytos, o kterém nejsou známy žádné biografické údaje, je prvním křesťanským autorem, od kterého se dochovala čistě exegetická díla věnovaná souvislé interpretaci rozsáhlejších pasáží Písma, ne-li celých knih. Křesťanská exegeze byla do té doby hlavně prostředkem pro polemické, katechetické a doktrinální cíle, a nyní se stala autonomním literárním podnikem. Je však pravděpodobné, že Hippolytos sám nebyl přímo zakladatelem samostatné exegeze, ale že měl předchůdce, jejichž díla se nedochovala. Už před ním máme zprávy o existenci exegetických spisů Theofila z Antiochie a dalších a nesmíme také opomenout komentář k Janovu evangeliu od valentinovce Hérakleóna.

Hippolytovy exegetické spisy

Zatímco o identitě Hippolyta panují spory a nejistoty, spis David a Goliáš, komentáře k Danielovi, Písni písní, Benedictiones (požehnáním Jákoba a Mojžíše) a spis De Anticristo (florilegium pasáží eschatologického charakteru, mj. z Janova Zjevení) připisované Hippolytovi působí jako díla téhož autora. V uvedených exegetických dílech se sice nacházejí i místa s polemickými či apologetickými cíli, ale jejich celkový záměr a forma jsou exegetické: citují texty místo po místě a prokládají citace výkladovými pasážemi. Pravými komentáři jsou spis o Davidovi a Goliášovi, komentář k Danielovi, komentář k Písni písní a k požehnání Jákoba a Mojžíše (následující shrnutí vychází ze Simonetti, 1985, s. 55–59).

David a Goliáš (dochován v úplnosti pouze v gruzínském překladu, tradován jako homilie, čemuž odpovídá začátek i konec i užívání 2. osoby): Spis interpretuje vyprávění o Davidovi a Goliášovi z 1Sam 17, avšak nekomentuje text úsek po úseku, ale narativně ho rozvíjí. Na začátku stanovuje základní typologii – David je typos Krista a Goliáš typos ďábla –, ale obě typologie nerozvíjí systematicky ani do detailů. Další typologie se vyskytují porůznu: Saul je srovnáván nejprve s Herodem, na konci je druhým Goliášem (figurou ďábla); dvě hory a údolí v 1Sam 17,3 jsou symbolem SZ a NZ a žádostivosti světa; Jonatan je typos Izraele věřícího v Krista. V celku komentáře ale nad typologickým využitím převládá vyprávění příběhu v historickém smyslu (tak je prezentován také souboj obou postav).

Komentář k Danielovi (dochován částečně řecky a plně staroslověnsky; vykazuje stopy původního homiletického určení, ale byl zredigován): Nejdůležitější epizody knihy jsou reprodukovány v dlouhých úsecích s připojeným komentářem. Charakter knihy Daniel (série vidění) podporuje alegorickou interpretaci, ale Hippolytos upřednostňuje prostou aktualizaci bez zabíhání alegorizace do všech detailů: Babylón je symbolem světa, satrapové symboly veřejné moci, jáma lvová pekla; ve výkladu vidění sochy a čtyř šelem se projevuje silný protiřímský duch. Kristologická typologie se vyskytuje téměř výhradně v komentáři Zuzaně, kde se staví jako druhá rovina čtení nad výklad literní, který byl podán nejprve. Zuzana je typos církve, manžel Jójakím symbol Krista, dva starci jsou Židé a pohané jako dvě skupiny pronásledovatelů církve. Alegorický výklad, který je načrtnut na začátku, se ale nerozvíjí systematicky v celém příběhu a předmětem hlubší alegoreze je pouze pár detailů (např. koupel jako typos křtu).

Komentář k Písni písní (dochován pouze gruzínsky, v řečtině je zkrácená parafráze; vykazuje také stopy původního homiletického určení): Komentuje Píseň písní až do verše 3,7. Interpretace je systematičtější, text je brán výhradně v symbolickém smyslu a interpretován alegoricky bez zájmu o historický smysl. Základní typologie chápe lásku snoubenců jako typos lásky Krista a církve, čímž christianizuje židovskou interpretaci (Jahve – Izrael). Na rozdíl od výše prezentovaných spisu zde typologie proniká do všech detailů textu: vůně ženicha je symbolem zplození Logu a jeho inkarnace (na což navazuje dlouhý přehled dějin spásy od Noema po Krista); snědá kůže nevěsty (1,5) je symbolem minulých hříchů církve z pohanů; vinice v En-gedi je symbolem kříže; lištičky jsou symbolem heretiků; myrha symbolem utrpení a pohřbu; lůžko Šalomounovo symbolem Krista. V úvodu je Píseň spojena s dalšími dvěma spisy připisovanými Šalomounovi (Přísloví, Kazatel) a trojice se interpretuje trinitárně (Přísloví moudrost Otce, Kazatel příchod Syna na svět, Píseň radost a útěcha Ducha).

Benedictiones (komentář k požehnání Jákoba v Gen 49 je dochováno řecky pod jménem Ireneovým a v arménském a gruzínském překladu; komentář k požehnání Mojžíše v Dt 33 je dochován pouze v arménském a gruzínském překladu):   Požehnání Jákoba zahrnuje také interpretaci vidění Josefova (Gen 37), požehnání Izáka Jákobovi (27) a požehnání Jákoba dvěma Josefovým synům (48). Autor využívá tradiční typologie, v níž Ezau a Jákob jsou figury Židů a křesťanů, Josef je typos Krista. Zdůraznil, že všechny tyto pasáže mají evidentní prorocký obsah, a proto je lze kombinovat a interpretovat jako jeden celek do všech detailů v kristologickém a inkarnačním smyslu. Vše má výlučně symbolický charakter jako prorocké předjímání událostí Krista a církve. Tato alegorická interpretace je natolik exkluzivní, že autor vylučuje, že by se text mohl vztahovat na osoby a události Jákobovy doby. Jako východisko pro tento závěr autor uvádí úvodní slova Jákobova, který tvrdí, že bude hovořit o budoucích dnech (49,1). Hlavní téma, které Hippolytos rozvíjí je protiklad Židů a církve, která je nahradila v roli příjemce zaslíbení. V této perspektivě se interpretují příběhy překonání staršího bratra mladším (Ezaua Jákobem, Manassese Efraimem, Rúbena Judou).

Zhodnocení

Všechny Hippolytovy exegetické spisy komentují starozákonní knihy, což vychází buď z implicitní protimarkiónské a protignostické polemiky nebo spíše z větší prestiže Starého zákona oproti křesťanské literatuře budoucího Nového zákona.

Hippolytova exegetická díla dělí Simonetti (1985, s. 59–63) z hlediska metodického do dvou skupin: 1) David a Goliáš, komentář k Danielovi, kde koexistuje literní a alegorický výklad a první je podkladem druhého; 2) komentář k Písni písní, Požehnání Jákoba a Mojžíše, kde naprosto převažuje alegorie, která je představena jako jediná interpretace. Tento rozdíl lze vysvětlit jako důsledek vývoje autorovy metody směrem k výlučné typologii, nebo jako důsledek rozdílných žánrů komentovaných textů (historicko-narativní texty a prorocko-symbolické vyžadují jiný přístup). Ve druhém případě by pak rozdíly nic nevypovídaly o pořadí textů ani o vývoji autorovy metody. Hippolytos však svými ucelenými komentáři reprezentuje pokrok v dějinách exegeze oproti Justinově, Ireneově a Tertullianově "epizodické", příležitostné exegezi.

Autorova exegetická metoda nachází základ v tradičním přesvědčení, že Starý zákon skrývá pod povrchem litery tajemství Krista a že exegeta je odhaluje s asistencí Krista, jehož příchod je klíčem k pochopení přesného a hlubokého smyslu starozákonních textů. Na tomto základě Hippolytos rozvíjí alegorickou interpretaci (pro niž používá především termín typos a jeho deriváty) s výlučně kristologickým obsahem. Hippolytova interpretace díky své omezené šíři představuje kompaktní celek, jaký v pozdějších rozvláčných, ale chaotických alexandrijských komentářích nacházíme zřídka.

Limitem Hippolytovy exegeze je autorova nízká kritičnost a filologická erudice ve srovnání s pokročilostí Židů a Řeků v tomto ohledu. Tyto nedostatky jsou u něho patrnější než u Justina či Irenea zejména díky větší systematičnosti jeho díla. Např. když vysvětluje, proč Židé odmítají přijmout epizodu o Zuzaně, uvádí pouze moralistické, motivy jako by nevěděl, že text je dochován pouze řecky a hebrejské verzi knihy chybí, nebo komolí text Gen 49,25–26, aby vzniklo nesmyslné spojení ("lůno otcovo") a jako evidentní případ defectu litterae vyžadovalo alegorický výklad.