Poznámky k exegezi tzv "apoštolských otců"

Spis, který sám sebe v preskriptu označuje jako list Boží církve v Římě Boží církvi v Korintě, je připisován římskému biskupovi Klementovi a ukazuje spiritualitu rané římské církevní obce, která (soudě z Pavlova listu Římanům a ze Skutků apoštolů) byla tvořena několika církevními společenstvími scházejícími se v různých soukromých domech. Zakládala se na předpavlovské židokřesťanské misii.

1Klem je příkladem střízlivého, zřejmě židokřesťanského přístupu k exegezi, který se opírá o historický smysl židovských textů a prezentuje postavy a události Písma jako morální vzory, nikoli jako kristologické předobrazy: Kain, Ezau či Áron jsou příkladem důsledků závisti; Henoch, Noe, Abraham, Lot a nevěstka Rachab jsou vzory poslušnosti; Abraham, Job a David vzory víry a pokory.

Autor uvádí citace z židovských Písem formulemi "říká Pán", "vyzývá nás Kristus skrze Ducha" (1Klem 22,1) nebo "říká Duch svatý" (1Klem 13,1). Pracuje tedy s židovskými Písmy jako s inspirovanými spisy. Na žádnou postavu ani událost neužívá alegorickou nebo typologickou interpretaci na způsob Pavlův, i když předobrazný potenciál starozákonních postav a událostí zná, protože na jednom jediném místě ho využívá (v 1Klem 12,7, interpretuje symbolicky rudou šňůru nevěstky Rachab v Joz 2,18, jako předobraz krve Kristovy, přičemž tento prvek sám má ve struktuře příběhu charakter znamení záchrany). Můžeme proto usuzovat na autorovu vědomou rezervovanost vůči typologii či snad přímo na polemiku proti alegorické relativizaci postav a událostí židovských dějin. Interpretační metoda Klementova spočívala tedy zřejmě v pouhém převzetí židovských Písem jako souboru zásad a vzorů mravního života.