Poznámky k exegezi tzv "apoštolských otců"

Úvod a rozdělení

Křesťanství zpočátku nebylo náboženstvím knihy a Ježíšovi učedníci zpočátku používali židovská Písma především proto, že byli původem Židé a nad židovskými posvátnými texty zkoumali dopady svého nového vyznání na jejich židovskou tradici a identitu. Ohlasy tohoto zkoumání máme ve spisech Nového zákona i tzv. apoštolských otců.

Některé spisy tzv. apoštolských otců svědčí také o postojích učedníků, kteří se ke Kristu obrátili od pohanských tradic (např. v důsledku pavlovské misie) a kteří neměli osobní potřebu se s židovskou tradicí vyrovnávat. Pro jejich verzi křesťanství nebyla interpretace židovských Písem relevantní. Díky nim můžeme zahlédnout jinou stránku křesťanské spirituality, která je pro křesťanskou identitu snad ještě důležitější. Tento rozměr křesťanství ukazuje toto nové hnutí jako náboženství mluveného slova, živého hlasu svědků Kristova vzkříšení.

Spisy tzv. apoštolských otců tedy ukazují velkou škálu postojů a metod zacházení z židovskými Písmy. Budeme komentovat pouze ty nejvýraznější z nich, které představují charakteristické exegetické přístupy: list Římanů Korinťanům (1Klem), list Barnabášův (Barn), Ignatios z Antiochie, Papias z Hierapole.

Největší prostor věnují textům Písma 1Klem a Barn. Jsou to spisy, ve kterých více než čtvrtinu rozsahu textu zaujímají citace a drtivě převažují citace starozákonní (kolem 85%). Nejméně citovaného textu obsahují listy Ignatia z Antiochie a Papia z Hierapole (zde musíme brát tvrzení s rezervou, neboť statistika se může opřít jen o několik málo zlomků). U Ignatia zaujímají citace méně než 1% rozsahu textu a většina jich pochází z křesťanských textů (budoucího Nového zákona). [Údaje o frekvenci čerpám z práce Dittrich, Š: Úloha biblických citací ve spisech apoštolských otců. AVRIGA – ZJKF LX/2 (2018), s. 27–43]

List Římanů Korinťanům (1Klem)

Spis, který sám sebe v preskriptu označuje jako list Boží církve v Římě Boží církvi v Korintě, je připisován římskému biskupovi Klementovi a ukazuje spiritualitu rané římské církevní obce, která (soudě z Pavlova listu Římanům a ze Skutků apoštolů) byla tvořena několika církevními společenstvími scházejícími se v různých soukromých domech. Zakládala se na předpavlovské židokřesťanské misii.

1Klem je příkladem střízlivého, zřejmě židokřesťanského přístupu k exegezi, který se opírá o historický smysl židovských textů a prezentuje postavy a události Písma jako morální vzory, nikoli jako kristologické předobrazy: Kain, Ezau či Áron jsou příkladem důsledků závisti; Henoch, Noe, Abraham, Lot a nevěstka Rachab jsou vzory poslušnosti; Abraham, Job a David vzory víry a pokory.

Autor uvádí citace z židovských Písem formulemi "říká Pán", "vyzývá nás Kristus skrze Ducha" (1Klem 22,1) nebo "říká Duch svatý" (1Klem 13,1). Pracuje tedy s židovskými Písmy jako s inspirovanými spisy. Na žádnou postavu ani událost neužívá alegorickou nebo typologickou interpretaci na způsob Pavlův, i když předobrazný potenciál starozákonních postav a událostí zná, protože na jednom jediném místě ho využívá (v 1Klem 12,7, interpretuje symbolicky rudou šňůru nevěstky Rachab v Joz 2,18, jako předobraz krve Kristovy, přičemž tento prvek sám má ve struktuře příběhu charakter znamení záchrany). Můžeme proto usuzovat na autorovu vědomou rezervovanost vůči typologii či snad přímo na polemiku proti alegorické relativizaci postav a událostí židovských dějin. Interpretační metoda Klementova spočívala tedy zřejmě v pouhém převzetí židovských Písem jako souboru zásad a vzorů mravního života.

List Barnabášův

List Barnabášův je první text v dějinách křesťanství, který vznáší nárok, že židovské posvátné texty jsou knihy náležející křesťanské církvi. Jeho autor používá několik exegetických strategií, které se vyskytly u apoštola Pavla a prosadily se zejména v alexandrijské exegetické tradici. Autor užívá k výkladu smylu jednoho místa v Písmu srovnání či kombinaci s jiným místem. Jinde rozlišuje, komu jsou jednotlivé výroky židovských Písem určeny, zdali "jim", tj. Židům, nebo "nám", tj. křesťanům. Např. v Barn 3,1–5 interpretuje citát z Iz 58,4–8 tak, že výčitky v něm obsažené patří Izraeli, zatímco jeho zaslíbení křesťanům.

Hlavním znakem autorovy exegetické metody je alegoreze. Jeho přístup je radikalizací Pavlovy pozice. Pavel nezpochybňoval, že pro Židy má Zákon reálnou hodnotu, zatímco autor tohoto listu interpretuje rozbití desek Zákona Mojžíšem (v Ex 32,15–19) jako znak židovské nehodnosti, díky které byla smlouva přenesena na křesťany (Barn 4,6–8 a 14,1–5). Toto je zajímavý a paradoxní příklad rabínské midrašistické exegeze, při níž se na základě detailní analýzy jednoho místa ze Zákona relativizuje platnost Zákona jako celku. V důsledku toho autor tvrdí, že se Židé mýlí, když dodržují příkazy Zákona v jejich doslovném smyslu, protože tyto předpisy se mají vykládat duchovně, neboli alegoricky. Předpokládá, že Židé Písmu zcela neporozuměli a oslabuje platnost literního smyslu některých textů a relativizuje historickou hodnotu událostí dějin Izraele (např. v Barn. 12,5 a 7).

Autor interpretuje alegoricky také předpisy o čistých a nečistých pokrmech, čehož jsme svědky už o bezmála tři staletí dříve v Listu Aristeově, nebo Abrahamovu obřízku. Jako prostředek k hledání hlubšího smyslu používá například ustálenou křesťanskou symboliku některých věcí (dřevo symbolizuje kříž, voda křest) nebo symboliku čísel, která byla užívána pohany i Filónem Alexandrijským: Barn 9,8, vykládá počet 318 Abrahamových služebníků v Gn 14,14, jako symbol Ježíšova jména a kříže, protože toto číslo se v řečtině zapisuje pomocí písmene τ (300) symbolizujícího tvarem kříž a písmen ιη (18), na něž začíná jméno Ježíš (Ἰησοῦς).

Papias a živý hlas

S tématem dějin biblické exegeze hraničí případy, které svědčí o rezervovanosti některých skupin Ježíšových učedníků k židovským Písmům. I tato svědectví zahrnujeme do výkladu, protože zapadá do širší perspektivy formování křesťanské identity a uskutečňování křesťanké existence v konfrontaci s texty, do širšího kontextu, v němž se vztahy křesťanského hnutí k textům rozvíjely.

Papias z Hierapole

Papiovo dílo s titulem Výklady slov Páně (Exégéseis tón kyriakón logión) nebylo navzdory svému názvu exegetickým spisem. Nejednalo se zřejmě o komentář k psané sbírce Ježíšových výroků, ale spíše o sbírku příběhů o Ježíšovi a apoštolech obsahující soubor narativních látek (exégéseis – "interpretace" i "vyprávění") podobných jednotlivým perikopám z evangelií a Skutků apoštolů, v nichž se kladl důraz na zázračné události (ale obsahovala též zprávy o sepsání Markova a Matoušova evangelia – srov. Eusebios, HE III 39,15–16).

Eusebios cituje (HE III 39) prolog k Papiovu spisu, kde Papias tvrdí, že tvořil na základě písemných zdrojů a spolehlivé ústní tradice, a zdůrazňuje, že písemných zdrojů si cenil méně. Papias nezná výlučnou autoritu písemných pramenů ani uzavřený korpus evangelií nebo jiných textů, ale v popředí u něho stojí ústní tradice. Odvolává se například na dceru evangelisty Filipa (srov. Sk 21,9), a zejména na osoby, které označuje jako "presbyteroi" – jde o řecké slovo, které znamená "starší" (plurál). Kdo tito presbyteroi byli není jasné. Papias ale zřejmě nepoužíval termín presbyteros jako prosté označení věku ("starší člověk"), ani jako název úřadu ("kněží, presbyteři"). Spíš měl na mysli hlasatele křesťanského poselství, kteří měli blíže k apoštolskému učení než on a v tom smyslu byli "starší". Papiovi presbyteroi se jeví jako zástupci širokého spektra raně křesťanských potulných kazatelů, kteří byli označováni jako apostoloi, profétai či euangelistai a o kterých se doslýcháme ze Skutků apoštolů, Pavlových listů a z Didaché. Eirénaios z Lyonu se na ně odvolává také a představuje je jako žáky apoštolů.

Papias v prologu zdůrazňuje, že mu záleží na odlišení hodnověrných a cizorodých tradic a že k tomuto nehledá pomoc ve zkoumání písemných pramenů, ale ve slovech presbyterů a Pánových učedníků (podobnost s prologem k Lukášovu evangeliu, který se též odvolává na tradici mající původ ve svědectví očitých svědků a "služebníků slova"). Být blíže očitým svědkům smrti a vzkříšení Ježíše, nebo být svědkem apoštolského kázání nebo v případě Papia též svědkem zázraků, o nichž se vyprávělo v apoštolské době, dodávalo sdělení větší autoritu, než jakou má jakýkoli psaný text. Papias toto vyjadřuje v závěru Eusebiem citované části předmluvy: "domníval jsem se, že z knih nemohu získávat tak veliký prospěch jako ze slov živého a trvajícího hlasu."

Tento výrok dosvědčuje tradici, která může být pro pohanokřesťanství typická, tradici, která před psaným slovem preferovala "živý hlas", a proto o ní ve srovnání s židokřesťanskými kruhy nemáme tolik písemných památek.

Ignatios z Antiochie

Další svědectví rezervovaného postoje vůči židovským Písmům pochází od Ignatia z Antiochie. Ignác ve svých listech vymezuje se vůči dvěma okruhům teologických názorů. Jednak polemizuje s názorem, že Kristus byl v těle pouze zdánlivě, a proto netrpěl a nebyl ukřižován. Tento kristologický koncept (hereziologickou terminologií později pojmenován jako "dokétismus") měl mnoho různých podob od zastoupení Krista při ukřižování jiným člověkem, výměny tělesných podob (např. s Šimonem z Kyrény) až po ukřižování iluzorního Ježíšova těla, protože Ježíš nebyl opravdovým člověkem, nýbrž bytostí božskou a lidské tělo měl pouze zdánlivé.

Ignatios trvá na paradoxu, který budou podrobně formulovat koncily v 5. stol., že Ježíš Kristus byl nejen pravým Bohem, ale zároveň pravým člověkem. Argumentuje, že měl-li Kristus tělo pouze zdánlivé, byla zdánlivá také jeho smrt, a pokud zemřel jen zdánlivě, pak mohl také vstát z mrtvých pouze zdánlivě a celá křesťanská identita založená na velikonočním poselství by potom padla

Druhou teologickou pozicí, proti které Ignatios vystupoval, byl tzv. "judaismus", tedy přesvědčení některých křesťanů, že je nutno zachovávat rituální předpisy Mojžíšova zákona, zvl. příkazy o čistém a nečistém, o sobotě a obřízce. Tímto dle Ignatia snižovali význam Ježíšův, protože podmiňovali spásu kromě víry v Krista ještě péčí o vnější prvky židovské identity. Tato Ignatiova tendence ukazuje jeho ostré vymezení proti židokřesťanům, které můžeme číst v jedné pasáži v listě Filadelfským (8,2):

"Zaslechl jsem, jak někteří říkají: 'Pokud to nenajdu ve starobylých nedotknutelných spisech, evangeliu nevěřím,' a když já jsem jim řekl, že je to psáno, oni namítli, že je to sporné. Pro mne je však starobylým spisem Ježíš Kristus a posvátným textem jeho kříž a jeho smrt a vzkříšení a víra skrze něho."

Ignác zde tedy ostře vystupuje proti židovské reakci na křesťanskou interpretaci prorockých textů, která se projevovala jako snaha poměřovat platnost evangelia, platnost kázání o velikonoční zkušenosti literním zněním židovských textů chovaných a uctívaných v synagógách jako nedotknutelné posvátné svitky. Proti tomu staví ústní tradici křesťanského velikonočního svědectví a naznačuje, že dle něho je nutno naopak ústní hlásání nadřadit psané liteře.