Portréty slovenských divadelních autorů

režisér

Je pokládán za režiséra nezaměnitelného osobitého rukopisu. Témata jeho inscenací jasně zaujímají stanovisko ke společnosti a politice. Diváci a kritika si ho spojují s jakousi temnotou. 

Narodil se 30. září 1957 v Trenčíně. Ještě než se rozhodl ubírat výhradně uměleckým směrem, nabízela se kariéra sportovce. Polák byl dorosteneckým mistrem Slovenska v běhu na 400 metrů s překážkami. Po absolvování gymnázia v Novom meste nad Váhom, kde se setkal s ochotnickým divadlem, začal studovat obor Divadelní režie na Vysoké škole múzických umění (VŠMU) v Bratislavě v ročníku Miloše Pietora.  Pokračuje v odkazu Pietora udržováním tradice ozvláštněného realismu. Usiluje o divadlo v duchu shakespearovského stylu, to znamená přinášet postavy střetávající se v dramatickém konfliktu ve třech základních rovinách: v pudové, psychologické a společenské. Hra podle něj může fungovat jen tehdy, jsou-li obsaženy všechny tři. Inspiruje se také Stanislavského modelem pravdivosti a pravděpodobnosti. 

V roce 1982 začal působit v činohře Státního divadla v Košicích a od roku 1984 v Divadle Slovenského národního povstání (dnes Slovenské komorní divadlo) v Martině. Na základě své práce v Martinském divadle se řadí mezi nejvýznamnější divadelní režiséry osmdesátých let. Jeho režie nebyly vždy jednoznačně přijímány. Polákova tvorba vyvolávala diskuze nejen u kritiků, svým významem přesahovala rámec slovenského divadla.

Jeho inscenace za komunismu a několik let po revoluci v sobě měly zakódovaný negativismus. Polák ho odůvodňoval tím, že žil v režimu, který sám nebyl života schopný, byl uzavřený. Chtěl tak poukázat na hloubku lidského nitra, na tragiku člověka a lidské psychiky, což v daném období považoval za pozitivní. Takovým divadlem se pokoušel u diváků vyvolat katarzi. Divák se mohl ztotožnit i s negativním hrdinou, kvůli podobným pocitům ležícím pod povrchem. Přes mnohé samoúčelné temné dramaturgie se snažil tvořit i optimisticky. 

Často se vrací ke klasikům. Zásadní pozici zaujímá v jeho repertoáru ruská klasika, protože v ní nalézá zakódované rozpory lidského života. Dominující motivy jsou láska, víra v boha, krutost a generační problémy. Chce ukázat, že tragédie lidského osudu není individuální, že existuje určitá nit tragédií v dějinách lidských příběhů. Naráží na to, že lidé se v dobách Shakespeara či Moliéra trápili velice podobně jako dnes a v poukázání na tento fakt vidí velkou sílu. 

V jeho inscenacích se pojí intelektuální přístup s emociálním. Zájem o propojení biologického, psychologického a společenské pohledu na člověka vede až k šokujícímu odkrývání tajemného a temného nitra postav. Už od počátku svého působení cítil nutkání rozvíjet v divadle i filozofii. K tomu využíval expresivní divadelní jazyk, který mu dodal punc „jinakosti“.

Jeho nejúspěšnější martinské inscenace Dotyky a spojení a Baal reprezentovaly československé divadlo na mezinárodních festivalech po celé Evropě. Obě inscenace zazářily na přehlídkách ve Vratislavi a Toruni v Polsku. Baal byl úspěšný v Moskvě, Dotyky a spojení na BITEF v Bělehradě. Obojí nadchlo diváky a odbornou kritiku v Edinburgu v letech 1988 a 1989. Dotyky a spojení vyhrála dokonce prestižní ocenění kritků The Guardian, The Guardian Critics’Choice.

Mezi lety 1990-1996 nebyl Roman Polák v trvalém angažmá. Z tohoto období je výrazná etapa spolupráce s Národním divadlem v Bratislavě, Praze a Brně. Od roku 1990 průběžně spolupracoval s Divadlem Astorka – Korzo 90.

Roman Polák vytvořil přes sto inscenací. Z těch starších: H. Ibsen: Peer Gynt (Státní divadlo Košice, 1981), S. Stratiev: Autobus (Státní divadlo Košice, 1981), K. Horák: Mezidvojný muž (Divadlo SNP Martin, 1984), W. Shakespaere: Sen noci svatojánské (Divadlo SNP Martin, 1985), F. Švantner – R. Polák: Nevěsta hol (Divadlo SNP Martin, 1986), T. Rózewicz: Pasca (Divadlo SNP Martin, 1986), P. de Marivaux: Triumf lásky (Divadlo A. Bagara v Nitře, 1991), K Horák: Divný Janko (Divadlo SNP Martin, 1994),  K. Horák: „….přijď království tvé…“ (Divadlo SNP Martin, 1996)

Nejdříve jako hostující režisér a v letech 1996-2000 jako interní režisér. Od roku 2005 byl opět režisérem a navíc uměleckým šéfem Astorky. Vznikly tam nezapomenutelné inscenace jako například dramatizace Kafkova Procesu (Polák – Porubjak 1992), společný projekt se Štúdiom L+S, Rostandův Cyrano z Bergeracu (s Milanem Lasicou v hlavní roli), který byl na repertoáru 11 let. Dále Shakespearův Kupec benátský (1994), ruská tetralogie Čechovův Strýček Váňa (1995), Ostrovského Les (1997), Gorkého Scény z domu Bezsemenovových (1998) a Dostojevského Zločin a trest, který v dramatizaci J. Nováka dostal název Vražda sekerou v Svatom Petersburgu (1999).

Mezi lety 2000 a 2002 byl Roman Polák uměleckým šéfem činohry Státního divadla Košice. V opeře Státního divadla inscenoval dvě opery. Pucciniho Operu Tosca a Mozartova Dona Giovanniho. Ve Státní opeře v Banské Bystrici nastudoval roku 2008 Suchoňovu Krútňavu. Roku 2010 Cikkerovu operu Coriolanus. Tato inscenace patřila mezi nejúspěšnější v divadelní sezóně, kritikou byla nominována na divadelní ocenění DOSKY v několika kategoriích. 

V roce 2000 inscenoval Koltésův Návrat do pouště v pražském Činoherním klubu, v roce 2003 tamtéž dramatizaci Sologubova románu Ďáblova houpačka. Působil i v Brně, kde v roce 2000 uvedl v městském divadle Ibsenova Peera Gynta, o čtyři roky později hru Toma Stopparda Arkádie. Ve Slovenském národním divadle inscenoval roku 2005 hru Viliama Klimáčka Hypermarket. O rok později se na této scéně stává na dva roky kmenovým režisérem.

O spolupráci s Romanem Polákem projevili zájem i zahraniční divadla. V estonském Tallinu uvedl Dotyky a spojení (1989), v Chicagu Macbetha (1992) a v Paříži Puškinova Kamenného  hosta.

V roce 2007 získal ocenění Krištálové krídlo v kategorii divadlo a film. Ministr kultury udělil Polákovi Cenu Ministerstva kultury Slovenské republiky za rok 2010. Prestižní cena DOSKY mu byla udělena i za inscenaci Měšťáci, a to za nejlepší inscenaci, za Les za nejlepší inscenaci a nejlepší režii.  Roman Polák získal několikrát Výroční ceny Literárního fondu. Roku 2006 získala jeho inscenaci Ivanov (Divadlo Martin) ocenění DOSKY za nejlepší inscenaci, režii, scénu, kostýmy a scénickou hudbu, o tři roky později za režii Anny Kareninové (SND) a v roce 2011 za režii Misantropa (Divadlo Martin). V roce 2017 obdržel od Literárního fondu cenu za celoživotní dílo v oblasti divadla. Podle svých slov ho ocenění těší, ale nepřipisuje jim přílišnou váhu, je si vědom individuálních kritérií. 

V letech 2006-2008 byl ředitelem Činohry SND. V této funkci (vystřídal Emila Horvátha) opět působil od 1. ledna 2013 do roku 2017. Činohra SND se pod jeho vedením posunula od lacinějších komedií ke komplikovanějším, náročnějším a delším dramatům. V druhém období svého šéfování činohře se snažil o cílenější dramaturgii. V každé sezóně se řešilo konkrétní téma. Polákovým záměrem bylo dostat SND do mezinárodního divadelního kontextu.
Jeho inscenace tematizují globální společenské a politické problémy, kladou si otázky. Režisér jde po tématech systematicky, rozvíjí je a po svém interpretuje. Okruhů zájmu je více. Kritika společnosti, mravní a psychologický rozklad jednotlivce, lidská pudovost a erotika. Postu ředitele činohry se vzdal a chystá se dále režírovat a předávat zkušenosti studentům režie a dramaturgie na VŠMU, kde je vedoucím katedry. Pedagogické činnosti se věnoval i v letech 1994-1996, a to externě na JAMU

Má za sebou přes 145 inscenací. Za své životní téma považuje zaznamenání života v jeho rozmanitosti, zachytit kontrast komického a tragického. Hledá témata, které mohou být pro diváka zajímavá, vzrušující i provokativní.  Boj mezi dobrem a zlem, z nichž obojí je v každém z nás. 

Během své kariéry spolupracoval s dramaturgy Danielem Majlingem, Petrem Kováčem a s dramaturgyní Darinou Abrahámovou, se scénografem Pavlem Borákem, kostýmním výtvarníkem Petrem Čaneckým. Režijně spolupracoval s Martinem Porubjakem (inscenace Dotyky a spojení, Baal, Proces). Hudebně spolupracoval s hudebnicí Luciou Chuťkovou i s autory populární hudby jako Richard Müller, Andrej Šeban, Anton Popovič či Marián Greksa. 

Tvorba Romana Poláka je spojena i s televizí. Napsal scénář k filmu Aminina památka a Nové utrpení Antona. Oba filmy soutěžily na festivale v Remeši v letech 1998 a 1999. Roku 2010 Polák natočil film Diabol podle povídky L. N. Tolstého.

Ve volném čase rád čte detektivky a má slabost pro tatranky a dobrou kávu.

(autorka hesla: Michaela Bartošková)