Portréty slovenských divadelních autorů

Slovenský divadelní režisér a dramatik působící v Čechách i na Slovensku. 

(*1988, Krompachy) 

 

Život 

Vystudoval Gymnázium v Popradě, bilingvální sekci zaměřenou na slovenský a německý jazyk. V roce 2012 absolvoval divadelní režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, na Divadelní fakultě, Katedře režie a dramaturgie. Byl v ročníku u režiséra Petra Mikulíka, který působil i ve Slovenském národním divadle. Již v době svého studia na VŠMU pracoval s dramaturgem Mirem Dachem a jejich spolupráce přetrvává až doposud. Ve studentském divadle Lab na VŠMU, které má za cíl prezentovat inscenace studentů z různých ročníků Divadelní fakulty, vynikl inscenacemi Smrt Tarelkina (2010), Letní hosté (2012) a Výnosné místo (2012). Výnosné místo bylo nominováno v kategorii objev a nejlepší režie sezony 2011-2012 na 17. ročníku divadelního ocenění DOSKY. Tyto inscenace byly uvedeny také na několika mezinárodních divadelních festivalech v Bratislavě, Brně, Praze a Moskvě. Na VŠMU dokončil své magisterské studium roku 2012. V roce 2015 absolvoval postgraduální studium na Divadelní fakultě VŠMU.  V současné době spolupracuje s řadou divadel v Nitře, Brně, Kladně, Praze i Bratislavě. Od roku 2015 je uměleckým šéfem ve Slovenské komorním divadle v Martine. Věnuje se i překladatelské činnosti ze slovenštiny do německého jazyka. Přeložil Schillerova Parazita, hry Světonápravce, Zproštění viny, Zápas Nebožtík a Májová od Thomase Bernharda, dále pak Opici a ženicha od Johanna Nestroye. Napsal také řadu divadelních i rozhlasových her. Se svými hrami Na oběd a Talenty se umístil na 1. a 3. místě v soutěži Dráma 2008 a Dráma 2009. 

Tvorba

K uměleckému ztvárnění na jevišti si Lukáš Brutovský vybírá především ruská klasická a světová dramata. Jeho režijní tvorba se zaměřuje hlavně na důsledně vystavené dramatické situace, precizní herecké výkony, úspornou divadelnost, čistou estetickou formu, občasné využívání antiiluzivních prvků a scénografický minimalismus. Hlavní cílem antiiluzivnosti inscenační struktury je nabídnutí autentického hereckého výkonu a vyvolání emocí. Jde mu především o konfrontaci myšlenek autora se současností, která je reprezentována diváky, přičemž se herec stává prostředníkem komunikace mezi těmito dvěma světy. Klade důraz na souhru, vztah a vzájemné propojení mezi divákem a hercem. Odstraněním dekorativních prvků se člověk (divák) může plně koncentrovat pouze na člověka (herce), proto se tedy přiklání k minimalizované scénické výpravě. Prostřednictvím herce má divák porozumět hlavnímu významu celé inscenace. Lukáš Brutovský se hercům při zkoušení věnuje vždy naplno. Ve svém výkladu, který se týká pochopení role se opakovaně a detailně zabývá postavami, dějstvími i situacemi, tak, aby pro herce bylo vše srozumitelné a měl tak možnost, co nejvíce porozumět své roli. 

Nerad si pomáhám hudbou, výrazným scénickým řešením, abych zprostředkoval význam situace nebo vyvolal v divákovi emoci. Prázdná scéna- a člověk se může plně soustředit na člověka. (LB)

Spolupráce s dramaturgem Mirem Dachem

Jejich spolupráce začala již na VŠMU na inscenaci  Smrt Tarelkina od Suchovo-Kobylina, od té doby tvoří tandem a pracují výhradně spolu. Oba mají velmi podobnou představu o divadle, zajímají se především o ruskou klasiku. Při inscenování jim jde o zachování původního významu textu a přiblížení hry současnému divákovi. Vzájemně se při práci doplňují a obohacují se nejen o tvůrčí nápady. Intenzivně se společně podílejí na vzniku inscenace od výběru textu až po její uvedení. 

Klasiku inscenují hlavně kvůli její nadčasovosti, liší se od současných her svojí vrstevnatostí, složitostí a obsáhlostí. Zároveň jim odkrývá pokaždé nějaké nové a jiné téma. Jsou přesvědčeni, že uváděním klasiky pokračují v určité divadelní kontinuitě a přispívají i do inscenační tradice svým osobitým ztvárněním. Při práci se zpětně ohlížejí na již vzniklé inscenace a nechávají se jimi inspirovat, nepoužívají však stejné režijně-dramaturgické nápady a praktiky. Zatím uvedli pouze jednu současnou hru v Městském divadle v Kladně od Phillipa Löhleho Praporky ve větru. Ale raději se obracejí ke klasickým hrám, jelikož jim připadají více obohacující než ty současné.  

Autorská tvorba 

Lukáš Brutovský napsal i řadu dramatických textů: Křížovkáři (2008), Talenty (2009), Quatrro formaggi (2009), Na oběd (2010), Nezesmilníš (2014), jako součástí projektu Desatero, Trnavská skupina (2014) a divadelní adaptace Kreutzerovy sonáty (2015). Mezi jeho rozhlasové hry patří Jeden konkrétní prosincový podvečer (2009) a Zpoždění aneb Rudolfova pomsta (2012). Napsal také koncept a libreto PS:…odepiš! (2017). 

Ocenění 

Na oběd

Hra Na oběd vyhrála první místo v soutěži Dráma 2009. Důležitou roli v této tragikomedii zaujímá jídlo, slouží jako prostředek k nátlaku a manipulaci. Jídlo jako kompenzace zmařených ideálů a představ hlavních postav. Celý děj se i proto odehrává přímo u zdroje potravy, tedy v kuchyni. Čtyřicetiletý despotický gymnaziální učitel Pavel tyranizuje především svou ženu Renatu, která ho „poslušně“ poslouchá a dělá vše tak, jak si on přeje. Pavlův bratr Tomáš odjel před pěti lety do Berlína a svého syna Rudolfa nechal právě u Pavla a Renaty. Tomáš se nyní vrací pro svého syna, a tak se tedy všichni po letech setkávají u společného oběda. Tomáš během oběda sdělí, že se nechává v Berlíně vydržovat od jedné staré a bohaté dámy, která chce napsat závět a vše odkázat právě Tomášovi, ale ještě předtím si přeje vidět jeho syna Rudiho. Rudolf si proto začne klást podmínky, odjede s Tomášem jen v případě, že dostane polovinu z jeho zděděných peněz. Pavel kdysi maloval obrazy, ale jeho otec všechny jeho díla spálil, až na jeden: Sedmibolestnou pannu Marii. V Pavlových očích byl bratr Tomáš vždy upřednostňovanější, a proto ho Pavel nenávidí. Tvrdí, že byl vždy samá holka a zbaběle utekl do Berlína a zde zanechal závazky, kdežto on musel poslouchat dál svého tyranského otce (kterému je nyní velmi podobný a ke své ženě se chová stejně jako on). Pavel se tedy Tomášovi mstí skrze jídlo a zároveň si tak na něj vybíjí svou zlost. Nechává si od své ženy nosit na stůl neskutečné množství pokrmů (jelení guláš, halušky, pirohy, hustou polévku, kačenu, jitrnice…) a snaží se Tomáše porazit svoji pohostinností. Postupně dochází ke gradaci celého děje, a to prostřednictvím Pavlova chování. Přejedenému Tomášovi sváže ruce za židli a lije do něho zákys, který nesnáší. Pavel má také celou dobu utkvělou představu o tom, jak má devatenáctiletý Rudolf sexuální představy o jeho ženě Renatě. Manželka nedokáže napjatou situaci zvládat a pije proto víno. Renata v průběhu oběda svého muže dokonce začne škrtit, když se pokusí uhodit Rudiho. Nakonec oba bratry zamkne v kuchyni a vášnivě se pomiluje s Rudolfem, což oba dva, ona i Rudi vnímají jako způsob pomsty vůči Pavlovi. Pavel je spatří a začne být nepříčetný, Tomáš se synem raději ihned odjíždějí směr Berlín. Renatě dochází, že navždy zůstane tyranizována od svého manžela a bude žít ve strachu, i přes svoji snahu postavit se mu. Celá hra je plná krutosti a dalo by se říci, že až brutality. A tak tedy i brutálně končí- Pavel Renatu znásilní. Ve hře má důležitou roli Pavlův pásek, na kterém mu jeho manželka hned na začátku hry dělá novou dírku, již tento moment předznačuje růst Pavlovi osobnosti. S jeho rostoucí agresí mu pásek praská a tak ho odloží. Lze to vnímat, jako určitý symbol: Pavlovo vůdčí osobnost zkrátka nic neudrží. Obraz Sedmibolestné panny Marie, kterou na obraze představuje Renata lze vnímat jako symbol minulé etapy, lásky a společné soužití mezi Renatou a Pavlem. Ve všech postavách, kromě Rudiho, obraz vyvolává vzpomínky, a proto pokaždé, když se Renata snaží vzepřít svému manželovi, podívá se na tento obraz a začne se nejen modlit a dovolávat se Boha, ale také se mu omlouvat. Krutost celé hry dotváří i strohý jazyk členěn do odstavců bez interpunkce.  Na rozdíl od hry Talenty je zde autorův cynismus spíše upozaděn a na čtenáře působí především emoční rozpoložení postav a rodinná atmosféra společného oběda.  Hra byla uvedena 11. prosince 2010 v Divadle Malá scéna STU v Bratislavě v režii Juraje Bielika a Antona Korenčie.

Talenty

Vyhrály 3. místo v soutěži Dráma 2008. Komedie s patřičnou dávkou cynismu nám odkrývá charaktery a chování postav při talentové soutěži. Režisér, který zde vystupuje, dělá vše pro to, aby soutěž měla úspěch a vše vycházelo podle plánu. Čtveřice soutěžících Michaela, Karel, Erika a paní Heňa touží jen po jednom, po výhře a slávě, jsou schopni kvůli tomu udělat cokoliv a jít doslova i přes mrtvoly. Postavy zde představují určité typy. Karel, který sebou nosí neustále svoji malou přenosnou šibeničku, všem ukazuje, jak je schopen oběšení bez smrti. Erika jakožto mladá a ambiciózní žena je schopna pro výhru udělat vše, nehne se tedy ani na krok od režiséra. Zároveň během generální zkoušky brání svým spolusoutěžícím v jejich výstupech. Michaele například podkopne nohy při tanci a paní Heně sebere její hudební nástroj-brumlu. Šestnáctiletá Michaela poslouchá svého otce, kterého přivedla sebou, velmi se kvůli němu stresuje, jelikož o výhru jde především jejímu otci, který se pro soutěž nadchne a nechá se jí pohltit. Nechybí ani milostná linie v podobě krátkého románku mezi Karlem a Michaelou. Zlom příběhu nastává tehdy, když se Erika rozčílí a začne kritizovat Karlův talent, na oběšení přeci nic není. Nasadí si na krk oprátku a začne Karla napodobovat, ale šibeniční oprátku si utáhne více než by měla a zemře. Režisér je v koncích a obává se toho, co bude dál. Společně přemýšlejí jak danou situaci vyřešit, když je Erika mrtvá a nemůže vystupovat. Nakonec se otec Michaely převlékne do Eriččiných šatů a vystupuje místo ní. Gol je v tom, že celou soutěž vyhrává a lidé jsou z něho unešení. Postupuje do dalšího kola mezinárodního talentové soutěže do Moskvy. Po jeho vystoupení za ním přijde novinářka Eva. Karel celou dobu neustojí pocit, že se umístil až na druhém místě a novinářka s ním proto nekomunikuje. Rozhodne se jí vše prozradit a ukázat jí tělo mrtvé Eriky. To se, ale obrátí proti Karlovi, jelikož soutěžící, režisér i otec svedou smrt Eriky právě na něho. Závěrem hry je vedeno interview mezi Michaelou a novinářkou, ze kterého se dozvídáme, že její otec měl vždy sklony k převlekům do dámských šatů. Jejich rodina je teď známá po celém Slovensku. Talentem je, ale Michalčin otec, nikoliv ona. Hra plná sebestřednosti a bezcitnosti postav, je skvělým dobovým obrazem toho, co jsou lidé schopni udělat pro slávu a uznání. Zároveň v ní, jako hlavní dominanty rezonují sobectví a lež. Všichni jsou schopni hodit smrt Eriky na Karla, jen aby se jim nic nestalo. Hra byla uvedena 27. prosince 2014 v podání Ružomberského neprofesionálního divadla RosaThea.  Roku 2009 ji Lukáš Brutovský režíroval ve Studiu 12 v Bratislavě.

Maryša

Měla premiéru 10. 1. 2014 v brněnském HaDivadle. Získala cenu Divadelních novin v kategorii činoherního divadla za nejlepší režii sezony 2013/2014  . Podle Brutovského neexistuje realistická hra z 19. století, jenž by byla napsaná tak dobře jako právě Maryša, jak uvádí v jednom ze svých rozhovorů po premiéře. Snaha se vrátit k původním hodnotám textu a odstoupit od větších inovací se vyplatila a Maryša sklidila valný úspěch. V inscenaci šlo především o vyzdvihnutí surovosti a cynismu. Zkoušení trvalo dva měsíce a byla vystavěna na prázdném prostoru hercích a textu. Maryšu by si Brutovský nevybral k divadelnímu ztvárnění na Slovensku, jelikož by podle něj byla škoda inscenovat ji v překladu. 

Při práci se staršími herci v HaDivadle také narazil na jeden drobný rozdíl mezi slovenským a českým divadlem. To slovenské je o trochu více temperamentní, a proto když v některých situacích požadoval po hercích více živosti, oni se raději přikláněli ke ztvárnění skrze vnitřní smutek. 

Zajímavý je i další pohled Lukáše Brutovského na rozdíly mezi českým a slovenským divadlem: „Divadlo v Čechách má vyraznejšie „režijné“ tendencie, zatiaľ čo divadlo na Slovensku viac stavia na hereckom prejave. Osobne mám rád divadlo, kde je režijné herecké a herecké režijné.“  

Brutovský ani neshledává nějaké zásadní rozdíly mezi Českou a Slovenskou republikou: „Mám tendenciu zabúdať, že som prekročil nejakú hranicu.“

Inscenace

Na Slovensku režíroval svoji hru Talenty ve Studiu 12 (2009). V divadle Lab na VŠMU režíroval Tarelkinovu smrt Suchovo-Kobylina (2010), Zahrádkáře G. Coopera, a E. Albeeho (2011), Výnosné místo A. N. Ostrovského (2012), Letní hosti M. Gorkého (2012) a Zmrzlinu T. Bernharda (2014). V Bratislavském loutkovém divadle režíroval Palici, von z vreca (2011). V divadle Andreje Bagara v Nitře Parazity L. Picarda a F. Schillera (2013) a Cyrana z Bergeracu  E. Rostanda (2015). S martinským Slovenským komorním divadle režijně spolupracoval na Lesu A. N. Ostrovského (2014), Měšťácích M. Gorkého (2016) a Gogolových Hráčích (2016). Ve Slovenském národním divadle režíroval Desatero (2014) a Půlnoční mši P. Karvaše (2014). V trnavském divadle Jána Palárika režíroval svoji hru Trnavská skupina (2014), kterou napsal společně se svým dramaturgem Mirem Dachem. 

V Čechách poté režijně spolupracoval s Městským divadlem Kladno: Praporky ve větru Ph. Löhleho (2013), s brněnským HaDivadlem: Maryša bratří Mrštíků (2014), se Švandovo divadlem: Misantrop Molièr (2015). S Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích: Kreutzerova sonáta L. N. Tolstého (2015). V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě režíroval Deník mého otce od P. Vilikovského (2016) a v ostravském Divadle Petra Bezruče PS:…odepiš! (2017). 

V maďarském divadle Cervinus Teatrum v Szarvasi režíroval Pískoviště D. Štaudera (2011).

Zdroje

Elektronický archiv Divadelního ústavu Bratislava

Institut umění- Divadelní ústav Praha (dokumentace), recenze a články ve složce L. Brutovský

Maryša brněnského HaDivadla inscenací roku, Dostupné z: http://www.divadelni-noviny.cz/marysa-brnenskeho-hadivadla-inscenaci-roku

Autorskou inscenaci PS:…odepiš! uvede Divadlo Petra Bezruče, Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/autorskou-inscenaci-ps-odepis-uvede-divadlo-petra-bezruce_415109.html 

Kniha: Dráma 2007-2008, ISBN: 9788089369102

Kniha: Dráma 2009-2010, ISBN: 9788089369379

Kniha: Pavel Vilikovský-Miro Dacho:  Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka, ISBN:9788087650882

Lukáš Brutovský, Dostupné z: https://www.jihoceskedivadlo.cz/ansambl/6154-lukas-brutovsky

Lukáš Brutovský / Miro Dacho: Hra pro nás není materiálem, s kterým si děláme, co chceme, Dostupné z: http://www.divadelni-noviny.cz/lukas-brutovsky-miro-dacho-hra-pro-nas-neni-materialem-s-kterym-si-delame-co-chceme

Brutálná tragikomédia na zožreatie, Dostupné z: http://www.malascena.sk/repertoar/archiv/inscenacie/na-obed.html

Divadelní inscenací roku je Maryša z brněnského HaDivadla, Dostupné z: https://art.ihned.cz/divadlo/c1-63341070-divadelni-noviny-anketa-marysa

Obrázek, Dostupné z: http://www.skdmartin.sk/files/user/221-orig.jpg

(autorka hesla: Kristýna Kozlová)