Ruská literatura z pohledu vybraných témat

Téma války má v ruské literatuře silné a pevné kořeny. Expanzní politika novověkého Ruska již od dob Petra I. Velikého na přelomu 17. a 18. století znamenala častá válečná tažení. Ta, byť již dávno minulá, zanechávají v ruském národě stopy dodnes. Některá se pojí s národní hrdostí (např. Vlastenecká válka, tj. Napoleonovo tažení do Ruska roku 1812; Velká vlastenecká válka, tj. odražení vojsk nacistického Německa mezi lety 1942–1945), jiná zanechala kvůli prohře na duši národa šrámy (např. Krymská válka mezi lety 1853 a 1856; rusko-japonská válka z let 1904–1905, která byla impulsem první ruské revoluci z roku 1905).

Napoleonovo tažení do Ruska v roce 1812 silně zapůsobilo na rozvoj národního sebepojetí ruského národa. Vnější ohrožení státu pro jednou přineslo vlnu silného národního cítění. To se projevilo i v dobové literatuře, v níž bývá nepřítel (v tomto případě Napoleon a jeho Grande Armée) démonizován a též zesměšňován. Vidíme to na příkladu bajky I. A. Krylova Vlk v psinci (1812), v níž je Napoleon vykreslen jako lstivý vlk, který se v touze zakousnout ovci omylem dostane do psince. Veškeré jeho lži jsou tam marné – psi, spravedliví strážci, se nenechají obalamutit, a proto vlka spráskají.

K tématu této války se autoři vracejí i s odstupem let. Přístup k látce se ovšem mění. Stává se poněkud objektivnějším (ačkoliv se prvek nacionalismu nikdy nevytrácí úplně), jelikož primární funkce takového díla již není společenský apel. Takový přístup vidíme například u Lva Nikolajeviče Tolstého ve čtyřdílné románové epopeji Vojna a mír (1867), kterou autor sepsal s odstupem více jak půl století od válečných událostí.

S Tolstého tvorbou se pojí i další válka, které se Rusko v 19. století účastnilo. Krymská válka proti koalici Osmanské říše s Francouzi, Brity, ale i Rakouským císařstvím otřásla pozicí Ruska jako světové mocnosti. Průmyslová revoluce s sebou přinesla rozvoj vojenských technologií, a proto si tato válka již nesla do jisté míry charakter moderní, průmyslové války se všemi krutostmi a nástroji efektivního zabíjení nepřítele. Právě tyto aspekty ve svých Sevastopolských povídkách (1855) velmi živě a bez příkras líčí Tolstoj. Válečná zkušenost z Krymské války ostatně silně zapůsobila i na autorovu osobnost.

Průmyslové zabíjení, miliony obětí, hospodářský úpadek i všeobecná nespokojenost obyvatelstva s carskou mocí se odráží v literatuře, která reflektuje válečné období mezi lety 1914 a 1922. Rusko si tehdy prošlo hned dvěma válkami – 1. světovou válkou, v níž ukončili svou účast Brestlitevským mírem roku 1918, a občanskou válkou rudých (bolševiků) proti bílým (příznivcům carismu).  Ve svém díle toto turbulentní období zachytil například Michail Šolochov. Čtyřdílný román Tichý Don (1928), který popisuje život donských kozáků ve válečném období, získal autorovi dokonce Nobelovu cenu. O vytvoření válečného obrazu se zasloužil i třeba prozaik židovského původu Isaak Babel, který sepsal soubor reportážních povídek Rudá jízda (1926).  Opomenout zde jistě nemůžeme ani Pasternakova Doktora Živaga (1957), který již ovšem k látce přistupuje s větším časovým odstupem i kritičností.

Velká vlastenecká válka, jak Rusové nazývají svou účast ve 2. světové válce, přišla poměrně nečekaně vzhledem k tomu, že Rusové měli s Němci sepsanou smlouvu o neútočení. Možná i proto tak silně zasáhla národní cítění mnohých obyvatel (zejména těch, kteří nebyli zdecimováni stalinským hladomorem a kteří proto vítali wehrmacht jako osvoboditele). S cílem povzbudit národ v těžkých chvílích tak v jistém směru polevila cenzura, která dovolila publikovat i autorům, kteří byli do té doby zakázaní (např. Anna Achmatovová).

Z autorů poezie zde jistě stojí za zmínku Alexandr Tvardovskij a jeho poema o fiktivním válečném hrdinovi jménem Vasilij Ťorkin (1942). Jen próza dokáže ovšem vykreslit život vojáka a všechny hrůzné aspekty války detailně. Tak vyjevil čtenáři okolnosti bitvy o Stalingrad prozaik Viktor Někrasov ve svém románu V stalingradských zákopech (1946). S odstupem desetiletí látku zpracoval ve své novele Osud člověka (1956) i Michail Šolochov. V roce 1974 pak se svým románem Žij a nezapomínej otevřel problematiku dezerce Valentin Rasputin.