Ruská literatura z pohledu vybraných témat

1. Zbytečný člověk

Je-li něco pro ruskou literaturu typické, je to jistě archetyp takzvaného zbytečného člověka. Jedná se o sociálně-psychologický typ mužské postavy, který se v ruské literatuře nejvíce rozvíjel v 19. století. S tímto modelem hlavního „hrdiny“ (nejčastěji) románu se setkáváme i v ostatních světových literaturách, přičemž některé z těchto postav byly prototypem ryzího ruského zbytečného člověka, který ruští autoři teprve dopracovali do podoby, v jaké tento fenomén známe dnes. Sem řadíme například Shakespearova Hamleta, Cervantesova dona Quijota, či Byronova Childe Harolda. Ti sice ještě nemají naprosto čisté rysy tohoto modelu, nicméně se při jeho konstrukci stali zdrojem inspirace. Postavy typu zbytečného člověka najdeme v západní literatuře i v druhé polovině 19. století. Ty jsou ovšem již inspirovány ruskými postavami.

Jaký takový zbytečný člověk je? Koho označujeme tímto nelichotivým přízviskem? Ačkoliv každý zbytečný hrdina, který se kdy v ruské literatuře objevil, má určité specifické rysy, v nichž se odrážela doba vzniku a sociopolitická situace v soudobém Rusku, nalézáme u všech určité společné rysy:

Zbytečný člověk…

• je mladým mužem bez rodinného zázemí.
• je členem šlechtického stavu.
• má dobré vzdělání, je chytrý a talentovaný. Považuje se za ostatním nadřazeného. Dle svého mínění má intelektuální i mravní převahu. Není však zároveň schopen své výjimečné schopnosti z různých příčin prakticky využít. Jeho slova tak bývají v nesouladu s činy.
• má na život vysoké (často nesplněné / nesplnitelné) nároky.
• se marně snaží najít své místo ve světě a cíl a smysl svého života. Soustředí se ovšem na malichernosti, přičemž ani ty mu nedokážou přinést útěchu. Je obětí hluboké skepse a duševní únavy. Mnohdy si je navíc vědom svého odcizení.
• nese autobiografické (resp. biografické) rysy, které jsou společné autorovu pokolení.
• se potýká s neschopností opravdových citů. Láska jej pouze trápí. Nedovede ji dávat a ni přijímat. Zpravidla tak bývá „odsouzen“ k životu v osamění.
• je lidmi vnímán jako nežádoucí. Není pochopen. Společnost se jej snaží vyloučit.
• často podléhá tragické smrti.

S literárními hrdiny typu „zbytečný člověk“ se v ruské literatuře setkáváme od počátků jejího největšího rozkvětu. S romantismem tedy literatura získala Puškinova Evžena Oněgina (Evžen Oněgin, 1833), nebo Lermontovova Grigorije Pečorina (Hrdina naší doby, 1840). Tento model se však dále uplatňoval i v šířícím se literárním realismu do konce století. Díky tomu máme například Gončarovova Oblomova (Oblomov,), od kterého známe i v českém jazyce typický životní styl zbytečného člověka jako tzv. oblomovštinu. Svým dílem k rozvoji konceptu zbytečného člověka přispěl i Turgeněv, který vytvořil vícero takových postav – Rudina (Rudin, 1856) a nihilistu Bazarova (Otcové a děti, 1862). Zbytečného člověka však nalezneme i v mnoha dalších dílech významných i méně významných autorů. I současná literatura tento charakteristický model reflektuje.

2. Dvě století válek

Téma války má v ruské literatuře silné a pevné kořeny. Expanzní politika novověkého Ruska již od dob Petra I. Velikého na přelomu 17. a 18. století znamenala častá válečná tažení. Ta, byť již dávno minulá, zanechávají v ruském národě stopy dodnes. Některá se pojí s národní hrdostí (např. Vlastenecká válka, tj. Napoleonovo tažení do Ruska roku 1812; Velká vlastenecká válka, tj. odražení vojsk nacistického Německa mezi lety 1942–1945), jiná zanechala kvůli prohře na duši národa šrámy (např. Krymská válka mezi lety 1853 a 1856; rusko-japonská válka z let 1904–1905, která byla impulsem první ruské revoluci z roku 1905).

Napoleonovo tažení do Ruska v roce 1812 silně zapůsobilo na rozvoj národního sebepojetí ruského národa. Vnější ohrožení státu pro jednou přineslo vlnu silného národního cítění. To se projevilo i v dobové literatuře, v níž bývá nepřítel (v tomto případě Napoleon a jeho Grande Armée) démonizován a též zesměšňován. Vidíme to na příkladu bajky I. A. Krylova Vlk v psinci (1812), v níž je Napoleon vykreslen jako lstivý vlk, který se v touze zakousnout ovci omylem dostane do psince. Veškeré jeho lži jsou tam marné – psi, spravedliví strážci, se nenechají obalamutit, a proto vlka spráskají.

K tématu této války se autoři vracejí i s odstupem let. Přístup k látce se ovšem mění. Stává se poněkud objektivnějším (ačkoliv se prvek nacionalismu nikdy nevytrácí úplně), jelikož primární funkce takového díla již není společenský apel. Takový přístup vidíme například u Lva Nikolajeviče Tolstého ve čtyřdílné románové epopeji Vojna a mír (1867), kterou autor sepsal s odstupem více jak půl století od válečných událostí.

S Tolstého tvorbou se pojí i další válka, které se Rusko v 19. století účastnilo. Krymská válka proti koalici Osmanské říše s Francouzi, Brity, ale i Rakouským císařstvím otřásla pozicí Ruska jako světové mocnosti. Průmyslová revoluce s sebou přinesla rozvoj vojenských technologií, a proto si tato válka již nesla do jisté míry charakter moderní, průmyslové války se všemi krutostmi a nástroji efektivního zabíjení nepřítele. Právě tyto aspekty ve svých Sevastopolských povídkách (1855) velmi živě a bez příkras líčí Tolstoj. Válečná zkušenost z Krymské války ostatně silně zapůsobila i na autorovu osobnost.

Průmyslové zabíjení, miliony obětí, hospodářský úpadek i všeobecná nespokojenost obyvatelstva s carskou mocí se odráží v literatuře, která reflektuje válečné období mezi lety 1914 a 1922. Rusko si tehdy prošlo hned dvěma válkami – 1. světovou válkou, v níž ukončili svou účast Brestlitevským mírem roku 1918, a občanskou válkou rudých (bolševiků) proti bílým (příznivcům carismu).  Ve svém díle toto turbulentní období zachytil například Michail Šolochov. Čtyřdílný román Tichý Don (1928), který popisuje život donských kozáků ve válečném období, získal autorovi dokonce Nobelovu cenu. O vytvoření válečného obrazu se zasloužil i třeba prozaik židovského původu Isaak Babel, který sepsal soubor reportážních povídek Rudá jízda (1926).  Opomenout zde jistě nemůžeme ani Pasternakova Doktora Živaga (1957), který již ovšem k látce přistupuje s větším časovým odstupem i kritičností.

Velká vlastenecká válka, jak Rusové nazývají svou účast ve 2. světové válce, přišla poměrně nečekaně vzhledem k tomu, že Rusové měli s Němci sepsanou smlouvu o neútočení. Možná i proto tak silně zasáhla národní cítění mnohých obyvatel (zejména těch, kteří nebyli zdecimováni stalinským hladomorem a kteří proto vítali wehrmacht jako osvoboditele). S cílem povzbudit národ v těžkých chvílích tak v jistém směru polevila cenzura, která dovolila publikovat i autorům, kteří byli do té doby zakázaní (např. Anna Achmatovová).

Z autorů poezie zde jistě stojí za zmínku Alexandr Tvardovskij a jeho poema o fiktivním válečném hrdinovi jménem Vasilij Ťorkin (1942). Jen próza dokáže ovšem vykreslit život vojáka a všechny hrůzné aspekty války detailně. Tak vyjevil čtenáři okolnosti bitvy o Stalingrad prozaik Viktor Někrasov ve svém románu V stalingradských zákopech (1946). S odstupem desetiletí látku zpracoval ve své novele Osud člověka (1956) i Michail Šolochov. V roce 1974 pak se svým románem Žij a nezapomínej otevřel problematiku dezerce Valentin Rasputin.

3. Za hranice fantazie a reality

Fantastika má v ruské literatuře dlouhou tradici. Příčinu pravděpodobně můžeme hledat v nesvobodě, která vládla v ruské společnosti v době carského Ruska, bolševického Sovětského svazu a do jisté míry v současné Ruské federaci. Právě fantastika, ale též humor (kterému věnujeme samostatný oddíl) může sloužit jako výpustný ventil, resp. únik před každodenní realitou a jejími strastmi do světa pestré fantazie bez hranic a „zla“, které má vždy navrch. Na druhou stranu ovšem nacházíme celou řadu děl, která vykreslením naprostého opaku, tj. hyperboly reality totality, konstruují naléhavý společenský apel.

Ruská fantastika nabyla v průběhu staletí různých forem a postihla několik žánrů. Setkáme se tak s fantaskní literaturou založené na folklóru, díly vědecko-fantastickými, s utopiemi, ale i antiutopiemi a dystopiemi a do jisté míry i s fantasy literaturou jako takovou (ačkoliv ta v ruském prostředí vzhledem k historicko-politickým okolnostem nemá natolik hluboké kořeny).

Počátky ruské fantastiky můžeme hledat v období romantismu. Tento směr ze své přirozenosti tíhnul k tajemnu, neznámým krajinám, folklóru a mysticismu. To se odrazilo například v tvorbě Michaila Jurjeviče Lermontova, zejména v jeho poemě Démon, (1829), ve které vyobrazuje osud gruzínské princezny Tamary, do které se zamiluje padlý anděl. Výrazně pracuje s prvky fantastiky na základě folklórního podkladu Gogol ve svém prvním tvůrčím období, kdy sepsal fantastické povídky Večery na samotě u Dikaňky (1830). Na Večery na samotě u Dikaňky pak volně navázal souborem čtyř povídek Mirgorod (1835).

Největší rozvoj fantastiky přineslo v Rusku stejně jako jinde ve světě až 20. století, které se neslo ve znamení velkých společenských změn. Deziluze zapříčiněná těmito změnami zapůsobila na rozvoj literatury antiutopického a dystopického ražení. Průkopníkem tohoto žánru v Rusku (ale do jisté míry i ve světě) byl Jevgenij Zamjatin. Jeho antiutopický román My (1920) vykresluje stejně děsivou alternativní realitu (či možnou budoucnost, chcete-li) jakou můžeme najít třeba v Orwellově románu 1984, nebo v díle Čapka. Čevengur (1928) Andreje Platonova se naopak přidržuje reality a tehdejší současnosti, ve které staví projekt utopie, která selže. Prezentace takových děl často pro autory znamenala konflikt se státní mocí.

Ruská science-fiction získala také silný impuls ve dvacátých letech a v následujících obdobích s industrializací země. Vědecko-fantastickou literaturu tvořil například vzdálený příbuzný Lva Nikolajeviče Tolstého Alexej Nikolajevič Tolstoj. Ten napsal například román Kráska z Marsu (1923), který pojednává o vesmírné výpravě na Mars a o střetu cestovatelů s tamní diktaturou. O vesmírném putování vypráví i Ivan Jefremov kupříkladu ve svém románu Hvězdné koráby (1947). Jefremov je znám tím, že ve svých dílech mnohdy úspěšně modeloval to, jak se bude vyvíjet technika v budoucnosti. Ve své pozdější tvorbě se od hlavního proudu odklonili svým filosoficko-humanistickým kurzem bratři Arkadij a Boris Strugačtí, kteří napsali například román Piknik u cesty (1972), ve kterém se zřetelně strefují do sovětské totality.

Ze současnější tvorby stojí za zmínku například postapokalyptický román Metro 2033 (2002) Dmitrije Gluchovského. A nezmínit nelze ani román Den opričníka (2006) od Vladimira Sorokina, který popisuje blízkou budoucnost, v níž se v Rusku vrátil k moci car.

4. Smát se, posmívat se, vysmívat se

Osobitý přístup k humoru můžeme nalézt snad v každé národní kultuře. Nejinak je tomu i v Rusku, což se kromě sféry každodenního života promítá i do sféry kultury a v našem případě do literární tvorby. Každý ruský autor, který kdy sepsal dílo s prvky humoru dociluje čtenářova úsměvu či smíchu jiným způsobem, přesto má jejich přístup k této látce podobné rysy. Ač tedy např. Puškin píše trefné epigramy, Gogol dovádí čtenáře i diváky od smíchu až k slzám, Saltykov-Ščedrin se realizuje pomocí žlučovitého sarkasmu a Čechovův humoristicky laděný repertoár se vyznačuje citem pro absurditu, všechna díla typicky propojuje zejména výsměch lidské hlouposti a „papalášství“. Právě „posmívání se“ těmto aspektům společnosti často kulminuje v absurdno, paradoxy i nonsens.

Humorné vyobrazení státní správy a jejích často zkorumpovaných a neschopných úředníků se v carském Rusku a stejně pak i v Sovětském svazu setkávalo s tvrdým přístupem cenzury. Pokud se autor chtěl i přes diktát cenzorů strefovat do státní správy, šlechty, či dokonce cara a vyhnout se zákazu činnosti a trestnímu stíhání, musel svůj záměr v díle dobře skrýt. V Rusku se nám proto formuje pojem Ezopův jazyk (v originále Эзопов язык). Spisovatelé za pomocí tohoto „jazyka“, který se vyznačuje užíváním zejména prostředků aluze, alegorie, nomen omen apod., parafrázují realitu a vystavují ji v její největší nahotě a zranitelnosti.

Prototypem autora využívajícího Ezopův jazyk nemůže být nikdo jiný než bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Jeho bajky mají často politický podtext (zde zmiňme například bajku Kvartet (1811), která se zaměřuje na neschopnost ministrů nově ustanovené Státní rady se na čemkoliv dohodnout).

Břitký smysl pro humor můžeme vysledovat takřka v celé Gogolově tvorbě. Nejslavnějším autorovým dílem, které svým (dů)vtipem baví diváky celého světa do dnešních dní je bezesporu komedie Revizor (1836). Gogolovu humornost můžeme do jisté míry najít i jeho „ukrajinské“ povídkové tvorbě Večery na samotě u Dikaňky (1830). Úsměvné momenty pak autor nabízí také ve svém posledním, satirickém románu Mrtvé duše (1842).

Silný cit pro politickou, ale také sociální satiru prokázal Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin. Kritika poměrů v Rusku se ve formě satiry projevila například v jeho románu Dějiny jednoho města (alternativně též Historie jednoho města, 1870). Tam Saltykov-Ščedrin vykresluje na dějinách městečka Hlupákova (obdobě Sekorova Kocourkova) historii Ruska od poloviny 18. století. Se sílící cenzurou po atentátu na cara Alexandra II. po roce 1881 se autor stejně jako mnoho dalších uchyluje opět k Ezopově jazyku a tvoří tak své satiricky laděné pohádky.

Čechovova tvorba se vyznačuje silným citem pro absurdno. Vidíme to zejména v jeho povídkové tvorbě (viz oddíl věnovaný tomuto autorovi). Jeho dramatika si v sobě také nese jisté náznaky humoru, ačkoliv vyznění bývá spíše tragické. Poněkud paradoxně proto vyznívá fakt, že autor svou poslední divadelní hru Višňový sad (1904) označil jako komedii. Dílo se sice dotýká jistého absurdního paradoxu (panství Raněvských vykoupí syn jejich bývalých nevolníků), nicméně vzhledem k působení celé situace a závěru dramatu, v němž osamocen umírá sluha Raněvských Firs, má dílo mnohem blíže k tragédii než ke komedii.

Absurdita a nonsens se již tradičně pojí s každodenní realitou totalitních režimů. Pochopitelně na nesmysly a paradoxy politického aparátu diktatury reaguje i literatura. Někdy přímo, někdy nepřímo. Taková literatura vidí svět zbavený logiky. V Rusku proto ve třicátých letech 20. století vzniká skupina autorů nonsensové literatury OBERIU. Z řady mnoha umělců zde vyniká především osobnost Daniila Charmse. Ten se ve své tvorbě soustředí zejména na velmi krátké útvary, které sám označuje za příhody (též povídky, rus. случаи). Jako základ takové příhody si zpravidla bere banální situace (např. vstávání z postele, cesta z města apod.). Ty pak rozpracuje do nejhlubších absurdit. Čtenář očekává, že závěr příhody přinese vtipnou pointu, opak ovšem často bývá pravdou.

Štěpení reality a ztracenost člověka v moderním světě se projevuje v literatuře postmoderny. Není proto divu, že i tato díla bývají mnohdy plná ironie, sarkasmu a dalších prostředků, s jejichž pomocí se lze vyrovnat s realitou světa, ale také docílit humoru. Vtipně (nebo přinejmenším úsměvně) tak může působit například surrealisticky laděná novela Venědikta Jerofejeva Moskva – Petušky (1973), v níž líčí alkoholikovu cestu vlakem z Moskvy na venkov za jeho milenkou.

5. Láska odvěce tragická

Láska a milostné city patří tradičně k cennostem, které v lidském životě označujeme za ušlechtilé. Různé podoby lásky nalezneme ve všech literaturách, a proto se nelze divit, že i ruská literatura tento cit reflektuje. Z hlediska geneze přístupu k tomuto motivu v literární historii se Rusko v základu neliší od zbytku světa. Klasicistní kontrast rozumu a citů, romantické vyzdvihování lásky jako nejvýznamnějšího z citových projevů, mnohovrstevnaté vykreslování lásky v tvorbě realismu, degradace lásky a citový pragmatismus v socialistickém realismu, nespoutanost tělesné lásky v postmodernismu apod. – tyto přístupy k motivu lásky nalézáme i v ruské literatuře. Marginální ruská literární díla těchto i dalších uměleckých směrů a přístupů typicky pojí mimo jiné příznak tragičnosti. Dějové linky významnějších postav jen zřídkakdy dospějí ke štěstí postav založeném na lásce.

V dílech období romantismu je takový výsledek takřka samozřejmostí. Vychází z hrdinova světobolu. Proto Puškinův i Evžen Oněgin (1833), jsa zbytečný člověk, není schopen přijmout Taťáninu lásku a zabitím svého přítele Lenského zničí i city, které vyrostly mezi Taťáninou sestrou Olgou a Lenským. Stejně tak i Démon (1839) Michaila Jurjeviče Lermontova nedokáže získat skrze lásku smíření se světem a oprostit se od ďábelskosti, kterou nabyl svou vzpourou proti Bohu. Pro své bezcitné činy a jedovatý polibek, jímž zahubí milovanou princeznu Tamaru, je odsouzen k věčné samotě.

Realista M. F. Dostojevskij ve Zločinu a trestu (1866) je sice vůči hlavnímu hrdinovi Raskolnikovovi do jisté míry mírný z hlediska jeho propuknuvší lásky k prostitutce Soně Marmeladovové. Vzájemné soužití páru je sice nakonec možné, nicméně je vykoupeno Raskolnikovovým doznáním k vraždě lichvářky a následujícím „světským“ trestem. Anna Kareninová (1877) Lva Nikolajeviče Tolstého naproti tomu už od začátku seznámení se svým nastávajícím milencem, důstojníkem Vronským, žije ve slastném opojení milostnými city. Tíha jejích činů ji ale nakonec dovede k jedinému východisku – sebevraždě.

Tragičnost a nenaplněnost lásky sledujeme i ve tvorbě dvacátého století, a to v převládající próze i v poezii. Z poezie meziválečného období stojí za zmínku například poema Sergeje Jesenina Anna Sněgina (1925). Lyrický hrdina v průběhu válečných a revolučních let se ve své rodné vsi třikráte setká se svou bývalou láskou Annou. Jeho hluboký cit však nakonec zůstává nenaplněn. Z poetické tvorby meziválečných let vyniká básnířka Marina Cvjetajevová, která několik let žila a tvořila nedaleko Prahy. O jejím vlastním milostném životě a turbulentním mileneckém vztahu vypovídají autobiografické poemy Hory (odkazující k Petřínskému vrchu) a Konce (1924).

Jako by téma války samo o sobě nebylo dostatečně tragické už jen pro hrůzy, které válka přináší vojákovi na frontě, v novele Valentina Rasputina Žij a nezapomínej (1974) je strádání podrobena i láska hlavních hrdinů. Hon na dezertéra Andreje Guskova totiž přivede jeho mladou, těhotnou ženu k tragické smrti.

6. Seznam použité literatury

Literatura v českém jazyce

1. BINOVÁ, Galina Pavlovna a Ivo POSPÍŠIL. Panoráma ruské literatury. Boskovice: Albert, 1995. ISBN 80-85834-04-9. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:0a646060-d41d-11e7-b06b-005056827e51
2. HONZÍK, Jiří. Dvě století ruské literatury. Praha: Torst, 2000. ISBN 80-7215-104-5. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:4cb37e20-9618-11e3-8e84-005056827e51
3. HRALA, Milan. Ruská moderní literatura 1890-2000. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1201-0.
4. KASACK, Wolfgang. Slovník ruské literatury 20. století. Praha: Votobia, 2000. ISBN 80-7220-084-4.
5. KOPEČNÝ, Pavel. „Zbytečný člověk“ jako literní jev a typ. Online. Bohemica Olomucensia. 2020, roč. 11., č. 12, s. 138-161. ISSN 0231-634X. Dostupné z: https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=938960. [cit. 2024-03-20].
6. KRULIŠOVÁ, Kateřina Judith. Podoby revolucionáře v ruské literatuře: rebel, nihilista, propagandista, terorista. Online. 2014, roč. 4., č. 2. ISSN 1804-7246. Dostupné z: https://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/studie/2014/2/krulisova_podobyrevolucionare.php. [cit. 2024-03-20].
7. PAROLEK, Radegast a Jiří HONZÍK. Ruská klasická literatura (1789-1917). Praha: Svoboda, 1977.
8. POSPÍŠIL, Ivo. Kapitoly z ruské klasické literatury: (nástin vývoje, klíčové problémy a diskuse). Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-7277-0.
9. POSPÍŠIL, Ivo. K teorii ruské literatury a jejím souvislostem. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6216-0.
10. POSPÍŠIL, Ivo. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-068-3. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:8b170950-f213-11e3-b72e-005056827e52
11. SATO, Vsevolod. Přehled ruské literatury: od nejstarších dob po dnešek. Praha: Lidové nakladatelství, 1973. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:af070c20-36fc-11e3-a5bb-005056827e52
12. ŠVANKMAJER, M, V. VEBER, Z. SLÁDEK a V. MOULIS. Dějiny Ruska. 2. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-216-2.
13. ZADRAŽIL, Ladislav, Radegast PAROLEK, Bohumil NEUMANN a Miloslav JEHLIČKA. Ruská literatura 19. století: (od konce 18. století do začátku 20. století). Praha: Univerzita Karlova - vydavatelství Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-796-6. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:4cee2410-b5fd-11ea-998c-005056827e51
14. ZADRAŽILOVÁ, Miluše, MACHONINOVÁ, Alena (ed.). Dějiny ruské moderny: pokus o rekonstrukci. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2022. ISBN 978-80-246-4615-2.

Literatura v ruském jazyce

1. БУЛЫЧЕВА, Вера Павловна. Русская приключенческая проза первой половины XX века. Online. Lingua mobilis. 2013, roč. 43, č. 4, s. 24-32. ISSN 1998-1546. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/russkaya-priklyuchencheskaya-proza-pervoy-poloviny-xx-veka. [cit. 2024-03-20].
2. ГУСЕЙНОВА, Нармина Назим Кызы. Образы "маленького" человека и "лишнего" человека в литературе XIX века. Online. Балтийский гуманитарный журнал. 2020, roč. 9., č. 3, s. 241-245. ISSN 2311-0066. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/obrazy-malenkogo-cheloveka-i-lishnego-cheloveka-v-literature-xix-veka. [cit. 2024-03-20].
3. ДЗАУРОВА, Хава Саварбековна. Становление жанра "антиутопия" в русской литературе 20 века. Online. Вестник науки и образования. 2016, roč. 24., č. 12, s. 66-67. ISSN 2541-7851. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/stanovlenie-zhanra-antiutopiya-v-russkoy-literature-20-veka. [cit. 2024-03-20].
4. ИВАНОВ, Анатолий Иванович. Облик русского солдата в отечественной литературе периода Первой мировой войны (1914-1918 гг. ). Online. Вестник Самарского государственного университета. 2005, roč. 11., č. 4, s. 87-96. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/oblik-russkogo-soldata-v-otechestvennoy-literature-perioda-pervoy-mirovoy-voyny-1914-1918-gg. [cit. 2024-03-20].
5. ЛАНИН, Борис. Ирония и сатира в русской литературе XX века (забытые имена). Online. Acta Slavica Iaponica. 2002, roč. 19, č. 1, s. 228-242. Dostupné z: https://eprints.lib.hokudai.ac.jp/dspace/bitstream/2115/39388/1/ASI19_009.pdf. [cit. 2024-03-20].
6. НИКОЛЬСКИЙ, Е. В. Eщё раз о проблеме «Лишнего человека» в русской классической литературе. Art Logos. 2017, roč. 2., č. 2, s. 7-22.
7. ПОКОТЫЛО, Михаил Валерьевич. Сатира в контексте русской литературы ХХ В. : онтологический статус и функции. Вестник Южно-Уральского государственного гуманитарно-педагогического университета. 2014, roč. 7., č. 8, s. 262-271. ISSN 2618-9682.
8. РОДИН, И. О. Все произведения школьной программы в кратком изложении. Книга 3. 1-ое. Ростов-на-Дону: Феникс, 2010. ISBN 978-5-222-16691-8.
9. СОРОКИНА, Наталья Владимировна. Русская литература периода первой мировой войны. Online. Вестник Тамбовского университета. Серия: Гуманитарные науки. 2005, roč. 10., č. 3, s. 121-123. ISSN 1810-0201. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/russkaya-literatura-perioda-pervoy-mirovoy-voyny. [cit. 2024-03-20].
10. СЯОЛИ, Дуань. Юмористические жанры и объекты осмеяния в русской литературе XIX века. Online. Мир науки, культуры, образования. 2023, roč. 17., č. 3, s. 364-367. ISSN 1991-5500. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/yumoristicheskie-zhanry-i-obekty-osmeyaniya-v-kitayskoy-literature/viewer. [cit. 2024-03-20].
11. ФЕДОСЕЕНКО, Наталья Геннадьевна. К вопросу о типологическом характере «лишнего человека»: скитальцы Ф. М. Достоевского. Online. Известия Российского государственного педагогического университета им. А. И. Герцена. 2009, roč. 7., č. 87, s. 108-115. ISSN 1992-6464. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/k-voprosu-o-tipologicheskom-haraktere-lishnego-cheloveka-skitaltsy-f-m-dostoevskogo. [cit. 2024-03-20].