1. Zbytečný člověk

Je-li něco pro ruskou literaturu typické, je to jistě archetyp takzvaného zbytečného člověka. Jedná se o sociálně-psychologický typ mužské postavy, který se v ruské literatuře nejvíce rozvíjel v 19. století. S tímto modelem hlavního „hrdiny“ (nejčastěji) románu se setkáváme i v ostatních světových literaturách, přičemž některé z těchto postav byly prototypem ryzího ruského zbytečného člověka, který ruští autoři teprve dopracovali do podoby, v jaké tento fenomén známe dnes. Sem řadíme například Shakespearova Hamleta, Cervantesova dona Quijota, či Byronova Childe Harolda. Ti sice ještě nemají naprosto čisté rysy tohoto modelu, nicméně se při jeho konstrukci stali zdrojem inspirace. Postavy typu zbytečného člověka najdeme v západní literatuře i v druhé polovině 19. století. Ty jsou ovšem již inspirovány ruskými postavami.

Jaký takový zbytečný člověk je? Koho označujeme tímto nelichotivým přízviskem? Ačkoliv každý zbytečný hrdina, který se kdy v ruské literatuře objevil, má určité specifické rysy, v nichž se odrážela doba vzniku a sociopolitická situace v soudobém Rusku, nalézáme u všech určité společné rysy:

Zbytečný člověk…

  • je mladým mužem bez rodinného zázemí.
  • je členem šlechtického stavu.
  • má dobré vzdělání, je chytrý a talentovaný. Považuje se za ostatním nadřazeného. Dle svého mínění má intelektuální i mravní převahu. Není však zároveň schopen své výjimečné schopnosti z různých příčin prakticky využít. Jeho slova tak bývají v nesouladu s činy.
  • má na život vysoké (často nesplněné / nesplnitelné) nároky.
  • se marně snaží najít své místo ve světě a cíl a smysl svého života. Soustředí se ovšem na malichernosti, přičemž ani ty mu nedokážou přinést útěchu. Je obětí hluboké skepse a duševní únavy. Mnohdy si je navíc vědom svého odcizení.
  • nese autobiografické (resp. biografické) rysy, které jsou společné autorovu pokolení.
  • se potýká s neschopností opravdových citů. Láska jej pouze trápí. Nedovede ji dávat a ni přijímat. Zpravidla tak bývá „odsouzen“ k životu v osamění.
  • je lidmi vnímán jako nežádoucí. Není pochopen. Společnost se jej snaží vyloučit.
  • často podléhá tragické smrti.
S literárními hrdiny typu „zbytečný člověk“ se v ruské literatuře setkáváme od počátků jejího největšího rozkvětu. S romantismem tedy literatura získala Puškinova Evžena Oněgina (Evžen Oněgin, 1833), nebo Lermontovova Grigorije Pečorina (Hrdina naší doby, 1840). Tento model se však dále uplatňoval i v šířícím se literárním realismu do konce století. Díky tomu máme například Gončarovova Oblomova (Oblomov,), od kterého známe i v českém jazyce typický životní styl zbytečného člověka jako tzv. oblomovštinu. Svým dílem k rozvoji konceptu zbytečného člověka přispěl i Turgeněv, který vytvořil vícero takových postav – Rudina (Rudin, 1856) a nihilistu Bazarova (Otcové a děti, 1862). Zbytečného člověka však nalezneme i v mnoha dalších dílech významných i méně významných autorů. I současná literatura tento charakteristický model reflektuje.