Periodizace ruských literárních dějin

Kořeny fenoménu literární postmoderny můžeme v ruské literatuře hledat již v období mezi 30. a 50. lety 20. století. V ruské tradici se typicky ubíral dvěma směry:

1. princip ledovce (text mezi řádky směřuje do hlubin historie a kultury)
2. princip kultury pro kulturu (směřování kultury se neobrací k realitě světa, nýbrž ke kultuře samotné)

V průběhu 20. století k rozvoji konceptu postmodernismu v ruské literatuře přispěli takový autoři jako například již zmiňovaní V. Nabokov a J. Brodskij. 

Prostředí Sovětského svazu, který oficiálně protěžoval literární tvorbu na principech socialistického realismu, bylo paradoxně výbornou živnou půdou pro postmodernisty. Absurdita socialistické totality a takřka grotesknost zideologizované státem povolené literatury dala postmodernismu prostředky pro jeho plný rozvoj. Autoři tohoto ražení samozřejmě nebyli žádoucí, a proto mnoho z nich bylo nuceno k emigraci. Mezi postmodernisty aktivní od 70. let řadíme mimo jiné autory, mezi něž patří Eduard Limonov, Ludmila Petruševská, nebo Venědikt Jerofejev.