Periodizace ruských literárních dějin

1. Úvodem k periodizaci ruské literatury

V následujících několika kapitolách se pokoušíme v největší možné stručnosti přiblížit především Vám, nastávajícím učitelům Českého jazyka a literatury, ruskou literaturu. Úvodem je třeba podotknout, že zde nabízený přehled není v žádném případě vyčerpávající. Zvláště literaturu 20. století lze pro její komplikované cesty rozvoje velmi těžko periodizovat. Přednostně zde tedy pracujeme s literárními směry a fenomény, které nějakým způsobem zasáhly světovou literaturu, případně je lze ve výuce literární výchovy i historie vztáhnout k tuzemskému literárnímu vývoji.

2. Od počátků k preromantismu

Ruské literární dějiny jsou stejně jako historie dalších národních literatur velmi bohaté. Své počátky má již v 11. století, přičemž se začala významněji projevovat po přijetí křesťanství v Kyjevské Rusi v roce 988 n. l. a začátku rozvoje písemné slovesnosti v kulturním prostoru ruského národa.

Ruský literární středověk není v kontextu světové literatury nijak zvlášť významný, vezmeme-li v potaz relativně malý teritoriální dosah této literatury a také určitou její "opožděnost", co se porovnání s vývojem v západní Evropě týče. Za zmínku z tohoto literárního období trvajícího od 11. do konce 17. století stojí jen relativně velmi málo děl (mezi ně patří např. hrdinský epos Slovo o pluku Igorově), jejichž hodnota z pohledu českého žáka nemá povětšinou hodnotu literární, uměleckou, nýbrž spíše historickou.

Ruský literární středověk nám plynule přechází do literatury novověké teprve v 18. století s příchodem francouzského klasicismu. Některá umělecká období, která silně ovlivnila tok světové literární historie a mezi které patřila např. renesance, či baroko, ruskou literaturu zasáhla jen velmi slabě (velkou měrou se na tom zasloužilo především dlouholeté hledání vlastní svébytnosti po nadvládě mongolských nájezdníků a tzv. Zlaté hordy). Naproti tomu od dob vlády Petra Velikého na přelomu 17. a 18. století se začíná ruská literatura dynamičtěji rozvíjet po vzoru západních literatur, přičemž si zachovává svou svébytnost a jedinečnost.

S příchodem a rozvojem myšlenek osvícenství a přijímání estetických hodnot klasicismu začínají ruští autoři jako např. Lomonosov, Krylov, či Radiščev dohánět Západ. Jistě k tomuto přispěla také reformní období vlád Petra Velikého i Kateřiny Veliké, s nimiž Rusko získávalo rozměr evropské mocnosti. Vlády těchto velikánů ruské historie přinesly velkou změnu v myšlení svobodného obyvatelstva (tj. prozatím především šlechty). Rusko tak přejímá různé kulturní, či socio-politické trendy jinak běžné ve Francii, či Británii, na úkor vlastní kulturní jedinečnosti.

Dalším krokem v ruském literárním rozvoji byl přechod k sentimentalismu (alternativně v české školské praxi nazývaného preromantismem). Karamzin, Žukovskij, nebo Sumarokov přicházejí s výrazovou silou citu a emoce a předznamenávají další vývoj a staví první základ pro rozvoj jednoho z nejzásadnějších literárních období v historii ruské literatury.

3. Zlatý věk ruské literatury

S příchodem romantismu do ruské literatury v první čtvrti devatenáctého století začínáme hovořit o období ruské klasické literatury, které trvalo v zásadě až do společenských změn, které v carském Rusku nastartovala Říjnová revoluce roku 1917. Kromě toho období mezi počátkem 19. století a 90. lety 19. století tradičně označujeme jako Zlatý věk ruské literatury.

3.1. Romantismus

Ruský romantismus má stejně jako i jiné literární proudy, které se realizovaly v ruském kulturním prostoru, svá specifika. Ruští autoři se typicky vydávali dvěma tvůrčími směry:

1. pasivně-elegický – romantický hrdina je osudem hnán do osobní katastrofy, typicky spílá osudu, kterým se nechává „vléct“, aniž by se nepřízni aktivně bránil (např. díla Žukovského)
2. revolučně-dvořanský – romantický hrdina je typicky členem vyšších společenských vrstev, „bouří se“, aktivně se vzpírá osudu (např. tvorba Puškina)

Kromě těchto dvou přístupů k romantickému hrdinovi můžeme v ruském romantismu vysledovat i další charakteristické rysy:

• zájem o národní historii a svébytnost ruského národa
• samota a strádání hlavního hrdiny
• výjimečná osobnost romantického hrdiny ve výjimečných situacích
• vyobrazení krásné duše hrdiny v kontrastu se zevnějškem neodpovídajícím standardu krásy, nebo vyobrazení fyzicky krásného jedince s „odpornou“ duší (tzv. zbytečný člověk)
• hrdina bez zájmu o běžný život vystavován osobní tragédii
• konflikt jedince a společnosti
• „vymalování“ lyrické scenérie – propojení člověka s přírodou a její oduševnělostí
• apod.

Mezi ruské autory – romantiky patří velká škála osobností, nicméně jen několik z nich větší měrou zasáhlo světovou literaturu jako celek. K těm autorům, kteří nezasáhli světovou literaturu v takové míře, můžeme přičítat například skupinu autorů patřících k děkabristům. Je ovšem několik autorů, kteří k nim měli velmi blízko a kteří světu přinesli svůj významný vklad do světového literárního dědictví.

Prvním z nich je Alexandr Sergejevič Gribojedov (1795 – 1829). Tento básník a dramatik s děkabristy sympatizoval, ačkoliv si díky svému politickému rozhledu plně uvědomoval, že povstání takového izolovaného rozsahu má těžko šanci uspět. Dlouhá léta působil v cizině jako úředník ministerstva zahraničních věcí. Na konci života se dokonce stal ruským vyslancem v Persii. Ačkoliv toho za svůj krátký život napsal mnoho, jen jedno jeho dílo si získalo mezinárodní uznání. Je jím satirická komedie Hoře z rozumu (1825), kterou dodnes inscenují divadla po celém světě.

Kromě některých méně známých autorů ruského romantismu, jako např. dramatika Alexandra Sergejeviče Gribojedova, zde nemůžeme nezmínit trojici nejvýznamnějších autorů ruského romantismu, mezi něž patří Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov a Nikolaj Vasiljevič Gogol. Všichni tři formovali ruskou literární estetiku a ruský jazyk, všichni si unikátností své tvorby získali světový věhlas trvající do dnešních dní. Gogolovi a Puškinovi je proto věnován vlastní prostor v jejich samostatných kapitolách, Lermontovovi se pak věnujeme více v kapitolách tematických.

3.2. Kritický realismus

Největší autoři romantismu připravili živnou půdu pro příchod realismu. U Puškina i Lermontova už můžeme tu a tam nalézt jeho prvky. Nicméně prvním z nich, kdo svou tvorbu původně romantickou přesměroval do realistického ladění byl N. V. Gogol. Jeho komedie Revizor stála ještě na pomezí obou stylů; Mrtvé duše se ale zřetelně drží konceptů realismu. Přestože představitelé ruského realismu do jisté míry byli ovlivněni jejich předchůdci z řad romantiků, neopomenutelný vliv na ruský realismus jistě měli také realisté evropští, mezi nimiž nelze opomenout taková jména jako Honoré de Balzac, George Sand, nebo Charles Dickens.

Nejsilnější generace ruských kritických realistů se začala tisknout v druhé polovině čtyřicátých let 19. století. Kromě ryzích prozaiků, jakými byli např. Dostojevskij, Turgeněv, Gončarov, Saltykov-Ščedrin či Tolstoj, sem patří také básník Někrasov a dramatik Ostrovskij.

Tvorba ruských autorů 40. let, z nichž mnoho náleželo k tzv. Naturální škole (tj. skupině autorů, kteří se soustředili kolem časopisů Vlastenecké zápisky a Současník) se přes črtu, povídku a novelu dopracovala až k ruskému románu, jak jej známe dodnes.

Ruský kritický realismus velmi ovlivnilo tehdejší politické a sociální dění. Tyranie za vlády cara Mikuláše I., neúspěch revoluce roku 1848, katastrofická Krymská válka, která otřásla pozicí Ruska mezi evropskými velmocemi, či trvající nevolnictví – všechny tyto okolnosti přispěly k revolučně demokratickému ladění tvorby mnoha autorů. Ruský román, který je nejvýraznějším žánrem čtyřicátých až osmdesátých let 19. století, se povětšinou distancuje od tzv. dramatického románu, který nalézáme v Balzacově tvorbě. Tvůrci publikace Panoráma ruské literatury podotýkají, že Rusové „dávají přednost moralistické skládance a nahlížení reality z různých úhlů, mění podobu milostného příběhu, používají několika vyprávěcích rovin a vypravěčů (Hrdina naší doby, Dětství), uchylují se k literárnímu portrétu (Oblomov, Rudin) a přirozenému sledu kronikových obrazů“.

4. Stříbrný věk ruské poezie

Takzvaný Stříbrný věk ruské poezie přinesl obrodu ruského básnictví, které na téměř půlstoletí upozadil ruský klasický román. Stříbrný věk vlastně přinesl do Ruska principy literární moderny. Jeho počátky datujeme do 90. let 19. století, jeho konec bývá často připisován revolučnímu roku 1917, případně polovině dvacátých let 20. století. V ruské literatuře se objevují „nové“, západoevropské literární proudy literární moderny, jako např. symbolismus, ale také avantgardy, jako např. futurismus a kubofuturismus. Ruští básnici a básnířky ovšem aktivně reagují na tyto západní tendence a v odezvě na ně tak vznikají ryze ruské umělecké směry – akméismus a imažinismus.

4.1. Symbolismus

Základním pojítkem mezi ruskou, evropskou i českou modernou je existence manifestu. Autorem ruského manifestu symbolismu O příčinách úpadku a o nových proudech v současné ruské literatuře (1892) byl Dmitrij Merežkovskij. Dosavadní literární tvorba byla podle Merežkovského i přes jednotu uměleckých směrů natolik neunitární, že literatura potřebuje jednotící ideu, aby se mohla stát jakýmsi organickým celkem. Ruský symbolismus se ideově a esteticky hlásil k významným hlasům literární minulosti (jakýmsi „symbolistům před symbolismem“). Kromě významných ruských autorů (Puškin, Gogol, Dostojevskij, Turgeněv apod.) sem řadí i mnohé autory světové literatury od dob antiky až do konce 19. stol. (např. Marcus Aurelius, Dante, Cervantes, Shakespeare, Flaubert atd.).

Ruský symbolismus je na základě Merežkovského tezí stavěn na třech aspektech: „mystický obsah, symboly, rozšíření umělecké vnímavosti“. Takřka od počátků se ovšem ruský symbolismus navzdory snahám o dosažení estetické jednoty štěpí. Petrohradské ohnisko vzniklé v blízkosti Merežkovského se přiklánělo k estetice „ryzího“ symbolismu; ohnisko moskevské spojené s osobností Vasilije Brjusova razilo cestu dekadence.

4.2. Akméismus

Petrohradská tvůrčí skupina Cech básníků v druhém desetiletí 20. století vytvořila protiváhu k symbolismu, když dala základ novému uměleckému směru – akméismu. Jak již napovídá název odvozený z řečtiny (akmé = vrchol), akméismus směřuje k nejvyšší dokonalosti. Jak uvádí Slovník ruské literatury 20. století, „základní tendencí (akméismu) byl důraz na prapůvodně pozemské bytí a řemeslnou stránku, jakož i oproštění od mystiky symbolismu“. Pro akméismus se tedy např. růže, symbolisty vnímaná jako symbol lásky, vášně, kruté krásy, falše, povrchnosti apod. stává opět pouhou květinou. Symbol je potlačen na úkor smyslové reality.

4.3. Futurismus

V druhém desetiletí 20. století do ruské literatury začaly pronikat i tendence avantgardní. Ze všech avantgardních literárních směrů se zde ovšem nejvýrazněji projevil futurismus a jeho různé odnože (egofuturismus, kubofuturismus, imažinismus apod.). Své kořeny nacházel v symbolismu a impresionismu. Nejsilnější skupinou byli kubofuturisté. Ti cílili na revoluci formy a jazyka. Chtěli osvobodit slovo, experimentovali se syntaxí (např. vynechávání předložek), hojně užívali okazionalismy a neologismy (vznikl např. tzv. zaumný jazyk). Svou tvorbou i činy se nevyhýbali „provokování“ čtenáře a společnosti, o čemž vypovídá už název jejich manifestu Pohlavek veřejnému vkusu.

Ačkoliv ruští futuristé udržovali kontakt s Italem Marinettim, zakladatelem futurismu, měli s ním spory o koncepci futurismu, které vyústily ve zdůraznění rozdílností mezi podobami ruského a italského futurismu. Civilizační a urbanistické vize Marinettiho do jisté míry odmítali. Svou budoucnost viděli v sociální a kosmické revoluci.

Kubofuturisté mezi sebou měli mnoho vynikajících autorů. Největší pozornost si z nich ovšem zaslouží především dva z nich – Vladimir Majakovskij a Velemir Chlebnikov.

4.4. Rozvoj dramatu

Ačkoliv Stříbrný věk znamenal především obrodu a rozvoj ruské básnické tradice, došlo také k významnému oživení ruské dramatiky. Vznikaly nové divadelní scény (např. Moskevské umělecké akademické divadlo MCHAT v roce 1898) a objevily se osobnosti, které přinesly novátorské inscenační přístupy (Vsevolod Emiljevič Mejerchold a Konstantin Sergejevič Stanislavskij). Výsostné postavení mezi ruskými dramatiky si zaslouží především Anton Pavlovič Čechov. Svým dílem k rozvoji dramatiky nicméně přispěl např. i Maxim Gorkij.

5. Období sovětské vlády

Velká říjnová socialistická revoluce roku 1917 znamenala velký zásah nejen do života obyčejných lidí, ale také do života uměleckého a literárního zvlášť. Prozatímní vláda, která se ujala řízení země po abdikaci cara Mikuláše II. v únoru téhož roku, se nedokázala vypořádat s přetrvávající účastí země v 1. sv. válce. To zapříčinilo zesilování podpory bolševiků, což nakonec vyústilo v další státní převrat a následně občanskou válku.

Pro ruskou literaturu tak byla první polovina století obdobím extrémních turbulencí. Pro Rusa nebylo nic jisté v dobách kolektivizace, stalinských čistek, Velké vlastenecké války 1941-1945 a celé vlády Stalina, trvající až do roku 1953. Oficiální literatura se postupně upjala k socialistickému realismu, jehož vzorem se stala tvorba Maxima Gorkého. Autoři, kteří se rozhodli nepodlehnout schematismu a ideologizaci literatury, ba dokonce kritizovat pořádky v Sovětském svazu, byli vězněni, posíláni do gulagů, popravováni, či v lepším případě byli nuceni uprchnout do exilu.

Následující podkapitoly již nejsou členěny primárně podle uměleckých směrů. Mnohem prospěšnější je řadit je dle různých kulturních a historických fenoménů. My zde zmiňujeme především ty, které do alespoň trochu přispěly k rozvoji světové literatury.

5.1. Ruská emigrace

Období mezi lety 1917 a 1991, tj. roky, kdy proběhla Říjnová revoluce a kdy došlo k rozpadu Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), znamenalo pro ruskou společnost odliv značné části inteligence (nejen té literární, nýbrž napříč všemi uměleckými i vědeckými odvětvími). V průběhu těchto 74 let svět zaznamenal tři velké vlny ruské emigrace. Někteří lidé utíkali ze strachu z války, jiní ze strachu z politické perzekuce, další byli vyhošťováni cíleně sovětskou vládou.

1. vlna ruské emigrace (1917 - 1940)

Tato vlna přišla v době po Říjnové revoluci. Ruskem zavládla občanská válka, přičemž se vytrácely životní jistoty. Strach o vlastní bytí však mezi lid přinesly i stalinské čistky, které ve třicátých letech poznamenaly tisíce nevinných lidí. Do exilu se tak uchýlily některé osobnosti starosymbolistů (Merežkovskij, Gippius, Balmont a jiní). Ti se uchylovali především do Francie. S nimi emigrovali i takové osobnosti jako Vladimir Nabokov, či Ivan Bunin. Paříž nicméně nebyla jediným centrem ruské emigrace. Mimo jiných k nim patřil také Berlín a Praha (zde tvořila např. básnířka Marina Cvjetajevová nebo humorista Arkadij Timofejevič Averčenko).

2. vlna ruské emigrace (1944 - 1950)

Konec druhé světové války a chaos v Evropě přinesl další jedinečnou šanci uprchnout z okovů stalinské tyranie. Tato vlna sice nebyla tak silná jako ta předešlá. Autoři této emigrační vlny ovšem nijak významněji nezasáhli do vývoje světové literatury.

3. vlna ruské emigrace (1964 - 1990)

5.2. Druhá světová válka (Velká vlastenecká) v literatuře

Vpád německých vojsk do Sovětského svazu v roce 1941 a počátek tzv. Velké vlastenecké války znamenal pro Rusy zprvu velkou tragédii. Čistkami zdecimovaná armáda nebyla schopna ubránit svou zem, a tak wehrmacht dospěl poměrně rychle až k Moskvě. Státem řízený průmysl však dokázal relativně pružně zareagovat a dodávat armádě dostatek výzbroje a munice. Situace se začala otáčet a Sověti za cenu ohromných materiálních i lidských ztrát (na ruské straně mluvíme o milionech obětí) Němce vytlačili.

Toto krušné období se silně projevilo i v literární tvorbě. Vznikala pochopitelně mnohá díla silně propagandistická, jejichž úkolem byla motivace vojsk k porážce nepřítele a dělníků a zemědělců v záloze k vyvinutí maximálního úsilí pro zásobování válečné mašinerie. Cíl motivovat umožnil některým dosud perzekuovaným autorům znovu vydávat jejich tvorbu (za mnohé stojí za zmínku třeba Anna Achmatovová). Hrůznou realitu bojů vykreslovali např. autoři jako Viktor Někrasov, nebo Alexandr Tvardovskij. Válka s sebou přinesla i obrodu historických, národních témat (stejné tendence vidíme i v naší literatuře např. u Vladislava Vančury). Historické tématice se věnoval mimo jiných prozaik Alexandr Tolstoj.

Téma Velké vlastenecké války stejně jako u nás nerezonovalo v literatuře jen v průběhu války a bezprostředně po ní. Literatura se k tématu vrací i s odstupem a s jiným náhledem na celou dobu a její okolnosti. Kupříkladu autoři jako Valentin Rasputin a Vasilij Grossman přinášeli na celé téma alternativní pohledy.

5.3. Magický realismus

Fenomén magického realismu, který se ve světě nejsilněji projevoval v literatuře latinskoamerické (vzpomeňme např. tvorbu Gabriela Garcíi Márqueze), se projevil i v ruské literatuře a paradoxně v ní měl velmi staré kořeny. Za průkopníka magického realismu je považován již Gogol, který s jeho prvky přišel téměř o století dříve. Nejvýznamnějším autorem, využívajícím tento estetický přístup v Rusku, byl bezesporu Michail Bulgakov. Magický realismus se nicméně objevil v tvorbě další osobností jako byl Andrej Platonov, Daniil Charms nebo Vladimir Nabokov.

Ruský magický realismus stejně jako ten západní hledá v realitě vše podivné, lyrické a fantastické a nebojí se zajít do hlubin takřka surrealistických. Ruský magický realismus se od jiného odlišuje především absolutnějším přijímáním mýtu (mnohdy náboženského, nebo národního). Poprvé se v ryzí formě začal objevovat už v meziválečném období.

5.4. Samizdat, tamizdat, magnizdat

I v naší domácí literatuře se setkáváme s tzv. samizdatem, tj. literaturou vydávanou nelegálně, často podomácku přepisovanou na psacím stroji. Tento pojem k nám paradoxně přišel právě z tehdejšího Sovětského svazu (сам издать = sám vydat, tj. vydat svépomocí) a tamního disentu. V kontextu ruské literatury pak také mluvíme o tzv. tamizdatu. Do něj řadíme díla, která byla napsána na území SSSR, ale vydávána v zahraničí. Třetím „izdatem“ byl tzv. magnizdat, který se pojí se šířením magnetofonových pásků s nelegálními nahrávkami písní ruských písničkářů – bardů, mezi něž patří např. Vladimir Vysockij nebo Bulat Okudžava.

S fenoménem „izdatů“ se stejně jako u nás začínáme v Rusku setkávat od šedesátých let 20. století, když po nástupu Leonida Brežněva k moci došlo opět k ochlazení poměrů. Pochopitelně se k takovému „vydávání“ děl přistupovalo především u autorů, kteří svými názory neodpovídali státní doktríně, kteří vyobrazovali drsnou, nezkreslenou realitu a kteří se odmítali přizpůsobit stylu socialistického realismu.

Významná skupina autorů tohoto období se sestává z tvůrců tzv. lágrové prózy. Tito autoři živě, až naturalisticky popisují vlastní zkušenosti s absurditou sovětského právního systému a s vlastním pobytem v krutých podmínkách pracovních táborů (gulagů). K těmto autorů patří například dvojice prozaiků Alexandr Solženicyn a Varlam Šalamov.

5.5. Ruská postmoderna

Kořeny fenoménu literární postmoderny můžeme v ruské literatuře hledat již v období mezi 30. a 50. lety 20. století. V ruské tradici se typicky ubíral dvěma směry:

1. princip ledovce (text mezi řádky směřuje do hlubin historie a kultury)
2. princip kultury pro kulturu (směřování kultury se neobrací k realitě světa, nýbrž ke kultuře samotné)

V průběhu 20. století k rozvoji konceptu postmodernismu v ruské literatuře přispěli takový autoři jako například již zmiňovaní V. Nabokov a J. Brodskij. 

Prostředí Sovětského svazu, který oficiálně protěžoval literární tvorbu na principech socialistického realismu, bylo paradoxně výbornou živnou půdou pro postmodernisty. Absurdita socialistické totality a takřka grotesknost zideologizované státem povolené literatury dala postmodernismu prostředky pro jeho plný rozvoj. Autoři tohoto ražení samozřejmě nebyli žádoucí, a proto mnoho z nich bylo nuceno k emigraci. Mezi postmodernisty aktivní od 70. let řadíme mimo jiné autory, mezi něž patří Eduard Limonov, Ludmila Petruševská, nebo Venědikt Jerofejev.

6. Seznam použité literatury

Literatura v českém jazyce

1. BINOVÁ, Galina Pavlovna a Ivo POSPÍŠIL. Panoráma ruské literatury. Boskovice: Albert, 1995. ISBN 80-85834-04-9. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:0a646060-d41d-11e7-b06b-005056827e51
2. KASACK, Wolfgang. Slovník ruské literatury 20. století. Praha: Votobia, 2000. ISBN 80-7220-084-4.
3. PAROLEK, Radegast a Jiří HONZÍK. Ruská klasická literatura (1789-1917). Praha: Svoboda, 1977.
4. POSPÍŠIL, Ivo. Kapitoly z ruské klasické literatury: (nástin vývoje, klíčové problémy a diskuse). Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-7277-0.
5. POSPÍŠIL, Ivo. K teorii ruské literatury a jejím souvislostem. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6216-0.
6. POSPÍŠIL, Ivo. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-068-3. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:8b170950-f213-11e3-b72e-005056827e52
7. SATO, Vsevolod. Přehled ruské literatury: od nejstarších dob po dnešek. Praha: Lidové nakladatelství, 1973. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:af070c20-36fc-11e3-a5bb-005056827e52
8. ZADRAŽIL, Ladislav, Radegast PAROLEK, Bohumil NEUMANN a Miloslav JEHLIČKA. Ruská literatura 19. století: (od konce 18. století do začátku 20. století). Praha: Univerzita Karlova - vydavatelství Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-796-6. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:4cee2410-b5fd-11ea-998c-005056827e51
9. ZADRAŽILOVÁ, Miluše, MACHONINOVÁ, Alena (ed.). Dějiny ruské moderny: pokus o rekonstrukci. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2022. ISBN 978-80-246-4615-2.

Literatura v ruském jazyce

1. ВОРОНЬКО, Д.Г. Русский романтизм XIX века. Белгород: Символ науки, 8-1, 2022, с. 33-34. ISSN 2410-700X.
2. ГАЛИНСКАЯ, И. Л. Постмодернизм в русской литературе. Вестник культурологии. 2001, roč. 1., č. 2, s. 47-53. ISSN 2658-3291.
3. КИСЛИЦЫН, К. К. Магический реализм. Знание. Понимание. Умение. 2011, roč. 8., č. 3, s. 274-277. ISSN 2218-9238.
4. СЫРЫСЕВА, Д. Ю. Магический реализм как литературное направление: диссертация на соискание ученой степени кандидата филологических наук. In: Магический реализм в русскоязычной прозе современных татарских писателей. Москва: Институт мировой литературы имени А.М. Горького Российской академии наук, 2023, s. 18-62.

Literatura v anglickém jazyce

1. POGGIOLI, Renato. Realism in Russia. Comparative Literature. 1951, roč. 3., č. 3, s. 253-267.