Periodizace ruských literárních dějin

I v naší domácí literatuře se setkáváme s tzv. samizdatem, tj. literaturou vydávanou nelegálně, často podomácku přepisovanou na psacím stroji. Tento pojem k nám paradoxně přišel právě z tehdejšího Sovětského svazu (сам издать = sám vydat, tj. vydat svépomocí) a tamního disentu. V kontextu ruské literatury pak také mluvíme o tzv. tamizdatu. Do něj řadíme díla, která byla napsána na území SSSR, ale vydávána v zahraničí. Třetím „izdatem“ byl tzv. magnizdat, který se pojí se šířením magnetofonových pásků s nelegálními nahrávkami písní ruských písničkářů – bardů, mezi něž patří např. Vladimir Vysockij nebo Bulat Okudžava.

S fenoménem „izdatů“ se stejně jako u nás začínáme v Rusku setkávat od šedesátých let 20. století, když po nástupu Leonida Brežněva k moci došlo opět k ochlazení poměrů. Pochopitelně se k takovému „vydávání“ děl přistupovalo především u autorů, kteří svými názory neodpovídali státní doktríně, kteří vyobrazovali drsnou, nezkreslenou realitu a kteří se odmítali přizpůsobit stylu socialistického realismu.

Významná skupina autorů tohoto období se sestává z tvůrců tzv. lágrové prózy. Tito autoři živě, až naturalisticky popisují vlastní zkušenosti s absurditou sovětského právního systému a s vlastním pobytem v krutých podmínkách pracovních táborů (gulagů). K těmto autorů patří například dvojice prozaiků Alexandr Solženicyn a Varlam Šalamov.