Periodizace ruských literárních dějin

Ruské literární dějiny jsou stejně jako historie dalších národních literatur velmi bohaté. Své počátky má již v 11. století, přičemž se začala významněji projevovat po přijetí křesťanství v Kyjevské Rusi v roce 988 n. l. a začátku rozvoje písemné slovesnosti v kulturním prostoru ruského národa.

Ruský literární středověk není v kontextu světové literatury nijak zvlášť významný, vezmeme-li v potaz relativně malý teritoriální dosah této literatury a také určitou její "opožděnost", co se porovnání s vývojem v západní Evropě týče. Za zmínku z tohoto literárního období trvajícího od 11. do konce 17. století stojí jen relativně velmi málo děl (mezi ně patří např. hrdinský epos Slovo o pluku Igorově), jejichž hodnota z pohledu českého žáka nemá povětšinou hodnotu literární, uměleckou, nýbrž spíše historickou.

Ruský literární středověk nám plynule přechází do literatury novověké teprve v 18. století s příchodem francouzského klasicismu. Některá umělecká období, která silně ovlivnila tok světové literární historie a mezi které patřila např. renesance, či baroko, ruskou literaturu zasáhla jen velmi slabě (velkou měrou se na tom zasloužilo především dlouholeté hledání vlastní svébytnosti po nadvládě mongolských nájezdníků a tzv. Zlaté hordy). Naproti tomu od dob vlády Petra Velikého na přelomu 17. a 18. století se začíná ruská literatura dynamičtěji rozvíjet po vzoru západních literatur, přičemž si zachovává svou svébytnost a jedinečnost.

S příchodem a rozvojem myšlenek osvícenství a přijímání estetických hodnot klasicismu začínají ruští autoři jako např. Lomonosov, Krylov, či Radiščev dohánět Západ. Jistě k tomuto přispěla také reformní období vlád Petra Velikého i Kateřiny Veliké, s nimiž Rusko získávalo rozměr evropské mocnosti. Vlády těchto velikánů ruské historie přinesly velkou změnu v myšlení svobodného obyvatelstva (tj. prozatím především šlechty). Rusko tak přejímá různé kulturní, či socio-politické trendy jinak běžné ve Francii, či Británii, na úkor vlastní kulturní jedinečnosti.

Dalším krokem v ruském literárním rozvoji byl přechod k sentimentalismu (alternativně v české školské praxi nazývaného preromantismem). Karamzin, Žukovskij, nebo Sumarokov přicházejí s výrazovou silou citu a emoce a předznamenávají další vývoj a staví první základ pro rozvoj jednoho z nejzásadnějších literárních období v historii ruské literatury.