Poznámky k antiochijské exegetické tradici

Theodóros se narodil kolem roku 350 v bohaté rodině v Antiochii. Byl spolu se svým antiochijským vrstevníkem Janem Chrýsostomem pravděpodobně žákem pohanského řečníka Libania a poté vstoupil do askétéria Diodóra z Tarsu. Od roku 392 do smrti roku 428 byl biskupem v Mopsuestii nedaleko od Tarsu v Kilikii. Byl nejvýraznějším exegetou antiochijské tradice, ale většina jeho rozsáhlého díla včetně téměř všech starozákonních komentářů se nedochovala, protože byl druhým konstantinopolským koncilem roku 553 odsouzen jako předchůdce nestorianismu.

Základem poznání Theodórovy exegeze je komentář k dvanácti prorokům dochovaný řecky. V předmluvě k výkladu Jonáše sice přejímá od Diodóra tradiční zásadu, že jisté události Starého zákona mohou být typoi Krista a vykládá podmínky, za jakých lze starozákonní událost pokládat za typos události novozákonní, avšak typologicky interpretuje jen velmi málo míst a jedná se vždy o pasáže vykládané kristologicky už v Novém zákoně. Kristologickou interpretaci některých dalších míst, která byla vykládána tradičně kristologicky, Theodóros neuvádí nebo výslovně odmítá. V komentáři na Jonáše, jehož předmluva tak explicitně hovoří o přítomnosti Krista ve Starém zákoně, nakonec o Kristu vůbec nemluví a omezuje se na pouhou literní interpretaci. Omezení kristologického čtení byla novinkou přístupu Diodóra z Tarsu, kterou jeho žák Theodóros dovedl k dokonalosti. Tomu odpovídá jeho tendence vztahovat prorocké výroky na invazi Asyřanů a Babylóňanů nebo mesiánská proroctví na Zerubábela a Makkabejce. Theodóros má zkrátka sklon prezentovat Starý zákon jako v sobě uzavřenou ekonomii a funkci symbolické a prorocké anticipace Nového zákona mu nepřiznává.

Theodórovy komentáře jsou stručné a často jsou jen parafrází biblického místa. Úlohou komentátora je dle něho vysvětlení obtížných míst. Umí přesně vysvětlovat na první pohled temné zvláštnosti a jako Diodóros podává vysvětlení gramatického a lingvistického charakteru, ale nevěnuje se textové kritice (nemá zájem o jiné překlady a obhajuje autoritu Septuaginty na základě úzu církve).

Zvláštní pozornost Theodóros věnuje pasážím, kde prorocký text užívá čísla nebo figurativní jazyk. U čísel se často omezuje na prosté prohlášení, že pouze označují obecnou pluralitu. Tomuto banálnímu tvrzení lze rozumět právě jako polemice s numerickým alegorismem alexandrijské tradice. U figurativního jazyka Theodóros podobně jako Diodóros pouze vysvětluje figury. Střízlivě vykládá zejména hyperboly, které alegoristé pokládali za defectus litterae.

Komentář k žalmům 1–80 dochovaný částečně v katénách a v latinském překladu od Juliana z Eclana, jemuž Theodóros poskytl v Mopsuestii azyl, prozrazuje návaznost na Diodórovo dílo. Vzhledem k neúplnosti dochovaného textu nevíme, jaký názor měl Theodóros na nadpisy žalmů, ale můžeme předpokládat, že na svého učitele navazoval i v tomto případě. Projevuje se zde podobně jako v Diodórově komentáři tendence vidět v jistých historických událostech motivy, jež vedly Davida k proroctví, nebo cíle proroctví (např. babylónské vyhnanství nebo makkabejské povstání) a snaha omezovat odkazování žalmů na Krista (např. žalm 21 nelze prý chápat jako proroctví Kristova utrpení, ale Kristus na kříži ho recitoval pouze jako vhodný výraz utrpení spravedlivého). Theodóros zdůrazňuje ófeleia (užitečnost) žalmů a tvrdí, že David je sepsal k prospěchu celého lidstva, i když se vztahují na konkrétní historické události a postavy. Kristologický smysl je tak nahrazen zdůrazněním morální užitečnosti.

Theodórova snaha omezit přítomnost Krista ve Starém zákoně dosáhla vrcholu v interpretaci Písně písní. Tradiční interpretace viděla oba její protagonisty jako typoi Krista a církve, nebo Logu a duše. Theodóros tuto interpretaci popřel a navrhuje vidět v Písni chválu lásky, kterou napsal Šalomoun pro svou nevěstu faraónovu dceru nebo pro Šunemitku Abišag.

Theodóros komentoval též Nový zákon. Dochovaly se komentáře Janova evangelia v syrském překladu a některých Pavlových listů v latinském překladu. Vzhledem k tendenci zdůrazňovat spíše diskontinuitu mezi Starým a Novým zákonem se Theodórovy největší exegetické přednosti ukazují na Pavlových listech, v nichž dokonale chápe Pavlovy myšlenky o vztahu židů a křesťanů a ospravedlnění a svobodě a zdůrazňuje svobodu vůle jako základ morálního života. Z hlediska dějin exegeze pavlovské komentáře nemají velký význam. Zajímavé jsou hlavně úvody zabývající se chronologií listů a historickou souvislostí listů s životní dráhou apoštola. Theodórétův kritický smysl pro literní a historickou rovinu textu ho např. vedl k otevřenému přiznání sporu mezi Petrem a Pavlem v Antiochii, o němž referuje list Galaťanům, což ve starověku nebylo samozřejmé.

(Shrnuto na základě Simonetti, s. 168–180.)