Poznámky ke vztahu k židovské tradici ve 2. stol
Důkaz naplněním proroctví
Justin svou metodou navazuje na lukášovskou tradici (jak předpokládá i Wendelová, 2011). Lukášovské texty znají jednak princip čtení Písma z hlediska naplnění mesiánských proroctví Ježíšem, jednak ve Štěpánově řeči ve Sk 7 ukazují kontinuitu i diskontinuitu křesťanství ve vztahu k židovství. Křesťané jsou v Lukášových textech nahlíženi jako dědici židovské tradice a pokračování židovských dějin, avšak nikoli na základě kulturní kontinuity, nýbrž na základě uznání Ježíše jako židovského mesiáše.
V tomto můžeme vidět další protiklad mezi Justinem a Markiónem. Markión kladl důraz na divy a zázraky, které konal Ježíš a apoštolové a na zázračnost vzkříšení, a těmito zázraky legitimizoval nové náboženství. Justin naproti tomu vsadil při legitimizaci křesťanství na historickou kontinuitu se židovstvím a jako hlavní argument používal argument naplnění proroctví. Pro Justina stejně jako pro Lukáše je Ježíš klíčem k porozumění Písmům, který učí vnímat Mojžíšův zákon jako předobraz budoucí skutečnosti. V tomto Justin navazuje na Pavla a Barnabášův list: vtělení Krista je klíčem k porozumění pravému smyslu Písem, který Židé nepoznali, protože je interpretují pouze literně v jejich doslovném a historickém smyslu. Jako referenčního textu pro důkaz naplnění proroctví Justin užívá textu evangelií, které nazývá "vzpomínky apoštolů"(apomnémoneumata tón apostolón). Používá je tedy jako spolehlivé historické dokumenty, nikoli jako posvátné texty.
Židé začali v reakci na křesťanskou exegezi a v obraně proti ní dokazovat, že různá mesiánská proroctví, která křesťané vztahovali na Krista, se už dávno naplnila ve starších dějinách Izraele. S touto interpretací Justin také počítá a polemizuje s ní. Když pojednává o výkladu Žalmu 110 (srov. Dialog. 33–34.), předpokládá, že Tryfón ho bude vztahovat na historického krále Ezechiáše, a chce dokázat, že tato reference je chybná. Proto z žalmu vybírá verš "Ty jsi kněz navěky podle Melchizedechova řádu" a upozorňuje, že král Ezechiáš nebyl kněz a už vůbec ne kněz navěky, a trvá na tom, že verš vypovídá o Kristu. Dále přechází k Žl 72, který by Tryfón vztahoval na krále Šalomouna a dokazuje, že žádná z jeho předpovědí se nenaplnila na Šalomounovi: neuctívali ho všichni králové, nevládl až ke koncům země, nenechal nepřátele lízat prach.
Kristologický výklad prorockých textů byl klíčovou částí procesu přivlastnění si židovských Písem, ale křesťané zároveň potřebovali interpretovat ambivalentním pohledem celou židovskou minulost: jednak pozitivně, aby si mohli pro sebe nárokovat starodávné židovské dědictví, jednak negativně, aby popíráním židovských tradic mohli ospravedlňovat vlastní existenci. Justin totiž na rozdíl od Markióna trvá na tom, že Bůh křesťanů je totožný s Bohem Židů, ale Zákon vyhlášený na Chorebu prohlašuje za "starý" a připisuje ho pouze Židům; "nový" Zákon je univerzální a platí pro všechny. Zde u Justina se poprvé objevuje rozlišení "starý" a "nový zákon", ale ještě se nevztahuje na dvojici sbírek textů. Křesťané jsou pravý Izrael a toto má rozhodující dopady pro výklad Písma.
Justin při kristologickém výkladu starozákonních textů užívá testimonií, aniž by si všiml, že jejich text je redakčně modifikovaný, aby lépe odpovídal křesťanskému smyslu. Vytýká například Židům, že vypustili z Žl 95,10 výraz „dřevo“, který byl však křesťanskou interpolací (srov. Dialog. 73). Limitem Justinovy exegeze, podobně jako u dalších autorů této doby, je tedy nedostatečná kritičnost a chybějící filologická průprava. Justin přitom věřil, že předává apoštolskou tradici výkladu Písma a že tato apoštolská exegeze se odvozuje od Kristova učení (srov. Dialog. 76,6). Předpokládal, že se Ježíš zjevil apoštolům po vzkříšení a učil je studovat proroctví podobně, jak to prezentuje Lukáš na konci svého evangelia, když Ježíš doprovází učedníky do Emauz.