Úvod a rozdělení

Křesťanství zpočátku nebylo náboženstvím knihy a Ježíšovi učedníci zpočátku používali židovská Písma především proto, že byli původem Židé a nad židovskými posvátnými texty zkoumali dopady svého nového vyznání na jejich židovskou tradici a identitu. Ohlasy tohoto zkoumání máme ve spisech Nového zákona i tzv. apoštolských otců.

Některé spisy tzv. apoštolských otců svědčí také o postojích učedníků, kteří se ke Kristu obrátili od pohanských tradic (např. v důsledku pavlovské misie) a kteří neměli osobní potřebu se s židovskou tradicí vyrovnávat. Pro jejich verzi křesťanství nebyla interpretace židovských Písem relevantní. Díky nim můžeme zahlédnout jinou stránku křesťanské spirituality, která je pro křesťanskou identitu snad ještě důležitější. Tento rozměr křesťanství ukazuje toto nové hnutí jako náboženství mluveného slova, živého hlasu svědků Kristova vzkříšení.

Spisy tzv. apoštolských otců tedy ukazují velkou škálu postojů a metod zacházení z židovskými Písmy. Budeme komentovat pouze ty nejvýraznější z nich, které představují charakteristické exegetické přístupy: list Římanů Korinťanům (1Klem), list Barnabášův (Barn), Ignatios z Antiochie, Papias z Hierapole.

Největší prostor věnují textům Písma 1Klem a Barn. Jsou to spisy, ve kterých více než čtvrtinu rozsahu textu zaujímají citace a drtivě převažují citace starozákonní (kolem 85%). Nejméně citovaného textu obsahují listy Ignatia z Antiochie a Papia z Hierapole (zde musíme brát tvrzení s rezervou, neboť statistika se může opřít jen o několik málo zlomků). U Ignatia zaujímají citace méně než 1% rozsahu textu a většina jich pochází z křesťanských textů (budoucího Nového zákona). [Údaje o frekvenci čerpám z práce Dittrich, Š: Úloha biblických citací ve spisech apoštolských otců. AVRIGA – ZJKF LX/2 (2018), s. 27–43]