Poznámky k předkřesťanské exegezi

Termín allégoria (jinotaj) se pro tento výklad zpočátku neužíval. Poprvé je doložen teprve u Římana M. T. Cicerona (106–43 př. Kr.) a alexandrijského Žida Filóna Alexandrijského na přelomu letopočtu (25 př. Kr – 50 po Kr.); předtím se užívaly výrazy ainigma (hádanka), ainittesthai (mluvit v hádankách), nebo hyponoia (skrytý/spodní smysl).

Slovo „alegorie“ může označovat dva procesy:

1)    kompoziční alegorie: jinotaj zamýšlený autorem textu – tato alegorie je tvůrčím literárním postupem, literární figurou, která je součástí kompozičního plánu díla;

2)    hermeneutická alegorie (zvaná též alegoreze): jinotaj vnímaný interpretem, včítaný do textu, ale nezamýšlený autorem – toto je alegorický výklad v pravém slova smyslu, který vychází z filozofického nebo teologického předpokladu, že daný text má nějaký důležitější, hlubší smysl, skrytý pod bezprostředním smyslem svého doslovného znění.