Periodizace ruských literárních dějin

Období mezi lety 1917 a 1991, tj. roky, kdy proběhla Říjnová revoluce a kdy došlo k rozpadu Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), znamenalo pro ruskou společnost odliv značné části inteligence (nejen té literární, nýbrž napříč všemi uměleckými i vědeckými odvětvími). V průběhu těchto 74 let svět zaznamenal tři velké vlny ruské emigrace. Někteří lidé utíkali ze strachu z války, jiní ze strachu z politické perzekuce, další byli vyhošťováni cíleně sovětskou vládou.

1. vlna ruské emigrace (1917 - 1940)

Tato vlna přišla v době po Říjnové revoluci. Ruskem zavládla občanská válka, přičemž se vytrácely životní jistoty. Strach o vlastní bytí však mezi lid přinesly i stalinské čistky, které ve třicátých letech poznamenaly tisíce nevinných lidí. Do exilu se tak uchýlily některé osobnosti starosymbolistů (Merežkovskij, Gippius, Balmont a jiní). Ti se uchylovali především do Francie. S nimi emigrovali i takové osobnosti jako Vladimir Nabokov, či Ivan Bunin. Paříž nicméně nebyla jediným centrem ruské emigrace. Mimo jiných k nim patřil také Berlín a Praha (zde tvořila např. básnířka Marina Cvjetajevová nebo humorista Arkadij Timofejevič Averčenko).

2. vlna ruské emigrace (1944 - 1950)

Konec druhé světové války a chaos v Evropě přinesl další jedinečnou šanci uprchnout z okovů stalinské tyranie. Tato vlna sice nebyla tak silná jako ta předešlá. Autoři této emigrační vlny ovšem nijak významněji nezasáhli do vývoje světové literatury.

3. vlna ruské emigrace (1964 - 1990)

Chruščevovské tání v šedesátých letech minulého století sice přineslo zmírnění poměrů v Sovětském svazu, nicméně to nemělo dlouhého trvání a s nástupem vlády Leonida Brežněva se vše vrátilo do starých kolejí. Některé osobnosti, jako například Alexandr Solženicyn, byly dokonce vyhoštěny s odebráním občanství. Mezi autory, které čekal podobný osud jako Solženicyna řadíme například laureáta Nobelovy ceny Josifa Brodského, Eduarda Limonova nebo Sergeje Dovlatova.