Dobrovolný úkol

Pokud si chcete prohloubit znalosti, přečtěte si následující text a napište na něj krátkou úvahu:

Kritika politické ekonomie jako prostředek vykoupení

Baconův osvícenský ideál se tak dostává do jiného světla. Technika vytvořila „věci, které si nemohou koupit králové se všemi svými poklady“, ale dosud se neuskutečnil cíl osvícenství, kterým „od počátku bylo zbavit lidi strachu a učinit z nich pány“. Překážkou na cestě k naplnění „radikalizovaného“ osvícenství je panství lidí nad lidmi a „patriarchální“ panství lidí nad přírodou. Oba druhy panství vyplývají z třídní formy hospodářství. Avšak teprve technika vytvořená kapitalistickou hospodářskou formou nám dala materiální základy, které jsou nutné k naplnění osvícenství. Lidé bojující o přežití nemohou uskutečnit cíl osvícenství, neboť pud sebezáchovy je vede k bezohlednému vztahu k vnější i vnitřní přírodě i k násilí vůči jiným lidem. Baconovo doporučení, že lidé se mají naučit ovládat přírodu, znamená, že napodobováním přírody si mají vytvořit takovou techniku, která je zbaví tlaku přírody, a umožní jim, aby jejich vztah k přírodě byl nenásilný. Technika je základem „šťastného sňatku mezi rozumem a přírodou“. Hlavní hnací silou technického pokroku je princip sebezáchovy.

Ten se však mění v ideologii a podvod v případě, že potence techniky a výrobních prostředků vzrostla natolik, že je dostatek věcí pro všechny. „Implicitní smysl panské morálky, že kdo chce žít, musí kořistit, se tak stala ubohou lží.“[1] V kapitalistickém hospodářství nevede rozmach výrobních sil k tomu, že v odpovídající míře mizí hlad. Plody hospodářství se rozdělují podle kritéria výrobních prostředků, ne podle emancipačního požadavku, aby nikdo nehladověl a příroda neměla moc nad lidmi. Historickým příkladem rozdělování plodů práce podle hlediska udržení života je archaické kmenové hospodářství.[2]

Na konci šedesátých let Adorno odmítl tezi hlásanou některými sociology, že prudký technologický vývoj proměnil charakter společnosti a kapitalismus se stal minulostí. Hlavním rysem společnosti je údajně skutečnost, že je industriální. Adorno proti tomu namítá, že „dnešní společnost je veskrze industriální podle stavu svých produkčních sil […] Oproti tomu je tato společnost kapitalismem podle svých produkčních vztahů.“[3] Dnes bychom tuto námitku mohli vznést proti teoriím o společnosti „postindustriální“, „informační“ nebo „beztížné“, o nichž také platí, že nechávají stranou „nosné společenské vztahy, sociální podmínky produkce“ a “to, co je na společnosti ve vlastním slova smyslu společenské, její strukturu“.[4] 

Adorno, podobně jako mnoho jiných  západních marxistů, se v šedesátých letech pokusil analyzovat povahu „pozdního“ nebo také „organizovaného“ kapitalismu, který je hospodářskou formou sociálního státu.  Podle Adornova pojetí, odvozeného z ekonomické teorie Friedricha Pollocka, se pozdní kapitalismus vyznačuje tím, že produkční síly se rozvinuly do té míry, že je možno účinně regulovat vnitřní rozpory kapitalismu. Vzniká tak reálná možnost, že kapitalismus bude existovat věčně.[5] „Signaturou doby“ je „převaha produkčních vztahů nad produkčními silami, které se přece již dlouho těmto vztahům vysmívají.“[6] Sociální stát je třídní společností, která se vyznačuje tím, že produkční síly v podobě centralizovaného kulturního průmyslu a ,průmyslu vědomí‘ dokázaly rozložit „třídní vědomí proletariátu“, takže „proletáři se stali neviditelnými“.[7] Třídy však nadále existují, neboť ty jsou definovány vztahem k výrobním prostředkům. Zvláštností pozdního kapitalismu je to, že „společenské bytí bezprostředně nevytváří třídní vědomí. Aniž by měly masy, a sice právě kvůli své sociální integraci, svůj společenský osud nějak  více v rukou než před 120 lety, postrádají nejen třídní solidaritu, nýbrž také plné vědomí toho, že jsou objekty, nikoli subjekty společenského procesu, který však jako subjekty udržují v chodu.“[8] Vzhledem k vládnoucích produkčním vztahům lid zůstává „virtuálně rezervní armádou a je vykrmován“.[9]

Adorno tvrdil v druhé polovině šedesátých let, kdy sociální stát prožíval  dobu svého největšího rozkvětu, že tento stav „beztak mezinárodně politicky mimořádně labilní, je pouhá dočasná rovnováha, resultát sil, jejichž napětí jej hrozí roztrhnout“.[10] Vykrmování virtuální rezervní armády a nepřítomnost „příliš zjevné chudoby“ je podmíněna tím, že „nenastanou […] nové ekonomické přírodní katastrofy.“[11]

Sjednocení všech „dříve oddělených momentů společenského procesu, včetně živých lidí“, znamená, že zmizely hranice, jež  oddělovaly materiální produkci, kulturu a spotřebu, a „vše je jedno“.[12] Sjednocení dříve oddělených, i když vzájemně na sebe působících sfér, má za následek, že zmizel „jednotný společenský subjekt“ (Gesamtsubjekt), jenž by mohl vědomě utvářet „společenský proces“. „Technologické a organizační sjednocení […] ve skutečnosti není  racionální, nýbrž zůstává podrobeno slepé, iracionální zákonitosti.“[13]

Adorno spojuje pozdní kapitalismus s fenoménem  „společensky nutného zdání“, který vzniká tím, že kapitalismus v sobě odhalil zdroje, které jeho zánik odsouvají „ad Kalendas Graecas“. Státní intervence v podobě cenových regulací, investičních pobídek nebo nových pracovních míst, stejně jako planované formování potřeb prostřednictvím reklamního průmyslu, to vše dovoluje zapomenout na iracionalitu tohoto řádu. Pozdní kapitalismus se jeví jako „nepostižitelné  pouto“, které však je skutečným poutem. „Osamostatnění systému vůči všem, i vůči těm, kteří jím disponují, dosáhlo hraniční hodnoty[…] Proto zůstává vládnoucí řád i se svou ideologií virtuálně bezmocný.“[14]

Adorno se nezabývá politickými podmínkami vzniku pozdního kapitalismu a sociálního státu, jakými jsou politické postoje a zápasy pracující třídy. Adorno se omezuje na vývoj produkčních sil. Jak bylo řečeno, pozdní kapitalismus vzniká podle Adorna teprve tehdy, když se produkční síly rozvinou natolik, aby umožnily nadvládu produkčních vztahů. V pozadí této úvahy je nejspíše Adornova hypotéza, že v industriální společnosti výroba vykazuje tendenci k úplné automatizaci. Díky industrializaci klesá podíl živé práce, která má být jediným zdrojem nadhodnoty - „tendenčně až k hraniční hodnotě“. Tím je podle Adorna zpochybněna teorie nadhodnoty, jádro Marxovy teorie.[15] Existenci tříd však bez této teorie nelze „objektivně zdůvodnit“.[16]  Na druhé straně je bez „klíčového pojmu kapitalismu“ obtížné vysvětlit „nemálo drastických faktů“.[17] Adornova teorie pozdního kapitalismu je v podstatě zdůvodněna jenom tím, že ve srovnání s jinými teoriemi je schopna vysvětlit větší množství zásadních skutečností. Teorie o nadhodnotě je dána do závorek. Tento metodologický nedostatek patrně také zavinil, že není vůbec jasné, jakou povahu má ono „napětí mezi silami“, tj. antagonismus mezi produkčními vztahy a produkčními silami, který je zastřen společensky nutným zdáním.[18]