Filosofická reflexe
Studenti si prostudují filosofické prameny, texty F. Nietzscheho:
První ukázka
NIETZSCHE, F.: Nečasové úvahy II. Praha: MF 1992. Přeložil Jan Krejčí. Str. 43–45.
Hlubší lidé měli za všech dob soucit se zvířaty právě proto, že zvířata životem trpí, ale chybí jim síla obrátit osten utrpení proti sobě a pochopit své bytí metafyzicky; vždyť je nanejvýš pobuřující vidět nesmyslné utrpení. Proto se v nejedné končině země vynořila domněnka, že do těchto zvířecích těl byly uvězněny duše provinivších se lidí a že ono na první pohled pobuřující nesmyslné utrpení se před věčnou spravedlností rozplývá a proměňuje ve smysl a význam, totiž jako trest a utrpení. A věru je to těžký trest, žít jako zvíře v hladu a žádosti a vůbec si tento život neuvědomovat; sotva vymyslíme těžší úděl, než je úděl šelmy, kterou sžíravá trýzeň žene pustinami a která je zřídkakdy ukojena – a i to jen tak, že se ukojení stane útrapou, v drásavém boji s druhými zvířaty nebo v odporné lačnosti a přesycení. Tak slepě a zběsile lpět na životě, bez jakékoli vyšší hodnoty, ani netušit, že a proč jsme trestáni, nýbrž ohloupeni hroznou žádostí žíznit právě po tomto trestu jako po štěstí – to znamená být zvířetem; a tíhne-li celá příroda k člověku, dává tím na srozuměnou, že je ho zapotřebí k vykoupení od kletby zvířecího života a že si v něm bytí konečně nestavuje zrcadlo, na jehož dně se život zjevuje už nikoli jako nesmyslný, nýbrž ve své metafyzické významuplnosti. Ale uvažme dobře, kde končí zvíře a kde začíná člověk! Onen člověk, na němž jedině přírodě záleží! Dokud někdo baží po životě jako po štěstí, nepozvedl ještě svůj pohled nad pohled zvířete, chce jen vědomě to, co zvíře hledá slepým pudem. Ale tak se nám vede všem, po větší část našeho života: obvykle se ze zvířeckosti nevymaníme – my sami jsme zvířata, která, jak se zdá, nesmyslně trpí.
Ale jsou okamžiky, kdy to chápeme: pak se mračna trhají a my vidíme, jak se spolu s celou přírodou vzpínáme k člověku jako k něčemu, co stojí vysoko nad námi. Zděšeni se rozhlížíme v tomto nenadálém světle a hledíme nazpět: zde běží ty ušlechtilé šelmy a my mezi nimi. Lidé se nesmírně čile pohybují po nesmírných pustinách země, zakládají města a státy, vedou války, neúnavně se shromažďují a zase rozptylují, překotně pobíhají, učí se jeden od druhého, vzájemně se přelstívají a deptají, v tísni vydávají skřek, při vítězství radostný řev: to vše je pokračováním zvířeckosti; jako by měl být člověk záměrně vrácen zpět a připraven o své metafyzické vlohy, ba jako by příroda, která po člověku tak dlouho prahla a domáhala se ho, před ním nyní polekaně couvla a chtěla se raději vrátit do nevědomí pudu. Ach, ona potřebuje poznání a hrozí se poznání, jehož jí je zapotřebí; a tak plamen neklidně plápolá sem a tam, jakoby vyděšen sám sebou, a chápe se napřed tisíce věcí, než uchopí to, kvůli čemu příroda vůbec poznání vyžaduje. Všichni v ojedinělých okamžicích víme, kolik toho v životě podnikáme, abychom se vyhnuli své vlastní úloze, jak rádi bychom někam schovali hlavu, jako by nás tam naše stooké svědomí nemohlo dostihnout, jak ukvapeně přenecháváme své srdce státu, vydělávání peněz, družnosti nebo vědě, jen aby už nebylo naše, jak otročíme i své těžké denní práci vášnivěji a nevědoměji, než by bylo třeba k životu: protože se nám zdá nutnější neprocitnout k vědomí. Chvat je všeobecný, protože je každý na útěku před sebou samým...
Druhá ukázka
NIETZSCHE, F.: Tak pravil Zarathustra. Kniha pro všechny a pro nikoho. Praha: Srdce 1925. Přeložil Otokar Fischer. Str. 13–15.
Když Zarathustra přišel do nejbližšího města, jež leží u lesů, nalezl tam na tržišti shromážděno mnoho lidu: neboť bylo vyhlášeno, že uvidí provazolezce. A Zarathustra promluvil k lidu, řka:
Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán?
Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete býti odlivem tohoto velkého přílivu a raději snad se vrátit k zvířeti, než abyste překonali člověka?
Čím je opice člověku? Posměchem či bolestným studem. A stejně má i člověk býti nadčlověku: posměchem či bolestným studem.
Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice, a i nyní je člověk opice – více než kterákoli opice.
Kdo však je z vás nejmoudřejší, je také jen rozmíškou a míšencem rostliny a strašidla. Ale což vám káži, abyste se stali strašidly nebo rostlinami?
Hleďte, hlásám vám nadčlověka.
Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: nadčlověk budiž smysl země!
Zapřísahám vás, bratří moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských nadějích! Travičové to jsou, ať to vědí či ne.
Povrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichž země je syta; nechť tedy zahynou!
Kdysi byl zločin proti bohu největším zločinem, ale bůh zemřel, a s ním zemřeli též tito zločinci. Páchati zločin proti zemi a vnitřnosti nevyzpytatelného ceniti výše než smysl země – to je teď nejhroznější!
Kdysi duše s pohrdáním shlížela na tělo: a tenkráte toto pohrdání bylo nejvyšší: – chtěla mít tělo hubené, strašlivé, vyhladovělé. Tak doufala, že upláchne jemu a zemi.
Ó, tato duše byla ještě hubená, strašlivá a vyhladovělá a ukrutnost byla rozkoší této duše.
Ale i vy ještě, bratří moji, mně rcete: cože vaše tělo hlásá o vaší duši? Není vaše duše chudobou a špínou a bídným pohodlím?
Věru, špinavým proudem je člověk. Jen ten, kdo je mořem, smí si troufati, že pojme do sebe špinavý proud a sám se nepokálí.
Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť ono moře, v němž vaše velké pohrdání může zaniknouti.
Co jest největší, čeho můžete zakusiti? Hodina velkého pohrdání. Hodina, v níž se vám i vaše blaho zvrhne v hnus, a stejně váš rozum i vaše ctnost.
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém štěstí! Chudoba je to a špína a bídné pohodlí. Ale mé štěstí by mělo ospravedlniti sám život!“
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém rozumu! Lační po vědění jak po své potravě lev? Chudoba je to a špína a bídné pohodlí!“
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mé ctnosti? Ještě mne nerozběsnila. Jak jsem syt svého dobra a svého zla! To vše jest chudoba a špína a bídné pohodlí!“
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mé spravedlivosti! Nevidím, že bych byl uhlem a žárem. Kdo však je spravedlivý, jest uhel a žár!“
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém soucitu! Zdaž soucit není křížem, na nějž jest přibíjen, kdo miluje lidi? Můj soucit však není ukřižováním!“
Mluvili jste již takto? Křičeli jste již takto? Ach, kéž bych vás byl již slyšel takto křičeti!
Nikoli váš hřích – vaše uskrovnění křičí k nebesům, vaše lakota i v hříchu ještě, ta křičí k nebesům!
Kde že je blesk, aby vás ošlehl svým jazykem? Kde šílenství, jimž byste měli býti očkováni?
Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť onen blesk, toť ono šílenství! Když Zarathustra domluvil, dal se kdosi z lidu do křiku: „Dosti jsme teď slyšeli o provazolezci; teď ho chceme vidět!“ A všechen lid se Zarathustrovi smál. Provazolezec však, domnívaje se, že je řeč o něm, dal se do práce.
Zarathustra však pohlédl na lid a podivil se. Poté promluvil řka: Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem, – provaz nad propastí.
Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka.
Náměty k zamyšlení
- Co znamená pojetí člověka jako bytosti, která je mírou všech věcí (anthropos panton metron)?
- Co znamená přehodnocení všech hodnot?
- Co se změnilo v pojetí hodnoty proměnou ideje v ideál?
- Kam v prostředí všeobecného spěchu utíká člověk?
- Jak se projevuje animalita člověka?
- Jak lze rozumět symbolice Nietzschových obrazů (velbloud – lev – hrající si dítě, člověk jako provaz nad propastí, člověk jako spojnice mezi zvířetem a nadčlověkem, nadčlověk jako moře)?
- Co v prostředí přehodnocení všech hodnot v sobě skrývá soucit k druhému? Co ctnost? Co spravedlnost? Co je rozumnost a co šílenství?