Filosofická interpretace
Interpretujte následující text o rozsahu 1NS ve formátu doc.,docx., pdf.
Text:
Proč se ptáme
Člověk je od počátku svého ontogenetického i fylogenetického vývoje sám pro sebe tajemstvím a záhadou. Odpověď na otázku, kdo jsem a jaké je mé místo ve světě, ho doprovází jako individuum od prvních dětských krůčků až do hrobu i jako člena lidského rodu od starověku až po současnost.
Prostá otázka „Co je člověk?“ vyžaduje odpověď jako neodbytné dítě, a to už po přibližně dva a půl tisíce let, po celou dobu kulturního vývoje evropské civilizace stále znovu a znovu. Vzpírá se prostým řešením a každá z dalších odpovědí, vymezení a definic vyvolává další otázky a ještě větší znepokojení. Otázka vyžaduje odpověď totiž nejen proto, aby uspokojila lidskou zvědavost, ale také, aby vymezila a stanovila východiska lidského jednání, jež není bez zásadní sebereflexe vůbec možné.
Všechny zdánlivě prosté otázky začínající slovy „Co to je?“, které tak často slyšíme u malých dětí, nejsou jen výrazem zvědavosti a touhou se dovědět něco o věcech a lidech kolem, ony jdou k jádru věci, chtějí proniknout k podstatnému, mají takřka metafyzický charakter a nápadná podobnost naivních otázek dítěte a prvních filosofických otázek po počátku a podstatě bytí není náhodná. Mají k sobě blízko svými absolutními nároky. Rozdíl tu spočívá v motivaci. Zatímco zvědavé dítě chce vtáhnout bez rozlišení do obzoru svého světa co nejvíce věcí, lidí i poznatků, a jeho otázka chce být za každou cenu zodpovězena, je filosofova otázka motivována otřesením toho předtím zdánlivě samozřejmého, které musí být znovu dotázáno, i s vědomím, že odpověď není lehká, samozřejmá, jednoznačná nebo vůbec možná, přesto ji však nemůžeme nepoložit. Neboť to, co nás znepokojuje, znejišťuje, chce být objasněno. Mohu sice jen tak pracovat, tvořit, vychovávat, ale nechci-li, aby se moje činnost stala pouze nahodilým utilitárním řešením naskýtajících se situací, potom musím v sobě nechat zaznít otázky: co je člověk, kým jsem, kam směřuji, jaké jsou mé lidské možnosti?
Lidská identita a způsoby jejího hledání a budování
Fylogeneticky hledá člověk svoji identitu také v reflexi a jedním z nejpůvodnějších způsobů, jak sobě člověk v reflexi rozumí, byla vedle náboženství, etiky, vědy, politiky, práva, umění právě filosofie. Prostřednictvím těchto reflexí člověk specifikoval, modifikoval a identifikoval sebe samého jako bytost myslící, bytost mravní, bytost společenskou, schopnou tvorby, schopnou ideace, objektivace a zpředmětnění. Původní podoba filosofie tak, jak se zrodila ve starém Řecku, však nikdy nepředstavovala „jen“ nauku o člověku, nikdy nebyla jen antropologií. Měla vždy ambice zahrnout a pojmout především celek světa v jeho smysluplnosti, jako fungující řád, uchopit počátek a podstatu bytí a teprve následně v tomto kontextu vymezit člověka a jeho možnosti, byla tedy především ontologií.
Hledání lidské identity a její formování však nebylo záležitostí pouhé reflexe, nýbrž především věcí lidského konání. Tento činný rozměr lidství měl nejrůznější podoby, z nichž snad k nejvýznamnějším patří výchova. V ní se realizovaly a rozvíjely nejenom faktické možnosti nedospělého člověka, ale i jeho začlenění a zakotvení do společenství. Výchovou se předávala kulturní tradice. Přesto, že starověké myšlení není a nemůže být antropologií, což platí analogicky i pro všechny další podoby metafyzického myšlení, vznikají v tomto prostředí základní paradigmata člověka. Vlastní moderní antropologie pak vzniká až s tendencí překonat metafyziku a vysvětlovat nikoli člověka z rozměru světa, ale svět z pohledu člověka.