Cílem předmětu je seznámit posluchače se vznikem a vývojem muzejních a galerijních institucí na půdě USA v sociokulturním kontextu. Formování a růst amerických sbírek je založen na evropských vzorech, a právě z tohoto pohledu budou zkoumány americké sbírky. Bude připomenuto, jakým způsobem američtí sběratelé získávali evropská mistrovská díla do svých sbírek, jaké vazby měli k evropskému trhu s uměním, jaké kontakty udržovali s obchodníky s uměním v daném období. Předmět je strukturován na základě chronologie, typologie a významu vybraných muzejních a galerijních institucí. Analyzována bude jak architektonická podoba muzejních a galerijních objektů, charakter a rozvoj sbírek v nich uložených, tak i osobnosti spjaté s dílčími institucemi a jejich celosvětový význam v rámci muzeologického diskurzu.
Přednášky jsou zaměřeny na přední evropská muzea a galerie. Cílem je představit okolnosti založení jednotlivých sbírek, hlavní donátory, ředitele, průběh akviziční činnosti a jejich postupné zpřístupnění veřejnosti. Nebude opomenuta ani architektonická podoba jednotlivých objektů, které v průběhu své existence procházely stavebními úpravami; v pozornosti zájmu bude rovněž vývoj charakteru instalační a prezentační činnosti. K nejstarším veřejně přístupným uměleckým sbírkám patří Kapitolská muzea v Římě, která byla otevřena v roce 1734 v prostorech Palazzo Nuovo na Kapitolu. Prezentována zde byla zejména kolekce antických sochařských děl. Tyto „starožitnosti“ byly hojně vykopávány v rámci archeologických průzkumů průběžně od renesančního období. Značnou část sbírky antických děl odkoupil papež Klement XII. od kardinála Alesandra Albaniho právě za účelem prezentace těchto „římských uměleckých pokladů“ veřejnosti. Britské muzeum v Londýně bylo naopak zřízeno díky podpoře ze strany parlamentu. Vedle početné přírodovědecké sbírky, která se postupně vydělila, a nakonec našla zázemí ve vlastní specializované instituci (Natural History Museum), se rovněž Britské muzeum pyšní významnými antickými díly, ať už z původní kolekce Charlese Townleyho (např. Myronova slavná socha Discobola) nebo sbírkou původních Feidiových vlysů a metop z athénského Parthenonu, které do Anglie přivezl lord Elgin v roce 1802; pozoruhodná je zde rovněž unikátní kolekce antických váz, kterou nashromáždil Sir William Hamilton. Vedle antických děl se do sbírek dostala celá řada uměleckých artefaktů z Blízkého Východu, stejně tak i díla asijského, afrického či amerického původu. Britské muzeum se jako první z muzejních sbírek vyznačovalo celosvětovým záběrem. Nesmírně zajímavé jsou dějiny Galerie Uffizi ve Florencii. Počátky této umělecké sbírky jsou pevně spjaty s rodem Medici. Architektonickou stavbu, která ovšem původně nebyla určena pro galerijní účely, navrhl Giorgio Vasari. Z hlediska dokumentace sbírky se proslavil Anton Francesco Gori, který byl pověřen katalogizací sbírkových předmětů prostřednictvím grafických listů, které byly postupně v letech 1731–1766 vydány ve dvanácti svazcích jako tzv. Museum Florentinum. Po vymření posledního mužského potomka Giana Gastona de Medici (†1737) dokázala jeho sestra Anna Maria Luisa prosadit dohodu – tzv. Rodinný pakt, kterou schválil nový velkovévoda toskánský František Štěpán Lotrinský v roce 1737. Cílem této dohody bylo uchovat medicejské sbírky ve Florencii, zpřístupnit je veřejnosti, a především zabránit jejich vývozu mimo hranice Toskánska. Ochranou uměleckých děl a zabráněním vývozu antických děl z Říma a jeho okolí se proslavili rovněž papežové. Klement XIV. se v roce 1770 rozhodl založit v rámci papežského paláce muzeum, dnes označované jako Vatikánská muzea, kam směřovala početná umělecká díla, která postupně zvýšila prestiž této papežské kolekce. V průběhu 18. století byla veřejnosti zpřístupněna řada původně královských či aristokratických sbírek, mezi nimiž umělecké kolekce v Drážďanech, Düsseldorfu, Kasseli. Za panování císařovny Marie Terezie a Josefa II. byly veřejnosti zpřístupněny sbírky Habsburků ve vídeňském Belvederu, odkud pak byla díla převezena do nově vybudovaného Uměleckohistorického muzea (1872–1891) na Ringstrasse. Významnou kapitolu v dějinách veřejných muzeí představuje Musée du Louvre v Paříži. V souvislosti s důsledky Velké francouzské revoluce došlo k transformaci původních „královských sbírek“ na sbírky „umění“, které přísluší „francouzskému národu.“ V době vlády Napoleona zastával funkci ředitele muzea Dominique Vivant Denon, jehož cílem bylo vytvořit a veřejně prezentovat nejskvostnější sbírku uměleckých děl z celého světa. V důsledcích Napoleonova tažení přicházely do Louvru unikátní umělecké artefakty. Po pádu impéria v roce 1815 se řešil rozpor mezi myšlenkou zachovat „komplexní centralizovanou sbírku“ nejlepších příkladů uměleckých děl a právem jednotlivých národnostních států na své vlastní kulturní dědictví, které Napoleonova vojska ukořistila. Přes řadu navrácených uměleckých děl Louvre zůstal přední muzejní institucí a v průběhu 19. století sloužil jako vzor pro mnohá nově zakládaná muzea či galerie, včetně madridského Prada, jehož původní královské sbírky byly vedle tradičních italských a nizozemských mistrů soustředěny rovněž na „národní“ španělské mistry. V roce 1824 byla založena Národní galerie v Londýně, která již byla projektována jako výlučně galerijní architektonický objekt. I mnichovská Glyptotéka, budována od roku 1816, byla projektována jako muzejní objekt určený výhradně k prezentaci kolekce antických děl, kterou shromáždil bavorský korunní princ Ludvík Bavorský. Tu pak v letech 1826–1836 doplnila výstavba Pinakotéky podle projektu Lea von Klenze. Vedle charakteru jednotlivých sbírek a podobě výstavních budov bude rovněž poukázáno na významnou roli těchto muzejních a galerijních sbírek v politicko-historickém kontextu.
Cílem semináře je snaha přiblížit zásady muzeologie a galerijní praxe, společně s tvorbou výstavních kurátorských konceptů. Vedle teoretické průpravy z oblasti dějin umění je nesmírně důležitá i samotná práce historika umění v paměťových institucích, sbírkotvorných, i v tzv. "kunsthalle". Práce v semináři bude soustředěna na teorii a praxi kurátora v muzeu umění a v galeriích v minulosti i dnes. Seminář je věnován analýze kurátorského konceptu právě probíhající výstavy. Nejde o komentovanou prohlídku, ale o analýzu a kritické hodnocení teoretického zázemí výstavního konceptu, úspěchu jeho aplikace při realizaci, vizuální stránky výstavy i doprovodných publikací, kvalitu doprovodných programů, hodnocení PR, komunikace instituce s veřejností i ohlasů ve výtvarné kritice. Při společných analýzách přímo ve výstavách bude docházet ke vzájemnému srovnávání a odhalování konkrétní "role" kurátora při přípravě výstavy. Ve výběru budou jak stálé expozice předních českých muzeí a galerií, tak současné temporální výstavy. Výběr výstav nebude nijak omezen a limitován, půjde o výstavy starého, moderního i současného umění. Výstavy poté vyhodnotíme formou Grand Prix kurátorského konceptu.
V rámci přednášek se studenti v obecné rovině seznámí s charakterem instituce muzejní povahy. Pozornost je soustředěna na její organizaci, přičemž důraz je kladen na správu sbírek umělecké povahy. Představíme si základní právní a metodické předpisy, vyplývající ze zákona, kterými se kurátor při správě sbírky musí řídit. Vysvětlíme si, co obnáší sbírkotvorná činnost, jaký význam má centrální evidence sbírek (CES), jak postupovat při evidenci sbírkových předmětů (připomenut bude systém katalogizace sbírkových předmětů – program Bach/Demus) a proč je nutné provádět inventarizace sbírkových předmětů, včetně vyřazování předmětů ze sbírky; ukážeme si jak vypadá vypracování návrhů na konzervování a restaurování uměleckých děl (projekt ISO) a jak probíhá digitalizace sbírkových předmětů (e-sbírky, projekt Athena). Přiblížíme si rovněž problematiku agendy spjatou se zápůjčkami a výpůjčkami sbírkových předmětů, stejně tak i problematiku vývozu sbírkových předmětů do zahraničí. Tyto teoretické (administrativní) poznatky se studenti pokusí „prakticky“ aplikovat v rámci simulovaných příkladů muzejních institucí s využitím předepsaných formulářů MK. Se vzdělávací funkcí muzea souvisí prezentace muzejních sbírek veřejnosti formou výstav, doprovodných programů a publikací. Studenti se proto pokusí vypracovat vlastní návrh výstavního projektu (libreto, scénář), v jehož rámci se zamyslí nad otázkou práce s exponátem ve výstavním prostoru z hlediska obsahové, formální, bezpečnostní aj. Prostřednictvím návštěv vybraných institucí a konzultací s jejich kurátory bude studentům přiblížena práce muzejního pracovníka zejména v umělecko-historické sbírce.
Prostřednictvím vybraných témat z řeckého a římského umění (viz harmonogram) budou studenti seznámeni s významnými architektonickými realizacemi, slavnými sochařskými i malířskými díly, stejně tak i předměty užitého umění. Přednášky se dotýkají nejen vybraných staveb a uměleckých předmětů, ale také tomu, jakou roli tato díla hrála v následujících stoletích, zejména v době renesance, baroka, klasicismu, jakým způsobem ovlivnila dobový umělecký vkus, jaký význam jim byl přisuzován v kontextu sběratelství a budování soukromých i veřejných uměleckých sbírek. Poukázáno bude rovněž na význam archeologických objevů v průběhu 18. a zejména 19. a počátku 20. století, na vývoz antických uměleckých předmětů a s ním spjatých otázek kulturních repatriací. Připomenuty budou taktéž současné muzejní realizace a jejich dějinné kontexty (Akropolské muzeum v Athénách Bernarda Tschumiho; Ara Pacis Richarda Meiera). Téma jsou vybrána napříč jednotlivými oblastmi výtvarného umění od umění minójské kultury po dobu římskou, v jejichž průběhu budou připomenuta i díla literární; stejně tak bude u vybraných příkladů uměleckých děl připomenut jejich ikonografický význam. Cílem je představit podstatu antického umění, které následně tvořilo základ pro evropskou uměleckou tradici v následujících období.