Studijní text

Lévinasovo pojetí osoby v setkání s Tváří druhého

Lévinasova filosofie je polemikou proti tradičním ontologiím (proti Heideggerově pojetí pobytu člověka Da-sein určenému starostí)

1. fáze lidství (koupání v živlu)

Lévinasovo pojetí lidské existence začíná nikoli vládou, ale touhou, čistým těšením se ze „živin“, Lévinas proto pro původní situaci, v níž se člověk nalézá používá pojmy: „ponoření v živlu“, „koupání v živlu“ (Totalita a nekonečno), jež nezná žádné oddělení (subjekt – objekt), žádnou starost, touha dokonale ví, po čem touží. Jíme a pijeme proto, abychom jedli a pili, říká Lévinas, studujeme, abychom uspokojili svoji zvědavost, procházíme se proto, abychom se procházeli: To všechno není proto, abychom žili. To všechno je žít.

2. fáze lidství (starost, potřeba, práce, ekonomie)

Teprve potřeba a nouze vyvádí bytost z této naivní „věčnosti“, působí oddělení, představování a nakonec starost o zítřek, to jest práci. Právě ve spojení se starostí, s obydlím a zásobami vzniká také vědomá časovost, vědomí jako čas. Vzniká starost o vlastní bytí, starost o to, k čemu nám ta či ona věc bude, k čemu vlastně slouží, jak se dá využít. Již se netěšíme z toho, jak věci jako takové jsou, ale z toho, k čemu nám mohou sloužit, jak jsou pro nás potřebné. Jakmile do našeho slastného vztahování ke světu pronikne starost o vlastní bytí, starost o budoucnost našeho bytí, stávají se z věcí předměty potřeby. Již se z věcí jen tak netěšíme, už je potřebujeme mít. Věci, k nimž se v potřebě vztahujeme, se stávají naším vlastnictvím, máme je, jsme s to je uchopit, víme, k čemu jsou, jejich smysl je nám jasný. Nastupuje ekonomie.

Asimilace jiného, jeho zahrnutí do Stejného, se děje jakožto potřeba. Právě potřeba má tu moc osvojit si Jiné, opracovat každou věc k obrazu svému, zdomácnět se v ní. Jako pracující bytosti si podmaňujeme živelnost toho, co je jiné. Prostřednictvím práce ovládáme a zdomácňujeme živel. „Člověk přemohl živly jen tím, že překonal tuto nikam nevedoucí niternost obydlím, jež mu dává jakousi exterioritu. Usazuje se v živelnosti z té strany, které je již přivlastněna: pole, jež jsem obdělal, moře, v němž rybařím a kotvím své lodi, les, v němž kácím dřevo – všechna jednání, všechna tato práce se vztahují k obydlí.“ (TaN)

V obydlí se člověk zajišťuje proti nepřízni venku, proti nepříteli, „živel tuhne ve zdech domu“, vytváříme obydlí jako útočiště, jako pevnost, jako bariéru, jako zásobárnu; zajistili jsme svůj život, jenomže jsme v něm sami.

„Samota se jeví jako bytostný znak bytí.“

Teprve tehdy, když někdo přijde k mým dveřím, zaklepe a já otevřu (překonám svůj strach) se v člověku rodí plná hloubka jeho existence.

3. fáze lidství (setkání s Tváří Druhého)

Lévinas to nazývá setkáním s nekonečnem (s Druhým – a ne náhodou je ten, kdo klepe u mých dveří někdo bezbranný: dítě, vdova, nemocný, anebo cizinec). Spoléhá na mně, odevzdává se mi všanc. Obrací se na mně a ke mně s výzvou: „Nezabiješ.“ Teprve tehdy se rodí v člověku vztah k nekonečnu čili etika. Teprve setkáním s Tváří druhého se z obydlí, z domu stává domov, neboť teprve díky druhému se v něm objevuje štědrá pohostinnost, je skutečným otevřením nové oblasti a jejích specifických fenoménů: řeči jako míru, spravedlnosti, touhy, dobroty, pohostinství a daru. Díky setkáním s druhým se stávám sám sebou.

Domov

Domov nemůžeme ovládnout – je založen na intimitě, známosti, přívětivosti a štědrosti. „Neboť přítomnost před tváří, moje zaměření ke Druhému, se může zbavit chtivosti pohledu, jen když se změní ve štědrost, neschopnost přistoupit k druhému s prázdnýma rukama,“ píše Lévinas. K intimitě domova patří, že dostáváme vždy více, než můžeme vrátit, bereme tak, že se nezamýšlíme nad reciprocitou nebo závazky, bereme, i když nevíme, co nás to bude stát, dáváme, ač nemáme jistotu návratnosti. Jenom osamělé, vnitřní myšlení (interiorita, egoita, ipseita „já“, partikularismus) je ekonomické.

Prožívání domova je jakoby hrou interiority a exteriority. Lévinas říká: „Žijeme jak se francouzsky říká, „de bonne soupe“, „z dobré polévky“, ze vzduchu, ze světla, z podívané, z práce, z myšlenek, ze spánku atd. To nejsou nějaké objekty představování. My z nich žijeme. To, z čeho žijeme, není nějaký prostředek života“, jako je pero prostředkem ve vztahu k dopisu, který dovoluje napsat, není to ani účel života, jako je účelem dopisu komunikace.“ Věci, z nichž žijeme, nejsou instrumenty ani nástroje či prostředky v heideggerovském smyslu, jsou objektem slasti, nabízejí se našemu „prožívání“.

Exteriorita světa a věcí ztrácí v uspokojení svou jinakost. Síly, jež byly v jiném, se stávají mými silami, stávají se mnou nikoli v reflexi, nýbrž v prožitku slasti.

Domov je především pohostinná štědrost. V tomto smyslu je domov konstituován Tváří. Dokonce bychom mohli říci: domov není anonymní, má svou tvář.

Pěstovat v postmoderní době okázalého světoobčanství domov (a to nejen ten rodinný, ale i širší – jako je obec, kraj, národ, stát) je nezbytným předpokladem uchování vlastní identity i péče o společný svět.

Pojetí výchovy u Bubera a Lévinase –výchova jako symetrický nebo asymetrický vztah?

Výchova je vztah – nejpůvodnější, jímž jsme zprvu pohlceni; výstižný mi připadá v této souvislosti pojem Lévinasův „koupání v živlu“, výchova je oním životadárným živlem, něčím, čím jsme neseni, od čeho nemůžeme mít distanci, díky čemu prospíváme, jsme vychováváni a vedeni k lidství. Teprve později (poprvé v období vzdoru v raném dětství, potom v pubertě) se bouříme proti výchově i vychovatelům, abychom se stali sami sebou. Ve vzdoru se rodí distance od výchovy i její možné, později už reflektované následné přijetí.

Mnozí filosofové, například Buber označují proto za základní předpoklad výchovy „setkání“ (Begegnung), které není sejitím se na jednom místě v jednom čase, ale příležitostí, možností proměny všech zúčastněných. Setkáním jsme zasaženi, proměněni. Snad nejvýraznější popis události setkání nalezneme v knížce M. Bubera Cesta člověka podle chasidského učení. K setkání dochází na nejnemožnějším místě, ve vězení a jde o setkání nejnepravděpodobnější, bachaře a jeho vězně, svatého muže (sadika). „Dal se s ním do řeči,“ říká Buber, to znamená, oslovil ho. Smyslem oslovení však původně byla provokace. Voják se nudí, chce si ukrátit dlouhou chvíli a pobavit se na úkor vězněného. Ptá se vězně, jak se vůbec může vševědoucí bůh ptát: Kde jsi, Adame?, je-li vševědoucí. Vždyť by měl vědět, co se stalo a kde Adam je. Dostane se mu zvláštní odpovědi otázkou: A ty si myslíš, že to je otázka určená jen Adamovi, není to otázka pro nás pro všechny lidi?

Potom se stane cosi zvláštního: ten, kdo chtěl zkoušet, je najednou podroben sám zkoušce, ten kdo se chtěl vysmívat, je zahanben. Provokace se změnila v dialog a voják odešel nejen poučen, ale také proměněn, „jeho srdce se zachvělo“.

Výchova je tak sebetvorbou, sebekonáním, více než čímkoli jiným. Výchova je vztahem „obsáhnutí“ (Umfassung), spojujícím zúčastněné, umožňující setkání s jiným jako s Ty. Vychovávají nás naše děti i vyčítavé oči němé tváře, říká Buber. V takto pojatém vztahu (jako setkání Já a Ty) jsme si rovni, výchova je vztah symetrický. Nejde o partnerství v současném smyslu užívaném často v moderní pedagogice, a už vůbec nejde o zaměnitelnost rolí, i zahanbený rodič zůstává rodičem, učitel učitelem, vychovatel vychovatelem, v prekérní situaci selhání musí znovu nalézt sebe a případně se pokusit o to, aby znovuzískal otřesenou důvěru dítěte.

Jinak chápe výchovu Lévinas zdůrazňující asymetrii výchovného vztahu založenou na

ne-lhostejnosti; Tvář druhého, s níž se setkávám, je nepřevoditelná a neredukovatelná na cokoli jiného, nesrovnatelná s čímkoli jiným. Zůstává ve své radikální jinakosti, vzpírá se každé totalizaci, vůči ní jsem vždy „méně, anebo více“, otevírá se prostor etiky. Jsem méně tehdy, kdy mi tvář připomíná mé závazky a soudí mne. Tehdy „bytost, která se ve tváři zpřítomňuje, přichází z dimenze výše, ... tehdy se může prezentovat jako cizinec, aniž by se stavěla proti mně jako překážka, anebo jako nepřítel.“ Více jsem tehdy, odpovídám-li na výzvu a přejímám odpovědnost, jež nevyplývá jen z mých aktuálních možností. Odpovědnost přesahuje vše dané a teprve mne činí tím, kým mohu být. Odpovědnost ve smyslu odpovědi je neredukovatelným závazkem. Rodičem, vychovatelem a učitelem se stávám teprve tváří v tvář dítěti.

Pro tuto otevřenou - svobodnou formu existence používá Lévinas taková označení jako vystavená, zranitelná, vydaná všanc. „Svobodný člověk je vázán na bližního, nikdo se nemůže zachránit bez druhých.“  „Nikdo nemůže zůstat v sobě: lidství člověka, subjektivita je odpovědností za druhé, zranitelností. Návrat k sobě se stává nekonečnou oklikou. Ještě před vědomím a volbou, dřív než se stvoření usebere v přítomnosti a představě a než se stane esencí – člověk se blíží člověku. Je prostoupen odpovědnostmi. Odpovědnost roztrhává esenci..“

To díky druhému se stávám tím, kým mohu být, ten druhý však není objekt mého konání, on zůstává ve své svobodě nedotknutelný, nemanipulovatelný. Tento čas setkání s nekonečnem, s druhým, s Tváří je prolomením mé existence do odpovědnosti. Má svoboda se realizuje jen jako respekt ke svobodě druhého. Odpovědnost, jíž jsem nabyl, není nic jiného než odpověď na výzvu, jíž je vůči mě ten Druhý, ten potřebný, nezahrnutelný do ničeho dosud známého, Tvář, která mi přikazuje: „Nezabiješ“ a později k tomu Lévinas přidá: „Nenecháš mne ve smrti samotného.“

Je zřejmé, že takovou odpovědnost si nevolíme, nevybíráme, ona si vybrala nás. V tomto smyslu dokonce Lévinas hovoří o tom, že jsme v této svobodě, v tomto vystavení odpovědnosti „rukojmím“. „Člověka je třeba myslet na základě jeho postavení či vystavení rukojmí, rukojmí všech druhých, kteří právě jakožto druzí nepatří ke stejnému druhu jako já, neboť já jsem za ně odpovědný, a přitom se neopírám o jejich odpovědnost, která by jim dovolila mne zastoupit, neboť i za jejich odpovědnost jsem koneckonců – a především – odpovědný.“

Takovéto pojetí absolutní odpovědnosti je příliš těžké pro vychovatele - rodiče i učitele. Pedagogika o ní ani moc nehovoří. Ale mnozí vychovatelé, především v nelehkých a nejednoznačných výchovných situacích pociťují právě onu lévinasovskou tíhu odpovědnosti, kterou jsme si nevybrali, ale která si nás vyvolila.