Studijní text

Fenomenologie (nová metoda poznávání)

Historie pojmu fenomén ve filosofii. Řecky fainesthai jeviti se, fainomenon je jev.

Pojem fenomén používal už I. Kant pro označení objektivní reality, jak se jeví naší zkušenosti (na rozdíl od věci o sobě „Ding an sich“, která je zkušenosti nepřístupná, jde o „Ding für uns“, pro nás).

Ve fenomenologii jde o prozkoumání naší zkušenosti vnějšího světa, nikoli jako pouhého odrazu vnější reality, ale jako o složitý a strukturovaný proces.

Ve fenomenologii je fenomén vše, co je (nejen vše, co je poznatelné), není to však jev, za kterým se skrývá nepoznatelná podstata (noumeon, věc o sobě), ani subjektivní obsah vědomí, nýbrž „věc“.

Zakladatel fenomenologie Edmund Husserl (německý filozof 20. století, narodil se v Prostějově v r. 1859, zemřel 1938, působil na univerzitách v Göttingenu a Freiburgu, jako host přednášel v Londýně, v Paříži, v roce 1935 jako host Pražského lingvistického kroužku přednášel v Praze, Husserlův archiv v belgické Lovani).

Díla: Filosofie aritmetiky, Logická zkoumání, Ideje k čisté fenomenologii, Přednášky k fenomenologii vnitřního vědomí času, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Karteziánské meditace.

Husserl se snažil o přeměnu filosofie ve striktní vědu, která popisuje skutečnost či objekty (fenomény/jevy) takové, jaké jsou v jejich vlastní podstatě.

Navrhuje zkoumat jevy v jejich čisté podobě.

Klade postulát „jít k věcem samým“ (návrat k věcem samým).

Husserlova filosofie

-chce být novým počátkem filosofie (podobně jako Descartes nebo Kant).

-chce novým způsobem rozvinout myšlenku zkušenosti jako základu všeho poznání.

- zkušenost je pro H. princip všech principů. Pramenem všeho poznání a vší pravdy je danost, a to taková, která věc samu podává v originále – „názor věci samé“.

-Věci – fenomény nejsou vědomím tvořeny, jsou ve vědomí „bezprostředně dány“ (objevovány).

- Klade otázku: Jak se fenomén objevuje (zjevuje) na půdě našeho vědomí? Vědomí je intencionální (vždy je na něco zaměřeno). Fenomén je to, co bezprostředně zříme.

Co je fenomén?

-  to, co se ukazuje ve zkušenosti,

- může jít o vnější zkušenost, v níž jsou dány vnější věci – domy, stromy, auta a

- o vnitřní zkušenost, v níž vnímáme to, co se děje v nás – přání, touhy.

Při analýze fenoménu potom ukazuje, že základem smyslového je nesmyslové (jev, který se zjevuje na pozadí, jež samo není fenoménem, ale fenomenalitu umožňuje).

Husserl usiluje najít metodu, jak popsat svět tak, jak se nám původně zjevuje – nazývá ho „přirozený svět“, žitý svět – Lebenswelt. Přirozený svět ve své původnosti. Tento přirozený svět je odlišný od světa zkoumaného vědou (tj. podle H. abstraktní konstrukt). Husserl tvrdí, že věda v mnohém ulehčuje život, ale nepomáhá nám najít jeho smysl. (Proto hovoří o krizi vědy.)

Svět jako fenomén je pozadím, kontextem, horizontem („horizontem všech horizontů“), díky němuž se věci jeví v souvislostech a jako smysluplné.

Několik příkladů fenomenality fenoménů:

Fyzikální prostor je nekonečný a stejnorodý, ale prostor lidského života má střed ve městě/vesnici kde žijeme (náš domov) a odtud se rozvíjí přes známé k cizímu (například kilometr ušlý v nám známém místě „měří“ jinak než kilometr ušlý v neznámém nočním lese).

Čas vědy plyne stejnoměrně - je homogenní, měřitelný, ale čas člověka se někdy vleče, jindy zase ubíhá rychleji.

Cílem fenomenologie je právě obnovení původního prožitku našeho života, zaměření se na jeho smysl a význam. Husserl usiluje o neustálé prověřování motivů, hodnot a cílů a požaduje žít zodpovědně a pravdivě. Ale je si vědom toho, že je to nekonečný úkol, kterým se člověk zabývá celý život a naplňuje tak své lidství.

Klíčová se v poznání stává původní zkušenost, která mi otevírá věc.

Co je typické pro mou zkušenost?

1. je to reflektující zkušenost – předměty jsou mi přímo dány, nikoli nějakým holým způsobem, ale v perspektivách (židle, z níž vidím jen 3 nohy).
2. Zkušenost je mnohovrstevnatá – prostorově i časově strukturovaná (retence - zadržení, prezence – přítomné projevování se, protence – očekávání, anticipace). Věc je dána v perspektivách, perspektiva je vztah ke mně. Židle je viděná vždy z jistého hlediska, ve vztahu. Židle jako fenomén je vůbec věcí vztahu. Ve fyzikálním světě neexistují židle, jenom atomy. Ale přesto je židle něco věcného. K židli patří možnost si sednout, je realizací takové možnosti. Židle je prostředek k životu, umělecký artefakt, odhozený krám, zformované dřevo. Časový charakter židle tak tvoří minulost, přítomnost a budoucnost. Takhle se ve věcech setkáváme s tím, pro co, či pro koho mají tyto věci smysl. Věc – například židle – sama mi ukazuje, že je prostředkem určité mé možnosti.
3. Hovoří se o fenomenologické deskripci (nejde o empirický popis, ale položení otázky po povaze zkušenosti jako takové). Můžeme říci, že Husserlovi nejde o to ustavit smyslovou individuální zkušenost jako základ poznání (jako je tomu v empirismu) ale o dotázání pramene veškeré možné skutečnosti.
4. Jde mu o „vyplnění“ mezi individuální bezprostřední zkušeností (pouhým míněním) a zkušeností obecnou. Například rozdíl mezi pochopeným matematickým důkazem a pouhým chápáním, o čem je řeč: čtu důkaz, rozumím, artikuluji jeho strukturu, přesto nemusím chápat ideu důkazu; rozumím slovům, nejsou to jen zvuky, znaky, a přesto jsem ještě nepochopil důkaz – to je analogické onomu míněni o individuálním a jeho vyplnění. U matematického důkazu neběží o individuální fakt, nýbrž o pravdu obecnou. Tedy v oblasti toho, co je obecné a není reální, máme analogii vztahu mínění a vyplnění. A otázka nyní je: kde se bere něco jako vyplnění mimo oblast smyslovou? Vzniká problém: na jaké bázi stojí toto vyplnění?
5. Přirozeně na bázi základního rozdílu mezi pouze mínit a mít zkušenost. Husserlovi jde o zkušenost obecnou (kategoriální – univerzální). Zkušenost o univerzálním je zkušenost, která se podstatně liší od zkušenosti o jednotlivém případu, je to zkušenost, která dává možnost povznést se od poznání pouhých jednotlivin a také obecnin, které jsou formovány pouze jako hypotetické obecniny nebo hypotetické soudy, tj. od obecnin empirických – k poznatkům naprosté obecnosti. Ty jsou založeny ve zkušenosti zvláštního druhu. Této zvláštní, typické zkušenosti o obecném říká Husserl názor obecného. (Nejde o obecné mínění, ale obecnou zkušenost – tónu nebo červeně, tedy nikoli tohoto tónu nebo červeně střechy.)
6. Rozlišuje dvojí obecniny – obecniny empirické jsou založeny na mnohých zkušenostech o jednom a obecniny eidetické (eidos, idea) – co je společné vší možné zkušenosti vůbec.
7. Analýza zkušeností má mnohem pestřejší podobu, než jakou nabízel klasický empirismus. Původní rozlišení dvou forem nazírání: smyslového a kategoriálního (pojmového) Husserl rozšiřuje o nazírání podstat (eidos, idea).
8. Smyslové vnímání: prostřednictvím identifikující syntézy jsme konstituovali za pomocí vnitřního a vnějšího horizontu, v němž se vnímané věci ukazují, imanentní představu určitého předmětu.
9. Kategoriální vnímání: takové konstituanty zařazuje do souvislostí a stavů, v nichž se věc ukazuje sama – napříč rozmanitostí svých podání a jejich uchopení. Dvorec možného ukazování, pole odkazů. (Kladivo – jakožto nástroj instalatéra, elektrikáře, jakožto historický a archeologický artefakt, jakožto předmět doličný, jako improvizované kladivo vytvořené například z boty, jakožto umělecký kus, jakožto symbol...)

10. Nazírání podstat – schopnost nahlížet ve všech daných exemplářích téhož druhu jakousi „typiku“.

Všechny akty naší zkušenosti a našeho vědomí potřebují mít nějaký přesažný korelát (nositel). Nemůžeme vnímat nic; vidíme-li, vidíme vždy něco, slyšíme-li, slyšíme vždy něco. Je tomu jako se světlem, o světle má smysl hovořit jen tehdy, kdy má co osvětlovat. Světlo samo totiž nelze pozorovat. Vždy pozorujeme jen to, co je jím osvětleno. I když se domníváme, že pozorujeme paprsek světla, pozorujeme prachová zrna či jiné částečky vzduchu, které jsou osvětlené, nikdy ne světelný proud sám.

Podobně je tomu s každým vjemovým aktem (vždy už je vztažen k bytí, celku, horizontu, na němž vyvstává, na něco se upíná, k něčemu míří, o něco se opírá, něco pronásleduje. Každá vzpomínka musí mít svůj korelát, každý fantazijní akt, každá představa. Husserl nazývá tuto význačnou vlastnost zkušenostních aktů po vzoru Franze Brentana intencionalita.

Husserl považoval absenci pojmu intencionality za hlavní nedostatek empirismu. Locke ani Berkeley neuměli respektovat vnitřní strukturu vědomých prožitků, to jest fakt, že jsou v chodu, jen když se váží na nějaký korelát, jenž je jim transcendentní.

Jediným novodobým myslitelem, který podle H. respektoval fakt intencionality byl Descartes. H. míní, že v jeho koncepci „cogito“ je obsažena myšlenka, že každé „cogito má své cogitatum“. Podmínkou, aby bylo cogito uvedeno do chodu, je u Descarta „mít uvědoměno něco“. Descartes však podle Husserla tuto velkou myšlenku dále nerozvinul. Začal se sice správně zabývat čistým já, protože jedině jeho analýzou lze intencionální povahu myšlení odhalit a popsat, ale učinil z něj reálný kus světa, věc či substanci mezi jinými (vedle res extenza přece zavádí právě Descartes res cogitans), čímž ztratil jedinou možnost, jak specifiku cogita zachovat. Právě analýza čisté zkušenosti je celoživotním úkolem Husserla.

Po prvním kroku fenomenologické deskripce, následuje fenomenologická redukce. Tento pojem převzdal Husserl opět od Descarta.

Fenomenologická redukce – epoché, znamená uzávorkování, odmyšlení.

Vlastní výkon vnímání budeme muset uzávorkovat, stejně jako vše, co o věci předem víme, i vědecké vědění, i naše původní představy.

Redukce je redukcí na čistou imanenci. Děje se pomocí reflexe, v reflexi zachycuji v originále svůj prožitek jako takový. Prožitek je cogitatio, ta je v originále, tu zachycuji i když fenomenologizuji. To je to, co je mi v imanenci jako objekt dáno. V ní pak pozoruji, jak jistým cogitationes jsou přiřazeny jisté objektivity (cogitatum). Nazvu – li prožívání, které zachycuji v originále, noésis, (průběhová, vnitřně prožívaná stránka každé zkušenosti), pak v noetických strukturách vyšetřuji, jak se mi v nich konstituuje předmět, tzv. noéma (korelát).

Vidíme, že nás analýza zkušenosti (jejichž podobu jsme si předvedli mnohem pestřejší, než jakou nám nabízel tradiční empirismus) přivedla k rozlišení dvou forem nazírání: smyslového a kategoriálního. Husserl zavádí ještě jedno – tzv. nazírání podstat (eidetické) a nutno zdůraznit, že je považuje za nejdůležitější.

Fenomenologie chce zkoumat věci v tom, jak se nám ukazují. Předměty se ukazují našemu vědomí, jsou intencionálně obsaženy v našich prožitcích (neboť každý akt vědomí je vždy vědomím něčeho) a tyto prožitky lze zkoumat reflexí (zkoumat jejich strukturu, to, jak je v určitých prožitcích dán určitý typ předmětů). A celé toto zkoumání se pohybuje na půdě fenomenologicky očištěného vědomí (po provedené redukci), které Husserl nazývá absolutním či transcendentálním.

Vědomí je proud, plynutí, a tedy všechny prožitky (apercepce) jsou součástí tohoto proudu. Nepochopíme-li tento proud, je všechno zkoumání prožitků neúplné, ne-li vůbec chybné. A říkáme-li proud, říkáme uplývání, pomíjení, což vše jsou obrazy či metafory, které poukazují k času.

To znamená: fenomenologie se musí zabývat časem.

Čas se nám v běžném chápání rozpadá do tří momentů či fází:

-jednou z těchto fází je čas, v němž právě mluvím: přítomnost;

- jiná dimenze času je minulost - avšak minulost je pouze proto, že o ni vím (např. že mám paměť a v paměti podržuji to, co minulo); kdybych o minulosti nevěděl, nebyla by: minulost je tedy vždy jakoby přítomná minulost.

-A konečně je tu budoucnost; tedy to, co přichází. Avšak to, co přijde anebo přichází, to jsou naše naděje anebo naše obavy: to, co očekáváme a k čemu se upínáme; budoucnost je tedy vlastně přítomná budoucnost.

(Minulá přítomnost, přítomná přítomnost a budoucí přítomnost – analýza vnitřního vědomí času) – téma Husserlovy fenomenologie.

Fenomenologie reflektuje prožívání, analyzuje různé způsoby prožitků – avšak každý prožitek jako součást vědomí je součástí proudu vědomí. Znamená to tedy, že všechny zvláštní danosti, a to danosti skutečné i možné (neboť fenomenologie se pohybuje v obecném, nikoli zvláštním, je naukou o podstatách, a nikoli o faktech), všechny danosti původní zkušenosti prostupuje univerzální zkušenostní struktura vědomí, a to také znamená: časová forma prožitkového proudu.

Například každé vnímání předmětu je syntéza, tj. sjednocování různých vněmů, různých aspektů identického předmětu, avšak pak je zřejmé, že základní formou každé syntézy musí být určitá extenze, a nakonec tedy čas, vnitřní vědomí času. Proto je třeba fenomenologickou analýzu prožívání prohloubit: každý prožitek je něco, co trvá, má určitý průběh a určitou rozlohu a jako takový je součásti univerzálního kontinua trvání, jež samo nemůže mít počátek ani konec. Proto je teď třeba reflexi obrátit nejen na to, čeho je prožitek prožitkem (na předmětný pól prožitku) a jak je prožitku dán tento jeho předmětný pól, na struktury, v nichž se v různých typech prožíváni prožívají různé typy předmětností, nýbrž reflexi je třeba obrátit právě tak i na tento časový ráz prožitku. Fenomenologie vnímání implikuje fenomenologický výklad času.

Takovou analýzu lze provést na příkladu takového prožitku, jehož předmětem je cosi, co má zjevně časový charakter, např. na příkladě vnímání tónu. Tón (anebo melodie) trvá, to jest při vnímání se jakoby posouvá do minulosti, klesá nazpět, aniž mizí –neboť jej vědomi stále podržíte – a dokud takto trvá, je tento tón týž (a dokud trvá určitý sled tónů, vnímám melodii, nikdy jeden tón a po něm druhý atd.). Tón, který má vždy určitou časovou extenzi a je vědomý jako teď, dokud je vědomá některá z jeho fází. Jakmile tón dozněl, je sice rovněž udržován (nezmizel v mém vědomí beze stopy), avšak nyní je již pociťován jen jako něco uplynulého, jako něco, co se již netvoři, co již není oduševněno žádným bodem ‚teď.

Toto podržování nazývá Husserl retencí nebo primární vzpomínkou. Analogická pro předjímání budoucího je u něj protence neboli vjemové očekávání).  Časový dvorec našeho prožívání je tvořen retencí, prezencí a protencí.

Všechno, co jest, se fenomenologicky řečeno – zjevuje anebo může zjevovat; a protože fenomenologie zkoumá univerzální struktury zjevování, je půdou její analýzy absolutní či transcendentální vědomí. Jen díky zjevování může mít cokoli smysl, jen díky zjevování jsme ve světě existujících, jsoucích věcí, kterému rozumíme: cokoli se musí moci ukazovat, protože kdyby se neukazovalo, pak bychom o něm nevěděli, neexistovalo by pro nás.

To však: znamená: vědomí je pro fenomenologii univerzální sféra a půda zjevování. S dalším postupem fenomenologických analýz se však ukazuje: vědomí je proud, tedy cosi časového.

Původní vědomí času však neuchopuje cosi předem daného, nýbrž svým děním čas teprve ustavuje, je to tvořivé vědomí. Ona poslední subjektivita, k níž se snažil Husserl proniknout, se nyní ukazuje jako sebekonstituující se čas. To ovšem znamená: nepochopíme-li čas, nepochopíme ani onu univerzální sféru zjevování. V časovosti je třeba vidět vlastní scénu, z niž a na niž se rozvíjí svět ve svém zjevu. Pro Husserla je tak čas posledním horizontem zjevování.

Literatura:

Petříček, M. Úvod do (současné) filosofie.

J. F. Lyotard: Fenomenologie. Praha : Victoria publishing 1995.

Blecha I. Proměny fenomenologie. Úvod do Husserlovy fenomenologie. Praha, Kroměříž : Triton 2007.

Patočka, J. Úvod do fenomenologické filosofie.