ÚVOD DO CITOVÁNÍ pro první ročník
Proč citujeme?
Citování, nebo-li také odkazování na zdroje, je zásadním principem vědecké práce. Slouží k tomu, aby byli původ našich tvrzení a podpora našich argumentů dohledatelné a ověřitelné. Díky citování můžeme:
- vystopovat původ myšlenek i výzkumných závěrů, které autoři a autorky používají ve své vlastní práci;
- odlišit domněnky od tvrzení založených na výzkumné práci jiných osob;
- ověřit kvalitu zdrojů, z nich autor*ka čerpal*a a ověřit, zda z nich lze odvodit předložené závěry.
Řádné citování tak zvyšuje transparentnost a odpovědnost autorů a autorek v jejich bádání a pomáhá dalším badatelům*kám navázat na toto bádání a kriticky ověřovat jeho předpoklady. Navíc šetří práci tím, že čtenářstvu poskytuje přehled o existujících publikacích.
Nejedná se tedy o nějakou formalitu, kterou bychom tvrdohlavě vyžadovali.
Dobrým citováním přispíváte k dobré, otevřené a odpovědné vědě.
Jak dobře citovat?
Základní princip je jednoduchý: jakákoliv myšlenka, která není z Vaší vlastní hlavy, musí být ve Vaší práci opatřena odkazem na svůj zdroj. Výjimku tvoří tvrzení obecně známá čtenářstvu (např. kdo vyhrál poslední volby do parlamentu; že Země obíhá kolem Slunce nebo že lidé hrají sociální role, protože čtenářstvem jsou sociologové a socioložky).
Pokud se jedná o Vaši originální myšlenku, je dobré takovou větu uvést slovy "Domnívám se, že... / Jsem toho názoru, že... / Z toho vyvozuji závěr, že..." apod.
Užití jakékoliv cizí myšlenky bez uvedení jejího zdroje je PLAGIÁTORSTVÍ. A asi víte, že jakékoliv plagiátorství je v rámci studia zcela nepřípustné.
Postup práce s citacemi je obsahem celofakultního kurzu Proseminář akademické práce a jeho sekce Výsledky vědecké práce a práce s citacemi.
Zde několik ukázek správné a špaté praxe:
Původní text:
Raudenská, P. (2024). Mezigenerační přenos kulturního kapitálu: sociální determinanty velikosti domácí knihovny. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 60(4): 374. https://doi.org/10.13060/csr.2023.034
| Výsledky analýzy ukázaly, že zatímco vyrůstání jedince v rodině s velkou knihovnou v průběhu adolescentního věku významně přímo ovlivňuje velikost jeho domácí knihovny, a to především ve starší věkové skupině partnerů nad 40 let, dosažené vzdělání rodičů manifestuje tento vliv pouze nepřímo, a to skrze vzdělání samotného jedince a prostřednictvím jeho čtenářských preferencí. Pokud rodiče dosáhli vyššího formálního vzdělání, vlastnili tudíž větší knihovnu a častěji svým dětem četli knihy v předškolním věku. Jejich děti si pak knihy oblíbily, měly tendenci získat rovněž vyšší vzdělání a mít v dospělosti větší knihovnu. |
Dále se pracuje s tučně označenou pasáží.
Přímá CITACE (někdy též jen "citace")
= převzetí doslovné pasáže či sousloví do vlastního textu:
| Raudenská (2024, str. 374) došla k závěru, že "[p]okud rodiče dosáhli vyššího formálního vzdělání, vlastnili tudíž větší knihovnu a častěji svým dětem četli knihy v předškolním věku. Jejich děti si pak knihy oblíbily, měly tendenci získat rovněž vyšší vzdělání a mít v dospělosti větší knihovnu." |
Převzatý text musí být VŽDY označen uvozovkami a u odkazu na zdroj musí být vždy, když je to možné, uvedeno číslo strany - pokud je text převzat doslovně a není označen jako přímá citace, jedná se o závažný případ PLAGIÁTORSTVÍ.
Přímé citace ale používáme v zásadě pouze tehdy, je-li třeba z nějakého důvodu zachovat přesnou formulaci. Pokud jde o sdělení myšlenky, je vždy lepší parafráze či shrnutí této myšlenky.
PARAFRÁZE
= vyjádření cizí myšlenky vlastními slovy. U cizí myšlenky je v našem textu vždy odkaz na její zdroj.
|
Podle výzkumu Raudenské (2024) vyrůstají děti, jejichž rodiče mají vyšší vzdělání, obklopeny více knihami a rodiče jim často předčítají už v předškolním věku. Díky tomu si knihy oblíbí, což může pozitivně ovlivnit jejich vztah ke vzdělání a motivaci dosáhnout vyšší kvalifikace, což následně častěji vede k tomu, že vlastní větší knihovnu. |
Nahrazení některých slov synonymy a přeskládání věty je špatná parafráze a rovněž se jedná o PLAGIÁTORSTVÍ:
|
Pokud rodiče dosáhli vyšší úrovně formálního vzdělání, vlastnili tedy větší sbírku knih a častěji předčítali svým dětem knihy v raném věku. Děti si pak knihy oblíbily, měly sklon také získat vyšší vzdělání a v dospělosti mít rozsáhlejší knihovnu. |
Dobře, ale JAK tedy ty cizí myšlenky opatřím odkazem na zdroj?
Existuje celá řada různých citačních norem, které předepisují formu, jakou se odkazy tvoří a zapisují.
Studující bakalářských programů KSOC mají povinnost užívat normu APA, 7th edition. Proč? Protože je elegantně jednoduchá, přímočará a hojně užívaná.
V celofakultním Prosemináři najdete sekci Citace podle standardu APA a v sekci Citování tohoto Moodle najdete citační tahák pro citování dle APA a další zdroje, které Vám praxi citování snad usnadní.
Na co si ještě dát pozor?
Odkaz na zdroj uvedený na konci věty se typicky vztahuje POUZE k dané větě.
Začínající studující univerzity velmi často dávají odkaz na konec odstavce s tím, že je celý odstavec z odkazovaného zdroje:
Pojem dětského vraha neboli “Killer kid” popisuje jedince do 15 let věku, který se dopustil trestného činu vraždy. Můžeme rozlišovat dvě různá chápaní postavy dítěte. První z nich je takzvané “Apollonian child”, které je prezentováno jako nevinné, naivní a obecně velmi vázané na rodičovskou postavu. Na druhou stranu takzvané “Dionysian child” je zlomyslné dítě, které se soustředí především na uspokojení svých vlastní potřeb a je tak více náchylné k úplatkářství a manipulaci. V západní kultuře je obecně více prosazována představa “Apollonian child” a tyto vlastnosti jsou pak dětem přisuzovány jako jim přirozené a konzistentní pro všechny (Wright Monod, 2017).
Při čtení, které je typické pro odbornou veřejnost, je ale pouze poslední věta ozdrojována - tedy s jistotou víme, že původ tvrzení "V západní kultuře je obecně více..." je ve zdroji odkazovaném na konci tohoto tvrzení. O zbytku odstavce tuto jistotu nemáme.
Je proto třeba odkazy dle potřeby opakovat, nebo celý odstavec uvést či zarámovat tak, aby bylo jasné, že všechny informace v něm obsažené jsou z jednoho zdroje.
Např.: Pojem dětského vraha neboli “Killer kid” popisuje pdle Wright Monoda (2017) jedince do 15 let věku, který se dopustil trestného činu vraždy. Podle Wright Monoda (2017) můžeme rozlišovat dvě různá chápaní postavy dítěte. První z nich je takzvané “Apollonian child”, které je prezentováno jako nevinné, naivní a obecně velmi vázané na rodičovskou postavu. Na druhou stranu takzvané “Dionysian child” je zlomyslné dítě, které se soustředí především na uspokojení svých vlastní potřeb a je tak více náchylné k úplatkářství a manipulaci. V západní kultuře je obecně více prosazována představa “Apollonian child” a tyto vlastnosti jsou pak dětem přisuzovány jako jim přirozené a konzistentní pro všechny (Wright Monod, 2017).