Prozaik Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881) patří bezesporu mezi nejdůležitější autory píšící v duchu kritického realismu vůbec. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderního románu. Bývá řazen k tzv. Naturální škole, ačkoliv se od estetiky této skupiny záhy odklonil. Je považován za předchůdce moderního psychologického románu, existencialismu a určitý vliv měl i na rozvoj prózy proudu vědomí.

Dostojevského dětství nebylo příliš šťastné. Oproti mnohým svým vrstevníkům měl tu výhodu, že jeho rodina nepatřila k nevolníkům (nevolnictví bylo v Rusku zrušeno až v roce 1861), nicméně se potýkal s krutostí svého otce, který byl pro své chování nakonec jejich vlastními nevolníky zabit.

Mladý Fjodor se pustil do studií na vojenském učilišti. Poté krátce působil ve službách armády. Když se plně začal projevovat jeho literární talent, opustil armádu a stal se autorem „na volné noze“.

V jeho tvůrčím životě nalézáme tři etapy:

1) 40. léta

Dostojevskij v tomto období začal nabývat svůj prvotní věhlas, který mu přinesl jeho román Chudí lidé (1846). V té době smýšlel pokrokově a inklinoval k ideám utopického socialismu, jehož příznivci se v Rusku koncentrovali v kroužku „Petraševců“. Za spolčování s touto skupinou a provozování jejích tehdy nelegálních, proticarských aktivit byl Dostojevskij spolu s dalšími členy skupiny odsouzen k trestu smrti zastřelením. K vyplnění rozsudku nakonec naštěstí nedošlo, ačkoliv již stáli odsouzenci na popravišti a proti nim byla nastoupena popravčí četa připravená pálit. V poslední chvíli přišla carská milost. Dostojevskij tak nakonec skončil pouze na několik let v žaláři a ve vyhnanství na Sibiři.

2) 50. léta

Dostojevskij strávil na Sibiři 9 let. Byl zde vystaven krutým podmínkám carského trestního systému. Potýkal se s četnými zdravotními problémy (např. se zhoršila jeho epilepsie) a celkově zde prošel velkou proměnou. Změnil se jeho přístup k životu i systém hodnot. O tomto období nejvýmluvněji vypráví jeho dokumentární román Zápisky z mrtvého domu (1861), které pojednávají o životě v omské káznici.

3) 60. – 80. léta

V tomto období Dostojevskij dosáhl absolutního vrcholu své tvorby. Když bylo Dostojevskému dovoleno navrátit se z vyhnanství do Petrohradu, okamžitě začal pracovat na obnově své literární kariéry. Velkou oporou mu v tom byl jeho bratr Michajl, se kterým vydávali dva vlastní časopisy. Kromě vlastní tvorby se věnoval také překladu (vytvořil např. první kompletní překlad románu Chrám matky Boží v Paříži). Cestoval po západní Evropě. Ta pro něj však byla zklamáním (zejména po stránce filosofické). Do konce života se potýkal s finanční nouzí. Velkou zásluhu na tom měla jeho láska k hazardu. Osudným se mu nakonec stala již zmíněná epilepsie, s jejímž přičiněním Dostojevskij v roce 1881 umírá, aniž by dokončil své poslední velké dílo, tj. trilogii románů, z nichž dokončil pouze Bratry Karamazovy.

Stylová charakteristika

  • prohloubení psychologické prózy v mikropsychologickém aspektu (položení základů tradice mikropsychologického realismu)
  • integruje přístup romantismu (zacílení na vnitřní svět člověka) s realismem (zacílení na realitu vnějšího světa bez příkras)
  • princip životní aktivity (hrdinové vždy naleznou východisko ze sebehorší situace)
  • zlo a dobro mají původ v duši, chování člověka není určeno jeho okolím a sociálními podmínkami, v nichž žije (to jsou jen kulisy)
  • rozvoj užívání ich-formy – vnitřní monolog rozvíjí ve vnitřní dialog postavy se sebou samou
  • epistulární formy rozvinutý děje (často tvoří román v dopisech)
  • téma ponížených a poražených lidí, bezpráví, krutému zacházení s dětmi
  • koncept tzv. polyfonního románu (vypravěč ztrácí vedení a je jen jedním z hlasů ve sporu)
  • veliká dynamika kompozice vedoucí k dramatismu jeho prózy

Vybraná díla

Zločin a trest (1866)

Román s kriminální tematikou odkrývá duševní pochody studenta Raskolnikova, který sekyrou ubije starou lichvářku a její sestru. Ty zabije ovlivněn svou tezí, že výjimečný člověk má právo využít jakýchkoliv prostředků, aby dosáhl svého cíle. Jeho vnitřní souboj, počínající city k mladé prostitutce Soně i fakt, že byl za vraždu zatčen nevinný člověk, jej nakonec donutí doznat svou vinu a přijmout trest. Teprve pak se mu uleví. 

Bratři Karamazovi (1880)

Tento filosofický román ukazuje komplikované vztahy tří bratrů Dmitrije, Ivana a Aljoši Karamazových a jejich zlého otce Fjodora. Otec je kýmsi zabit a z vraždy je nakonec obviněn Dmitrij, se kterým měl největší spory. Bratři se tak musí potýkat s následky této události, s vlastní nejistotou, s lidskou zlobou, s láskou, vlastní pýchou i s tím, zda si Bůh doopravdy zaslouží jejich lásku, když dovolí lidské utrpení. Vše nakonec vede k nespravedlivému odsouzení Dmitrije.