Osidlovány byly nejprve nížinné polohy, úrodná povodí řek, v další fázi postupovalo osídlení do vyšších poloh. Proces podnítil nedostatek půdy pro zvyšující se počet obyvatelstva.

12. stol. – kolonizace domácí (vnitřní): pro některé oblasti rozhodující (např. dolní Poohří a České středohoří);

13. stol. – vnější (německá): dosídlení vnitrozemí plus pohraničí. Němečtí kolonisté, přicházející z přelidněného západu (demografický boom), si přinášejí i své právo:

právo zákupné, neboli emfyteutické či německé, purkrecht, ius theutonicum. Podstata: mezi pozemkovou vrchností a poddaným se vytvářel smluvní poměr (podobně jako ve městech), který zaručoval poddanému nerušené dědičné držení poddanského statku a k němu příslušející půdy (rustikálu). Vrchnost zase získávala hotovost, neboť při vysazení nové vsi placen jednorázový poplatek za propůjčení půdy (= podací, arrha, Anleit) a dohodnut závazek platit roční peněžité úroky (činži), někdy až po období osvobozovací lhůty.

Vsi na starším (českém) právu – vztah s vrchností neupraven, uplatňována libovůle, shánění ze statků (odnětí statku, kdy se vrchnosti zlíbilo). Jsou i převody starých vsí (vysazení) na nové právo (buď zachování obyvatel, nebo jejich vyhnání a uvedení nových).

Vrchnost získala pravidelné peněžní příjmy (přesunula obchodní realizaci úrody na producenta – rolník musel sám prodat, aby mohl zaplatit úrok). Oživila se směna zboží – v návaznosti na vznik měst a lokální trhy.

V českých zemích tak existovaly vedle sebe vesnice na českém a německém právu, i české ještě vznikaly. Není tady tedy časová posloupnost nebo vázanost na národnost obyvatel či vrchnosti.

Přesto se nacionalistické reakce dostavily – slyšeli jsme Dalimila; také Jindřich z Isernie (notář PO II.; psal stylistické skládání nabádající ke „slovanské vzájemnosti“).

Rychtář – také ve vsích na německém právu působil rychtář, který byl původně lokátorem; zastupoval pána vesnice a měl v kompetenci nižší soudnictví i podíl na pokutách, vybíral úroky a berni, získal vlastní výhody (krčma, masný krám, svobodný lán).

Nejstarší zprávy o německém právu na českém/moravském venkově:

V rozmezí 1213–22 vydána listina markraběte Vladislava pro johanity, kt. dovoluje povolat lidi k osazení vlastních držav na německém právu; zmiňuje přítomnost Němců na Moravě.

Nejistý doklad je listina z r. 1224, jíž PO I. schválil dohodu mezi klášterem Plasy a šlechticem Ratimírem o jeho převzetí pusté klášterní vsi Thyskow a jejím obnovení, což je vyjádřeno slovem „locare“ (lokace, vysazení na právu zákupním).

Teprve 1226 bezpečný doklad o německém právu v Čechách: listina PO I. pro premonstrátky v Doksanech ohledně vsi Mury.

Prameny:

na prvním místě listiny;

archeologický výzkum – výzkum vesnic i zaniklých (Z. Smetánka – Svídna) a plužin;

patrocinia (zasvěcení kostelů – oblíbení světci);

toponomastika (nauka o místních jménech – charakter pojmenování vsí: pro kolonizační období typické např. Lhoty, Újezdy);

urbáře – pro mladší období vesnického obyvatelstva;

narativní prameny výjimkou – Žďárská kronika.

Plužina: půda obdělávaná pluhem, zemědělsky využívaná, určitým způsobem uspořádaná:

nepravidelná (bloková) – typické pro předkolonizační období;

pravidelná (traťová nebo pásová) – zavádějí kolonisté; vesnice kruhové nebo podél cesty, plužina kolmo k centru nebo vějířovitě.

     viz Josef Petráň, Dějiny hmotné kultury, I-II, Praha 1985, plužina na s. I/334

Popluží = výměra několika lánů

 

Důsledky kolonizace: demografické (národnostní smíšenost), právní, technologické (plužina, trojpolní hospodaření, zdokonalení nářadí)