Agresivní chování

Sociální psychologové zpravidla definují agresi jako druh chování realizovaného s cílem ublížit či uškodit živé bytosti, která se naopak snaží tomuto chování vyhnout. Důležitým znakem je úmysl (intence, záměr) poškodit či ublížit. V tomto smyslu tedy není agresivním aktem chirurgický či dentistický výkon (což říkali extrémní psychoanalytikové).

Agrese může mít různé formy, příčiny i psychologické pozadí. Z hlediska formy se nejčastěji rozlišuje fyzická a verbální agrese. Z hlediska povahy a kontextů příčin se využívá rozlišení agrese afektivní (nepřátelské) a instrumentální (účelové). Afektivní agrese nebývá obvykle složitě plánována, mívá reaktivní charakter a zpravidla souvisí s hostilitou (nepřátelským postojem vůči jiným osobám, popř. vůči sobě) a pocitem hněvu. Ublížení při instrumentální agresi bývá vedlejším produktem dosažení jiného cíle než způsobení bolesti. Takové chování nebývá vyprovokované, zlostné, spíše bychom ho mohli označit jako chladné. Pokud se instrumentální agrese „vyplácí“, může se fixovat v trvalou tendenci chovat se agresivně vůči např. slabším jedincům. Novou, zvláštní kategorii tvoří podle Lovaše (Výrost, Slaměník, 2010) delší dobu trvající, opakované ubližování, které se označuje jako tyranizování, obtěžování, šikanování (bullying, mobbing, harassment, bossing). Typickým znakem této podoby agrese je nerovnost v síle (moci) tyranizátora a jeho oběti, což způsobuje, že se oběť neumí vůči opakovanému poškozování účinně bránit. Zneužití moci je obsaženo i v definici násilného chování Světové zdravotnické organizace (2002), podle níž je takové chování vyjádřeno slovy: „Záměrné užití fyzické síly nebo moci, buď jako hrozby, nebo aktuálně, a to proti sobě samému, druhé osobě, proti skupině či komunitě, které buď s vysokou pravděpodobností vyústí, nebo skutečně vyústí do úrazu, smrti, psychického poškození, naruší vývoj nebo způsobí deprivaci.“

Základní teoretické přístupy vysvětlující agresivní chování vycházejí ze zcela odlišných předpokladů podstaty agrese. V zásadě můžeme hovořit o třech modelech agresivního chování: modelu pudovém, který vysvětluje agresi jako instinkt, modelu frustrace – agrese a modelu založeném na teorii sociálního učení.

Sigmund Freud vypracoval v r. 1920 teorii, podle níž je agrese projevem pudu smrti Thanata, který usiluje o naši vlastní destrukci. Abychom zabránili obrácení agrese proti sobě, přesouváme ji ven – proti ostatním. Zjednodušeně řečeno musíme zničit druhé, abychom nezničili sami sebe. V r. 1950 přišel K. Lorenc na základě výsledků etologických studií (především ptáků a ryb) s teorií agrese jako vrozeného hydraulického pudu, který se vybíjí spontánně, pokud v okolí není žádný vhodný cíl agrese. Hydraulický model (původně rozpracovaný S. Freudem) pracuje s představou, že se agresivní energie v jedinci neustále hromadí podobně jako tlak vody v nádrži. Když hladina příliš vzroste, agrese přeteče. Lorenc se domnívá, že by bylo vhodné agresivní energii bezpečně uvolnit (např. při agresivních sportech) a dojít tak ke katarzi (očištění). Snaha vysvětlit chování lidí na základě instinktu je dnes spíše předmětem kritiky (zdá se, že příležitost k uvolnění agrese nutně nepřináší její redukci, spíše můžeme hovořit o opaku).

V roce 1939 vyšla kniha Frustration and Aggression pěti významných autorů tzv. Yaleské skupiny (Dollard, Doob, Miller, Mowrer a Sears In Hewstone, Stroebe, 2006). Autoři v ní spojili freudovské názory na agresivní pudy s behavioristickými názory na interakce podnětu a reakce a definovali svůj model zcela jasně – agrese je vždy důsledkem frustrace, a obráceně – frustrace vždy vede k nějaké formě agrese. Jednoznačnost tohoto tvrzení přehodnotil již v r. 1941 jeden z autorů původní teorie N. Miller, podle něhož je agrese jen jednou z možných reakcí na frustraci. Následujících několik desítek let bylo věnováno výzkumu v této oblasti. Například Seligman v r. 1975 ukázal, že ustavičná frustrace může vést k pasivnímu vztahu, který nazval naučená bezmocnost a který je podle něj jádrem deprese (Hayesová, 2011). Hypotézu frustrace-agrese kritizoval také L. Berkowitz (1989), který říkal, že badatelé pojmem agrese označují velmi různorodé jevy, proto ve svém pohledu na vztah agrese a frustrace vycházel z toho, jak s pojmy zacházeli autoři původní teorie. Ačkoliv Berkowitz analýzou výzkumných zjištění dospěl k závěru, že současné poznatky v základních aspektech korespondují s původními předpoklady J. Dollarda et al., navrhl reformulaci hypotézy o vztahu agrese a frustrace. Podle ní (zjednodušeně řečeno) frustrace způsobuje hněv nebo připravenost k agresi, nicméně tato agrese se rozvine jen při existenci agresivních podnětů v prostředí. Např. frustrovaní jedinci projevovali větší agresi, když byly v jejich okolí zbraně.

Třetím základním modelem agresivního chování je model agrese z pohledu teorie sociálního učení. Teorie sociálního učení vychází z behaviorálního výzkumu učení, ale od striktního behaviorismu se liší tím, že zdůrazňuje význam kognitivních procesů, a význam zástupného učení, tedy učení pozorováním. Zaměřuje se i na význam (roli) modelů (vzorů) při předávání specifických druhů chování. V tomto smyslu nemohou zastánci teorie sociálního učení sdílet názor, že zdrojem agrese jsou vrozené faktory. A. Bandura (1973) předpokládá, že agrese je naučená. V r. 1961 realizoval pozoruhodný experiment s panenkou Bobo (tzv. Bobo doll experiment). Nechal jednu skupinu dětí pozorovat herce (dospělý vzor), který se k nafukovací panence choval značně agresivně. Agresivní způsob hraní nezahrnoval běžné praktiky, ale postupy, jejichž normální výskyt není pravděpodobný (údery Boba dřevěnou palicí, bití do nosu, kopání, vyhazování do vzduchu). Vše bylo doplněno verbální agresí (výkřiky „Prásk!“, „Svaž ho!“, „Kopni ho!“). Když byly děti ponechány v místnosti, kde byly připraveny hračky, samy, vykazovaly ve zvýšené míře nejen imitované projevy agrese (včetně doslovného slovního doprovodu), ale i další, originální formy agresivního chování. Děti z kontrolní skupiny vzor neviděly a takové chování neprojevovaly. V dalších fázích experimentu byl dospělý vzor (model) experimentátorem buď pochválen, nebo nedostal žádnou zpětnou vazbu. Bylo zjištěno, že děti napodobovaly chování, které bylo pochváleno. Přičemž vzorem nemusel být jen dospělý člověk, stejný vliv na děti měla i kreslená postava. Bandura rozlišoval učení se agresivnímu chování a jeho provádění. Agresi se lze naučit pozorováním modelu, ale pravděpodobnost, že dojde k nápodobě, závisí na vnímaných následcích agrese pro vzor (vidí-li dítě, že je agrese vzoru odměněna, působí na dítě jako zástupné posílení a dojde k nápodobě).

V současnosti existuje snaha o nalezení toho, co různorodé teorie spojuje. Zkoumání se orientuje i na faktory, které mohou přispět ke vzniku agrese, popř. jej přímo podnítit. Ukazuje se, že pro vznik agresivního chování jsou podstatné jak vnější podněty, tak i osobnostní a biologické vlivy.

Velkou publicitu získala teorie vrozené agrese, podle které jsou muži s chromozomy XYY agresivnější než ostatní jedinci. Výzkumné závěry (podle jedné z nejrozsáhlejších studí tohoto jevu, kdy bylo zkoumáno téměř 4500 respondentů) jsou smíšené a chromozomové abnormality příliš vzácné na to, aby vysvětlily veškerou agresi. Kromě toho genetické testování (dnes se využívá především metoda srovnávání monozygotních a dizygotních dvojčat), popř. genová terapie přináší příliš mnoho praktických a etických problémů.

Podle tzv. biochemických teorií je agresivita důsledkem vysokých hladin testosteronu. J. Dabbs a jeho spolupracovníci (1995 In Aronson, 2012) zjistili, že přirozeně se vyskytující hladiny testosteronu jsou podstatně vyšší u vězňů, kteří spáchali násilné trestné činy, než u těch, kteří se dopustili trestných činů nenásilných. Také mladiství delikventi mají vyšší hladiny testosteronu než vysokoškoláci. Je tedy zřejmé, že testosteron ovlivňuje agresivitu, otázkou zůstává, zda jsou zvýšené hladiny testosteronu příčinou, nebo následkem násilí. Ukazuje se totiž, že agresivní chování také zvyšuje uvolňování testosteronu. Dále je zřejmé, že biochemické látky, hormony, alkohol nebo drogy (především amfetamin a kokain) mají různé účinky na chování jedinců. (Předmětem stávajících studií jsou výzkumy korelace sníženého metabolismu serotoninu a výskytu agresivního chování. Také se např. testují léky na bázi THC, které by mohly přispět ke snížení agrese.)

Neurofyziologové věnují pozornost především tzv. amygdale, mozkovému jádru, jehož stimulací může být, kromě jiného, agrese vyvolána (blíže např. Koukolík, 2008). Výzkum nervových spojů mezi čelními laloky a limbickým systémem vedl ke snaze omezit agresivní projevy pomocí mozkové chirurgie. Diskusi na téma lékařské etiky rozpoutala především lobotomie (tato „Pandořina skříňka“ byla od počátku některými neurology kritizována, později nahrazena psychofarmaky).

Mezi další důležité faktory, které intervenují při vzniku agrese, můžeme zařadit i zvýšenou úroveň aktivace – arousal (stav excitace se zvýšenou potřebou, puzením něco udělat), která se dává do souvislosti okolností provokujících agresi, jako je působení hluku, vysoká teplota, cvičení. Není bez zajímavosti, že spolu s teorií přenosu excitace byl vysloven předpoklad, že současná vysoká úroveň agresivity může souviset s celkovým zrychlením životního tempa ve společnosti, které s sebou přináší díky větší hustotě osídlení a sdružování velkého počtu lidí na jednom místě také zvýšený hluk. Obecně se ukazuje (např. na výzkumech účinků dojíždění dětí do školy v přeplněných dopravních prostředcích), že pobyt v prostorově stísněných podmínkách přispívá ke vzniku agrese.