Úvod do sociální psychologie

V době, kdy John Ruskin, neprávem opomíjený britský umělecký kritik a sociální myslitel, mohl psát tato slova, sociální psychologie neexistovala. Na světě byla Darwinova evoluční teorie vývoje živočišných druhů, podle níž se vývoj uskutečňuje výběrem silnějších jedinců. Francouzský fyziolog Bernard založil experimentální lékařství a zjistil, že játra produkují cukr. Taktéž Francouz Pasteur objevil nejen mikroby, ale i očkování proti vzteklině. Opat brněnského kláštera Mendel položil základy nauky o dědičnosti. Německý vědec Planck připravoval kvantovou teorii, bez níž se moderní fyzika neobejde. Dán Bohr zkoumal důležité vlastnosti atomu, Francouzi Becquerel a Curie s Polkou Skłodowskou pracovali na objevu radioaktivity. Američan Edison vynalezl fonograf a žárovku, na svět přišel dynamit Švéda Nobela, který prospěl stavbám velkých průplavů.

Ačkoliv tyto pokroky vědeckého poznání přinesly odpověď na mnoho otázek o světě, v němž žijeme, nedokázaly stále vysvětlit sociální chování. Mezi kandidáty na potenciální zakladatele sociální psychologie bychom mohli zařadit Gustava LeBona. Tento klasik psychologie davu (také fanoušek fyziky, medicíny, etnografie a archeologie) byl v době, kdy mohl být napsán tento citát, inspirován výzkumy lovců mikroorganismů L. Pasteura a jeho pokračovatele R. Kocha. Duševní nákaza se stala analogií k nákaze bakteriální. Podle LeBona se v davu vytváří tzv. duše davu, která je výsledkem sugesce a sugestibility (nekritického přijímání názorů a výzev), nákazy (šíření emocí a jednání), anonymity jedince. V takové situaci se v jedinci mobilizují podkorové, pudové reakce, destruktivní instinkty, uvolňují se morální zábrany. LeBonova Psychologie davu z r. 1895, veřejností velmi oblíbená (mimochodem první překlad u nás pochází z r. 1897), odráží dynamiku stávajícího sociálního a politického vývoje, charakteristického industrializací, koncentrací populace v rostoucích městech a zvyšující se frekvencí davových jevů.

Když Wilhelm Wundt založil v r. 1879 na univerzitě v Lipsku první laboratoř experimentální psychologie, znamenalo to uznání psychologie jako vědeckého oboru. Wundtovy experimenty vyvedly psychologii z oblasti filozofie do oblasti přírodních věd. Tento „otec zakladatel současné psychologie“, jeden z nejplodnější autorů se širokými vědeckými zájmy, se snažil vysvětlit oblast lidské psychiky prostřednictvím fyziologie (tzv. fyziologické psychologie), zároveň si však všiml, že se psychika jedince vyvíjí v závislosti na sociálních a kulturních vlivech (mezi ně zahrnoval náboženství, jazyk, mýty, dějiny, umění, zákony a zvyky) a pojednal o nich ve svém desetisvazkovém díle Psychologie národů, které vycházelo v Lipsku od r. 1900 do r. 1920 (tím navázal na tradici německé tzv. „národové psychologie“ či „psychologie národů“).

Formální konstituování sociální psychologie je obvykle spojováno s r. 1908, kdy vyšly první dvě učebnice. Obě ve svém názvu obsahovaly výraz sociální psychologie. Autorem jedné z nich (Sociální psychologie) byl americký sociolog E. A. Ross, autorem druhé (Úvod do sociální psychologie) anglický psycholog W. McDougall. Tato zajímavá shoda v čase vydání obou publikací dokumentuje zájem psychologů i sociologů o tuto tématiku a předznamenává psychologizující či sociologizující linii vývoje.

Oblast sociální psychologie se etablovala především ve 30. letech 20. století. Za průkopníka zkoumání sociálních skupin je považován americký psycholog židovského původu Kurt Lewin. Tento „otec sociální psychologie“, jak bývá mnohými nazýván, se zabýval především malými sociálními skupinami a tak položil základy pro budoucí výzkumy sociální dynamiky. Poté, co behaviorismus upadl v nemilost, Lewinovy myšlenky rozvíjely nastupující nové generace. K ohniskům výzkumu patřily např. atribuce, postoje, předsudky atd. Laboratorní experimenty umožnily nashromáždění řady poznatků a vypracování dílčích teorií (např. teorie kognitivní disonance, teorie sociální percepce, teorie konfliktu). Experimenty s konformitou a poslušností odhalily temné stránky našeho chování. Kognitivistický obrat vnesl do sociální psychologie nová témata a rozšířil její dosavadní hranice, připoutal pozornost sociálních badatelů k sociálnímu poznávání. Po kritické reflexi (krizi psychologie způsobené teoretickým i metodologickým zúžením sociálněpsychologického bádání) význam sociální psychologie v rámci psychologie postupně roste. Také se stává využitelnější v mnoha oborech lidské činnosti, např. v médiích, reklamě, průmyslu, sociálních organizacích i byznysu, čímž se paradoxně mírně odklání od jejího akademického pojetí.

Ostatně ani s akademickým pojetím této disciplíny to není jednoduché. Trefně to formulují Výrost a Slaměník (2010, s. 17), když říkají, že na počátku vcelku jasné a zřetelně definované pojetí sociální psychologie se postupem času stávalo méně jasné, neostré, mlhavé, až vyústilo do stavu, kdy se nepochybuje o existenci této psychologické disciplíny, ale její vymezení chybí (jako by se spoléhalo na to, že přece každý jen trochu zasvěcený odborník ví, co je sociální psychologie a netřeba to vysvětlovat).

Podáváme-li se na termín sociální psychologie zblízka, můžeme ho rozložit na substantivum, které říká, že jde o vědu o psychice, která se fenomenálně vykazuje jako prožívání a chování jedince, a adjektivum, jež upozorňuje na příslušnost k témuž druhu (lat. socius – druh, společník) a v přeneseném významu značí skutečnost, že jde o vědu, týkající se společnosti, tedy vědu, která se zabývá vztahy jedince ke společnosti a vlivem společnosti na jedince.

Pojem sociální vliv je velmi blízký E. Aronsonovi, významnému americkému sociálnímu psychologovi, jemuž se dostalo mnoho nejvyšších vědeckých poct. V knize Tvor společenský (2012, s. 6) „pracovně“ definuje sociální psychologii jako „vliv, který mají lidé na přesvědčení, pocity a chování druhých lidí“. Aronson říká, že možné jsou mnohé definice, nicméně že důležité je vymezení obsahu této disciplíny. Sociální psychologie hledá odpověď na celý komplex otázek, např.: Jak je možné ovlivňovat druhé? Jak si lidé vysvětlují vlastní jednání či jednání druhých? Jak vznikají a ovlivňují chování člověka předsudky? Jaké jsou vzájemné vztahy mezi jedincem a skupinou? Jaký je vztah mezi sociálními rolemi a chováním člověka? Jak se mění chování člověka v davu? Podobné otázky a mnoho dalších si pokládají také autoři učebnice Psychologie vydané pod redakcí R. L. Atkinsonové a kol. (2003, s. 602), kteří sociální psychologii popisují jako „vědu o tom, jak lidé vnímají, cítí svůj sociální svět a přemýšlejí o něm, jak na sebe vzájemně působí a ovlivňují jeden druhého“.

M. Nakonečný, významný český psycholog, který vypracoval poté, co se v důsledku Sametové revoluce konečně mohl vrátit jako pedagog na FF UK, rozsáhlou analýzu pojetí předmětu sociální psychologie z pera nejrůznějších autorů. Říká, že „za předmět sociální psychologie lze pokládat psychologické aspekty sociálních vztahů, jejich prožívání a mezilidské chování“ (Nakonečný, 2013, s. 509).

S úctou a respektem k tomuto výjimečnému vysokoškolskému profesorovi budeme dále v textu chápat sociální psychologii jako původně hraniční (na pomezí psychologie a sociologie), dnes základní psychologickou vědu o tom, jak sociální a kulturní situace působí na jedince, jeho vnímání, myšlení, prožívání a chování, a zároveň jak jedinec působí na vytváření sociálních a kulturních situací (jakkoliv jsme si vědomi, že tento termín může být vymezen zcela jinak).