Úvod

Disciplínu, kterou dnes nazýváme speciální pedagogika, můžeme považovat za disciplínu poměrně mladou, která se v souvislosti se společenskými procesy a snahou o co největší možné začlenění osob s různým druhem postižení rychle rozvíjí. Pokud bychom měli definovat předmět zájmu speciální pedagogiky, shodují se současní speciální pedagogové nejčastěji v tom, že jde o obor, zabývající se výchovou, vzděláním a dalším rozvojem osob se zdravotním postižením nebo znevýhodněním s cílem dosáhnout co nejvyšší míry jejich sociální integrace (školní, pracovní, kulturní atd.). Současně se jedná o oblast, která vychází ze široké speciálně pedagogické teoretické základny a konkretizuje se v jednotlivých specializacích podle rozdílného předmětu zájmu.

 

Pojem speciální pedagogika se v jednotlivých obdobích různě měnil a specifikoval, z historie posledního století připomeňme alespoň některé z tehdy běžně používaných termínů, např. péče o děti a mládež abnormní a děti úchylné (dnešní terminologií děti s mentálním postižením). Jan Mauer (1878 – 1937) zavedl ve 20. letech 20. století pojem nápravná pedagogika, jejímž posláním bylo pomáhat abnormálním jedincům k tělesnému uzdravení, podněcovat jejich vývoj tělesným a duševním cvičením a v rámci jejich možností je připravovat pro praktický život (Renotiérová, Ludíková, 2006). Významným představitelem meziválečné pedagogiky byl Josef Zeman (1867 – 1961), který působil na ministerstvu školství a národní osvěty a zasadil se o vybudování sítě pomocného školství, tj. dnešních praktických a speciálních škol. V 50. letech minulého století se běžně používal termín pedagogická defektologie, později speciální pedagogika defektologická a v roce 1972 přešel profesor Miloš Sovák (1905 – 1989) definitivně k termínu speciální pedagogika, což také potvrdil ve své práci Nárys speciální pedagogiky (1972). Termín speciální pedagogika se ustálil až na přelomu 60. a 70. let 20. století a používá se dodnes. Miloš Sovák, původní profesí lékař, ale také zakladatel České logopedické společnosti a první vedoucí katedry speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, je autorem rozčlenění speciální pedagogiky jako vědy na dílčí oblasti (tzv. pedie), které se věnují jednotlivým druhům postižení: somatopedie (tělesná postižení, dlouhodobá a chronická onemocnění), tyflopedie (zrakové postižení), surdopedie (sluchové postižení), psychopedie (mentální postižení, Downův syndrom, poruchy autistického spektra), logopedie (narušená komunikační schopnost) a etopedie (poruchy chování). Slowík dále uvádí speciální pedagogiku osob s dílčími nedostatky (specifické poruchy učení, projevy ADD, ADHD) a speciální pedagogiku osob s kombinovaným postižením, např. dvou a více druhů postižení (Slowík, 2007).

 

V každé fázi vývoje lidské společnosti přicházeli na svět lidé s nějakým druhem postižení nebo se u nich zdravotní znevýhodnění rozvinulo následkem vážného úrazu či onemocnění. V období nejstarších civilizací platila velmi tvrdá represivní opatření vůči postiženým jedincům, realitou byla jejich likvidace, zneužívání či zotročování. Známé jsou praktiky ze starověké Sparty, kde byly všechny děti hned po narození prohlédnuty a ty, které byly shledány jako slabé a neduživé a předpokládalo se u nich, že by nevydržely tvrdou spartskou výchovu, byly zabíjeny. Na druhou stranu, řada archeologických nálezů dokládá, že i ve starověku přežívali někteří velmi těžce postižení lidé, vyžadující vysokou míru péče a pomoci (Titzl, 2000). Vztah většinové populace ke znevýhodněným členům skupiny či komunity se samozřejmě vyvíjel, a to v jasné souvislosti s panujícím světovým názorem, převládajícími myšlenkovými proudy a filozofickými názory. Křesťanský středověk a nadvláda církve je svázán se stádiem charitativní pomoci, postižený člověk se stává objektem milosrdenství, ochranitelství a pro takto potřebné jsou zakládány první klášterní špitály nebo nalezince. S nástupem novověku, osvícenství a rozvojem vědeckého poznání se setkáváme s do té doby nepoznaným zakládáním institucí, ústavů a škol, zaměřených na pomoc a péči o různě postižené osoby. Tato zařízení byla sice na různé úrovni a plnila funkci především sociální péče, podle tehdejší terminologie péče o hluchoněmé, zmrzačelé, mravně narušené nebo slepé, přesto je můžeme pokládat za průkopníky péče o znevýhodněné osoby.

 

Teprve pro 20. století je charakteristické spojení péče s rehabilitací, výchovou a vzděláváním. Odborný zájem o postiženého člověka byl zpočátku zaměřen spíše medicínsky, teprve později se dostává do centra pozornosti pedagogů a právníků. Po 2. světové válce se vyspělé země orientují také na prevenci vzniku postižení včetně snah předcházet riziku narození dítěte s vrozenou vadou a současně se začínají hledat cesty k maximální možné integraci znevýhodněných osob do majoritní společnosti. V České republice jsou tyto tendence nejmarkantnější v posledních dvou desetiletích. Integrace má velmi těsný vztah k problému sociální, ekonomické, kulturní a pedagogické nerovnosti a k principu rovnosti šancí. Obecně rozumíme integrací spojování částí v celek, ve speciální pedagogice hovoříme o spojování osob, speciálně pak o spojování handicapovaných a intaktních – zdravých (Jesenský, 2000).

 

Nejmodernější trendy související s přístupem k osobám s postižením, jsou nazývány jako inkluzivní přístupy. Ty lze charakterizovat jako přirozené začleňování handicapovaných (znevýhodněných) osob do běžné společnosti, resp. jejich nevyčleňování z běžné populace. Při inkluzi se připouští, že integrovaný těžce postižený jedinec nebude ani při zvláštních opatřeních schopen dosahovat stejné míry fungování nebo výkonu jako jedinec zdravý. Rozhodujícím důvodem pro inkluzi je subjektivní přínos pro postiženého, plynoucí z inkluze.

Last modified: Thursday, 5 March 2020, 8:12 AM