Smysl a podstata filozofie

Úvodem je třeba připomenout některé historické aspekty vzniku filozofie a její úlohu ve společnosti a v procesu vzdělávání a kultivace člověka. Etymologicky pochází slovo filozofie z řečtiny φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost). Původně se jednalo o obor, který zahrnoval celé vědění a můžeme říci, že do jisté míry představuje filozofie obor, z kterého se vydělovaly  a rodily ostatní vědy. Vztah mezi filozofií, vědou, náboženstvím a mytologií bude v další části textu pojednán podrobněji. V průběhu vývoje se filozofie stává vědní disciplínou, ale odlišuje se od přírodních věd zejména v metodologii a ve způsobu kladení otázek a vztahování se k podstatě.

Úvahy o vzniku a vývoji filozofie obvykle začínají v Řecku. Vzniku a rozkvětu filozofie v klasickém helénském období pomáhalo několik skutečností.  K nejvýznamnějším patří absence dogmatu v řecké společnosti a zároveň identifikace s kulturou a její univerzalizmus. Filozof klasického období toužil poznat vše. Podstatu přírody, společnosti i toho, co existuje nad přírodou, člověkem a světem. Na rozdíl, od člověka středověkého, který většinou usiloval jen o poznání Boha a duše, byli Řekové přesvědčeni, že vlastními silami lidského ducha je poznání možné a dosažitelné. Lidský duch měl tedy poměrné dost prostoru a zároveň mnoho ideálů šlo cestou identifikace. Dále to byl poměrně významný racionalismus a logičnost usuzování bez výraznějšího vlivu okultismu a již zmíněného dogmatismu. V neposlední řadě hrálo roli i to, že mnoho svobodných obyvatel mělo poměrně dostatek volného času, a tento čas věnovalo právě vzdělání a sebezdokonalování v oblasti psychické i fyzické. V neposlední řadě to také jistě byl ideál sourodosti krásy a dobra (kalokagathia), úcta k harmonii i vědomí, že je třeba usilovat o tyto ideály třeba i prostřednictvím hrdinství.

Idea Kalokagathie (kalos kagathos)  - sourodosti krásy a dobra byla jednou z klíčových součástí řecké kultury. Dá se říci, že tvořila jednu z centrálních os starověké řecké kultury hned vedle smyslu pro uměřenost a vysoké hodnoty přátelství a oceňování hrdinství. Byla jedním z významných výchovných ideálů a tvořila nedílnou spojitost mezi filozofií, kulturou a životem.  V současné době, která je do jisté míry utilitární, nám může tato idea připadat málo praktická a obtížně uskutečnitelná. Přesto představuje jeden z klíčových pilířů evropské vzdělanosti právě pro svůj holismus a univerzalizmus. Později byla transformována do obecného ideálu všestranné výchovy nebo všestranně rozvinuté osobnosti.

Odnepaměti si lidé kladli otázku, jak nejlépe žít, jak zaopatřit svoje děti, jak zajistit, aby se tyto děti měly lépe jak po stránce materiální, tak i duchovní.  Způsob zacházení s dětmi můžeme plným právem považovat za výraz kultury, otázky po existenci a přijetí určitých pravidel a zároveň potřeba budoucího samostatného rozhodování v životě evokují filozofické otázky po nutnosti a svobodě, individuálním a společném.

Filozofie si klade otázky, jak uchovat kulturu a ochránit děti před negativními vlivy a přitom poskytnout dostatečný prostor jejich vývoji a samostatnému rozhodování. Všemi výchovnými a vzdělávacími systémy se prolíná otázka, co je vhodnější, zda adaptace nebo emancipace. Jednou z kulturně filozofických odpovědí na tyto otázky může být idea Paideia. Dá se přeložit do jisté míry jako vzdělání a představuje jednu z prvních scholarizačních idejí. Předpokládala, že cílem vzdělání je ideální člen společenství (polis). Výsledkem měl být morální, moudrý a esteticky cítící člověk, který prospívá životu společenství. Ve vzácné souhře je tu nastolován požadavek souhry individuálního a kolektivního, kdy není řešeno jedno ve prospěch druhého. Nedílnou součást individua tvoří mravní vlastnosti – ctnosti.

Idea Paideia má své pokračovatele např. v aristokratické výchově středověké (rytíř bez bázně a hany), v Lockově výchově gentlemana ale i v současnosti např. v pracích W. Jaegera, který se věnoval do hloubky humanistickému vzdělání v USA a Německu. Také současný teoretik vzdělávacích systémů U. P. Trier mluví o cíli výchovy jako o plnohodnotném a sociálně užitečném životě. Tohoto stavu se dosáhne výchovou a vzděláním. Vzdělání a výchova nejsou pouze záležitostí individuální, ale je to věc, kterou by v určitém rozsahu mělo alespoň zčásti garantovat společenství. To navozuje filozofickou otázku dodnes platnou, kdo by měl vlastně garantovat vzdělání a výchovu, kdo by měl být odpovědný za tento stav věcí a chování dětí.

Co je tedy podstatou filozofie

Filozofie se ptá po smyslu světa, života, řádu a podstaty. Klade si v podstatě již dva tisíce let podobné otázky, aniž by tím klesal její význam. Vývoj filozofie můžeme tak spatřovat jednak v časové posloupnosti jednotlivých autorů, v navazování nebo polemice jejich myšlenek, ale také především v tom, s jakou myšlenkovou zralostí si autoři a jejich oponenti na tyto otázky odpovídají.

Filozofie nabízí zpravidla více otázek než odpovědí. Učí také správně klást otázky a snaží se vést ke správnému úsudku. Vede ke kritickému myšlení a rozvíjí schopnosti odlišit podstatné od nepodstatného, rozlišit mezi věděním, míněním, věřením nebo dohadováním. Mimo jiné učí o věcech a myšlenkách pochybovat, čímž se liší např. od ideologie.

 Klade si otázky proč a jak je možný vývoj a jak dotyčný vývoj probíhá. Zda se opakuje v podobě určitého věčného návratu, nebo jestli jde o vývoj, kdy dvakrát nevstoupíme do stejné řeky, případně o vývoj jdoucí po spirále od nižších úrovní k vyšším.

K prastarým otázkám filozofie patří také otázky po existenci člověka ve světě a otázka po smyslu života nebo po tom, jak nejlépe žít. Klade si základní životní otázku, co jsme a kam směřujeme. Tyto otázky do jisté míry museli řešit všichni vychovatelé.

 K dalším otázkám filozofie patří vztah mezi látkou a formou. Do jaké míry může existovat sama o sobě čistá látka nebo čistá forma, do jaké míry vnější forma vyjevuje podstatu samotné látky nebo do jaké míry je jev jevem podstaty, nebo naopak může za jistých okolností podstatu zakrývat.

Neméně důležitá oblast filozofie patří otázkám subjektivity nebo objektivity, které souvisejí s poznatelností a také s tím, jakým způsobem poznáváme. Zde můžeme najít rozdělení filozofických směrů na gnostické, agnostické, racionalistické, senzualistické, subjektivistické, pozitivistické atd. Filozofie v určitém slova smyslu prolamuje samozřejmost, každodennost, zvířata nebo rostliny nepřemýšlejí pravděpodobně příliš o své existenci.

Další oblast, která se také týká pedagogického myšlení, je otázka hodnot, etiky, norem a řádu. Filozofie není sice principiálně normativistická, v oblasti etiky však poskytuje pedagogice výraznou oporu zejména v oblasti orientace mezi správným a nesprávným, logickým a nelogickým.  K tomuto tématu se pojí otázka, co je dobro a jak ho chápeme. Do jaké míry mají být děti nebo dospívající seznamováni s dobrem nebo se zlem, do jaké míry mají být vedení a instruováni nebo do jaké míry se mají spoléhat na vlastní pochopení, vlastní individuální zážitek a samovývoj.

K dalším velmi významným oblastem filozofie patří kategorie poznání. Na jedné straně existuje představa o všeobecné poznatelnosti světa, kterou šířili osvícenci, kteří si představovali, že poznatků může být konečné množství, a že je v silách inteligentního člověka všechny zvládnout za jeden lidský život. Na druhé straně existuje představa o nekonečnosti poznání a neustálém rozrůstání poznatků, které nikdo za celý život zvládnou nemůže a zůstává tak  stále více ještě nepoznaného.

Pedagogického působení se rovněž týká otázka po prvotnosti. Pedagogicky významně se to může projevovat např. v prekonceptech nebo i v etické výchově a didaktice. Např. zda mají být děti seznamovány s učivem tak, že postup jde od jednoduššího ke složitějšímu, nebo zda existuje představa, že obecné může být naopak pro děti jednodušší než dílčí. Tento problém se tematizoval např. v problematice zavádění množin do škol nebo i v zavádění globální metody čtení a psaní.

Filosofie si klade otázku, jak nejlépe je možno žít a odkud lze čerpat vodítka a inspiraci k nejlepšímu možnému řešení. Hledá mravní řád a hledá vzájemný poměr mezi individuálním a  kolektivním mezi subjektivním a objektivním. Klade si otázku, co je člověk. Nevyhýbá se ani hraničním situacím, kdy člověku všechno selhalo, kdy je vystaven existenciální situaci bez jakékoli opory nebo musí volit za situace, kdy vlastně žádná z možných voleb není dobrá. Klade si otázku po hranicích poznání a rozumu a otázku, co je to rozum sám a jak ho lze poznat.

Pomáhá v procesu překonání samozřejmosti a rutiny i v překonání obvyklých pravidel života v zaběhaných kolejích. Určitý radikalismus těchto postojů může pomáhat změnám v paradigmatech myšlení,  epistemiologickým zlomům, a tím také vývoji. Klade si otázku, co je to pokrok, a jestli to, co se za pokrok vydává, jím skutečně je.

Filozofie se zabývá také otázkou emancipace a správnosti jednání, hodnocení, úsudku, logičnosti argumentů atd. Přináší do společnosti a myšlení určitý druh spirituality, která se liší od spirituality náboženské hlavně ve formě trancendence a sebepřesahování.  Přináší filozofický pohled na pravdy a dogmata. Jak je možné, že existuje zlo a co je jeho příčinou? Jakou roli mají vnitřní a vnější pohnutky a jaká je reciprocita svědomí?

Co je, případně není filozofie, aneb mají filozofové nebo pedagogové právo svět pouze vykládat, případně i měnit?

Definovat filozofii a stejně tak i pedagogiku je poměrně obtížné, protože její pojetí se mění podle názorových škol, jednotlivých autorů i podle časových období. Přesto se dá říci, že existují otázky, které jednotlivé autory spojují. Řešení, priority nebo povědomí o podstatě se může lišit. Všechny autory však spojuje touha po poznání člověka a světa případně i toho, co to přesahuje (metafyzika). Dál je to hledání pravdivého a skutečného, nikoliv pouze zdánlivého a poznání smyslu dobrého života ve smyslu individuálním i společenském.  V neposlední řadě jde o racionální argumentaci a dialog, který vyžaduje určité pojmy a určitou metodologii. Původní kořeny filozofie se přičítají úžasu nad tajemstvím existence světa a života nebo také zklamáním z tradičního výkladu světa. Není to tedy jen akademická disciplina, ale také způsob nebo pocit života, který plodí otázky, se kterými se chceme nějak vyrovnat. Existencialistická filozofie dokonce připouští, že základní filozofické otázky se rodí spíše z úděsu, úzkosti a v situaci, kdy člověku všechno selhalo.

Čím je tedy vybraným autorům filozofie?

• Poznáním samotného jsoucna, hledáním trvalého, nehynoucího a dokonalého (Platon).
• Nalézáním podstaty v dialogu, objevováním vnitřního hlasu v člověku a hledáním nejlepšího způsobu jak žít, péčí o duši a poznáváním sebe sama (Sokrates).
• Smyslem filozofie je najít vnitřní klid (Seneka).
• Hledáním spojitostí a rozdílů mezi empirickým a racionálním, co je člověk, a co  znamená mravní zákon (I. Kant).
• Naukou o možnostech, podstatě a hranicích ducha, rozumu a vývoje. Cílem filozofie je pochopit to, co jest (J. F Hegel).
• Pravá filozofie je nalezení hranic rozumu (F. Nietzche).
• Filozofie znamená nalézaní nejpůvodnějších praforem (Schelling).
• Doposud filozofové svět jen vykládali, nyní je třeba jej začít měnit (K. Marx)
• Filozofovat znamená stát tváří v tvář nicotě (M. Heidegger).
• Individuum je více, než o sobě dokáže vypovědět, život je v podstatě sázkou na sebe sama  (J. P. Satre).
• Cílem filozofie je co nejpřesnější objasňování pojmů (L. Wittgenstein).
• Filozofie je rokování s prostředníky, ať už živými nebo fiktivními, rostlinami, zvířaty i se sebou samým (J. Deluze).

Představa o podstatě filozofie se tedy u jednotlivých autorů značně liší. Na jednu stranu to zakládá možnost pro co nejširší tematický záběr, na druhé straně to může znamenat tematickou rozkolísanost nebo dokonce roztříštěnost. Filozofie je však takovým oborem, který zřídka kdy může zaniknout na přebytek pochybností, nebo na to, že je ve sporu sám se sebou.