Sociální vliv
Jeden z prvních experimentů sociálního vlivu provedl již v r. 1898 N. Triplett. Zjistil, že děti pracující ve dvojicích navinou rybářský vlasec na prut významně rychleji než každé z nich samostatně. F. H. Allport (1920) ukázal, že studenti, kteří řešili testy s násobením, pracovali rychleji, když nebyli v místnosti sami. Tento jev byl nazván sociální facilitací. Pozdější výzkumy ovšem ukázaly, že kromě pozitivního vlivu přítomnosti jiných osob byl v některých případech zjištěn pokles výkonu. Vysvětlení toho, proč může být vliv přítomnosti dalších osob odlišný, podal až v r. 1965 R. Zajonc. Zjistil, že přítomnost ostatních výkon usnadňuje, pokud jde o snadné nebo dobře známé úkoly, ale brzdí, když jsou vykonávané úkoly obtížné nebo náročné. Pokud jedinci pracují s ostatními na společném úkolu, může se objevit sociální lenivost (též sociální zahálení). Výzkumy Lataného a kol. (1979) doložily, že ve skupinově vykonávaných činnostech s jedním společným výsledkem (ve kterém nelze určit podíl každého člena) dochází ke snížení výkonu jedince (tím více, čím početnější je skupina). (Blíže např. Hayesová, 2011, Atkinson, 2003)
Termínem skupinová polarizace bývá označován posun názorů členů skupiny směrem k extrému jako důsledek skupinové diskuse. Moscovici a Zavalloni (1969 In Hewstone, Stroebe, 2006) na základě výzkumu francouzských středoškoláků zjistili, že skupinové diskuse vedou k posílení extrémnějšího názoru v jakékoliv dimenzi usuzování. Skupina, která původně navrhovala opatrné řešení, se nakonec přikloní k ještě konzervativnějšímu rozhodnutí, naopak rozhodnutí skupiny, která na začátku projevovala ochotu podstoupit určité riziko, bude nakonec ještě riskantnější. Za extrémní případ skupinové polarizace bývá považováno skupinové myšlení. Skupinové myšlení vzniká v situaci, kdy se pro členy skupiny stává prvořadou záležitostí shoda. Ta je tak důležitá, že nutí členy ignorovat fakta a názory, které jsou v rozporu s postojem skupiny, a ochotně a nekriticky přijímat ty, co postoj podporují. Tento pojem zavedl I. Janis (1983 In DeVito, 2008), který analyzoval např. katastrofální neúspěch pokusu Kennedyho administrativy o invazi na Kubu v Zátoce sviní v r. 1961 či útok na Pearl Harbor aj.
Konformitu (neboli vliv většiny) lze definovat jako změnu chování nebo názoru, která vzniká v důsledku skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny osob nebo společnosti.
Jednu z prvních studií konformity provedl v roce 1935 M. Sherif. Požádal respondenty, aby odhadli, jak dalece se posune světelný bod ve zcela zatemnělé místnosti. Použil percepčního klamu známého jako autokinetický efekt (jde o vjemovou iluzi, při které se zdá, že se stabilní světelný bod v temnotě pohybuje). Odpovědi těch, kteří byli testováni individuálně, se velmi lišily. Při společném testování se však jejich odpovědi sblížily směrem k průměru, čímž se vytvořila tzv. skupinová norma.
Začátkem padesátých let (1951, 1952, 1956) uskutečnil S. Asch sérii slavných experimentů. Pro svou první studii připravil jednoduchý úkol vizuálního rozlišování – přiřadit délku vertikální přímky k jedné ze tří srovnávaných vertikálních přímek (jedna z nich evidentně svou délkou odpovídala vzoru). Úkol byl tak jednoduchý a realita natolik zřejmá, že kontrolní osoby vykázaly zanedbatelných 0,7% chyb. V laboratorním experimentu byla testována jen jedna skutečná zkoumaná osoba, ta však byla obklopena šesti až osmi spolupracovníky examinátora. Ti odpovídali po dohodě s experimentátorem jednotně chybně. Skutečná zkoumaná osoba odpovídala jako předposlední. Průměrná míra konformity byla 32%, alespoň jednou se podřídilo 74% zkoumaných osob. Asch zkoušel různé modifikace experimentu. Zvětšil např. rozdíly v délce srovnávaných přímek, pracoval s různě početnými skupinami spolupracovníků, ale ve výsledcích nebyly patrné výrazné změny. Tlak ke konformitě se zeslaboval pouze tehdy, jestliže byla skupina spolupracovníků ve svém názoru nejednotná, nebo pokud mohla zkoumaná osoba odpovědi sdělovat písemně. Většina zkoumaných osob po skončení experimentu přiznala, že prožívala pochyby o svém rozhodnutí, ale nechtěla se ve své odpovědi lišit od ostatních. (V r. 1997, tedy téměř po padesáti letech, byl A. Pratkanisem Aschův experiment zopakován v přímém přenosu státní televize. Účastníky Pratkanisova experimentu byli velmi inteligentní vysokoškolští studenti, z nichž se většina považovala za nonkonformisty. Výsledky byly překvapující – téměř shodné s Aschovými.) (Blíže Aronson, 2012)
Důležitou modifikaci Aschova experimentu použil R. Crutchfield (1955, Krech, Crutchfield, Ballachey, 1968). Umístil pět zkoumaných osob do oddělených boxů s elektronickým displejem, který měl údajně každého informovat o tom, jak odpovídají ostatní účastníci. Ve skutečnosti signály vysílal ze svého pultu examinátor, který střídal správné a zjevně nesprávné odpovědi. Crutchfield testoval přes 600 nadprůměrně inteligentních a vzdělaných osob, kterým prezentoval na 50 podnětů (např. původní Aschovy přímky, percepční úlohy, všeobecné geografické znalosti, postoje). Nalezl 30% konformitu v Aschově testu přímek, 46% konformitu v případě tvrzení, že obrázek povrchu hvězdy je větší než obrázek povrchu kruhu (ač byl ve skutečnosti o třetinu menší). Výsledky se lišily v závislosti na obtížnosti úlohy (čím obtížnější, tím snáze respondent podlehne). Crutchfield také zjistil, že někteří účastníci jsou téměř absolutně konformní, zatímco jiní téměř absolutně nekonformní, ale většina osob při složitějších úkolech skupinovému tlaku podlehne. Když se někteří jedinci ocitnou po experimentu mimo skupinu, mají tendenci vracet se ke svým původním názorům a efekt skupinového tlaku se zmenšuje, docela však nezmizí nikdy.
E. Aronson (2012) soudí, že jedním z důvodů konformismu může být snaha jedince uniknout odmítnutí nebo výsměchu skupiny, nebo získání její přízně a akceptace, popř. obliby. Tato potřeba sociálního přijímání, která vede ke konformitě, bývá označována jako normativní sociální vliv. Další potřebou, která může být motivem konformity, je potřeba jistoty. Jestliže jsme vystaveni nejednoznačné nebo nejisté situaci, s velkou pravděpodobností se budeme snažit chovat jako ostatní, protože se jejich úsudek pro nás stává vodítkem. Deutsch a Gerald tuto příčinu označují jako informační sociální vliv (Festinger tomu říká sociální srovnávání). Podle Aronsona je vliv skupiny větší, když a) se skupina skládá ze specialistů, b) když jsou členové skupiny pro jedince významnými osobami, c) když jsou členové skupiny jedinci podobní. Výzkum souvislostí konformity jako rysu osobnosti (tzv. Crutchfieldova teorie konformní osobnosti) ukázal, že jedinci, kteří se nejčastěji podřídili ostatním, měli nižší intelektové schopnosti než nezávislé osoby, disponovali skony k pocitům osobní méněcennosti, vykazovali větší sklon k rigiditě poznávacích procesů a myšlenkové chudobě, v meziosobních vztazích byli více pasivní a sugestibilní a v hodnocení projevovali více konvenčnosti.
Vlivem autority, resp. přenesením odpovědnosti na autoritu se ve slavném (a kontroverzním) experimentu s poslušností zabýval Stanley Milgram (1963 In Milgram, 2014). Tento Allportův žák a Aschův spolupracovník pocházel ze židovské rodiny. Ve zvýšené míře se začal zajímat o otázku poslušnosti během soudního procesu s válečným A. Eichmannem, jedním z hlavních organizátorů „konečného řešení židovské otázky“, který na svou obhajobu stále tvrdil, že pouze plnil příkazy. Eichmann sebe chápal jako úředníka, který jen důsledně vykonával své povinnosti. Toto tvrzení podporuje i H. Arendtová (1995), když ve své (odvážné) knize s podtitulem „zpráva o banalitě zla“ uvádí, že většinu mužů třetí říše tvořili obyčejní lidé plnící rozkazy nadřízených. S. Milgram svůj experiment na univerzitě Yale započal šetřením, jehož prostřednictvím se dotazoval studentů psychologie, psychologů, psychiatrů a dalších odborníků, zda se domnívají, že by obyčejní lidé byli schopni v rámci psychologického experimentu dát jinému člověku smrtelný elektrický šok. Téměř všichni se domnívali, že nikoliv (odhadovali, že by šlo maximálně o 1-3 % osob). Milgram uveřejnil inzerát v místních novinách, v němž hledal účastníky výzkumu učení a paměti, a nabídl jim 4 dolary za hodinu účasti na experimentu. Na prvním setkání byli účastníci experimentu představeni jiné „pokusné“ osobě, která byla ve skutečnosti pomocníkem experimentátora. Pak si vylosovali, kdo bude „učitelem“ a kdo „žákem“, losy však byly připraveny tak, aby na skutečné respondenty vyšla role učitele. Učitel byl posazen za velký ovládací panel generátoru elektrických šoků (ve skutečnosti věrohodnou maketu), na němž bylo 30 tlačítek s hodnotami stoupajícími po 15 voltech, které označovaly intenzitu od „mírného šoku“ po „nebezpečí: těžký šok“ včetně posledního, jednoduše označeného „XXX“ (450 voltů). Jeho úkolem bylo přečíst žákovi řadu slovních dvojic a vyzkoušet jeho paměť tak, že mu přečte první slovo z každé dvojice a požádá ho, aby z nabízených čtyř možností vybral správné slovo do páru (např. „hezký – den“). Pokaždé, když se žák spletl, měl učitel sdělit žákovi správnou odpověď, oznámit mu sílu šoku, kterou obdrží a stisknout tlačítko na generátoru. Učitelé dostali pokyn, aby za každou chybnou odpověď zvýšili sílu šoku o 15 voltů (tedy stoupali vzhůru po škále stupnice). Před samotným experimentem dostal učitel „ukázkový šok“, aby nabyl přesvědčení o reálnosti průběhu experimentu, poté experimentátor upoutal žáka v jedné z místností řemeny ke křeslu, připevnil mu na zápěstí elektrody a odešel s učitelem do druhé oddělené místnosti. Žák samozřejmě žádné šoky nedostával, pouze předstíral bolest, protestoval, úpěnlivě žádal o přerušení experimentu, křičel, kopal nohama, po 330 voltech se odmlčel úplně, aby bylo slyšet jen zlověstné ticho. Pokud učitel projevil neochotu v experimentu pokračovat, dostal slovní pokyn od experimentátora „Pokračujte, prosím“, „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval“, „Nemáte na vybranou, musíte pokračovat“. Pokud učitel odmítl pokračovat i na poslední vybídnutí, experiment byl ukončen. Poslušnost vůči autoritě měřil experimentátor podle maximálního počtu šoků, které učitel žákovi udělil. Milgramův experiment přinesl naprosto nečekané výsledky: 65% osob pokračovalo v experimentu až po maximální šok 450 voltů, všech 40 účastníků experimentu dosáhlo hranice minimálně 300 voltů (což byl okamžik, kdy žák křičel bolestí, že odmítá odpovídat). V průběhu dvanácti let provedl Milgram na dvacet pokusů s variováním různých proměnných (experimentátor dává instrukce po telefonu, experimentátor nedává žádné příkazy, učitel může sám zvolit míru šoku, žák je ve stejné místnosti jako učitel, experiment se koná v kancelářské budově atd.), vždy však byla poslušnost významně (v dikci daných podmínek) prokázána. Milgramův výzkum se stal předmětem nesčetných analýz a ostrých polemik. Kritici nejvíce pozornosti věnovali etice experimentu (od klamání a nedostatku informovaného souhlasu s pravou podstatou experimentu po působení psychického stresu, psychické újmy a zahanbení). Milgram se hájil tím, že všichni účastníci pokusu absolvovali úplnou deinstruktáž (debriefing), viděli, že „žák“ je naprosto v pořádku a že žádné šoky nedostával. Jejich šetření po roce od experimentu přineslo zjištění, že 84% účastníků bylo rádo, že „byli v experimentu“, 15% mělo neutrální pocity a jen 1% litovalo, že se experimentu zúčastnilo. 75% uvedlo, že se při experimentu dozvěděli něco osobně cenného. Ani následným vyšetřením psychiatrem nebyly u respondentů zjištěny žádné známky psychického poškození. Někteří z kritiků Milgramova postupu poukazovali na umělost experimentu (nedostatek „pozemského realismu“). Presto byli i za podmínek běžného života zjištěny vysoké míry poslušnosti. Hofling a kol. (1966 In Atkinson, 2003) zkoumali poslušnost v amerických nemocnicích. Konkrétně zjišťovali, zda by zdravotní sestry uposlechly příkazy, které jsou porušením nemocničního řádu a profesionální praxe. Zjistili, že 95% zdravotních sester (21 z 22) uposlechlo telefonickou instrukci, kterou jim dal osobně neznámý lékař, a aplikovalo (resp. odměřilo preparát a chystalo se ho aplikovat, přičemž bylo experimentátorem zastaveno) dvojnásobně povolené množství léku (ve skutečnosti placebo), který byl jasně označen varováním před předávkováním, kromě toho o jeho užívání nebyl v chorobopisu záznam. To kontrastuje s výsledky rozhovorů se sestrami, které se experimentu nezúčastnily. 83% z nich uvedlo, že by pacientovi žádné léky nedalo.
Tyto studie ukázaly, jak daleko jsou lidé schopni zajít v poslušnosti vůči autoritě. Za této situace se Philip G. Zimbardo rozhodl zjistit, jak by se lidé zachovali, kdyby se dostali do autoritativní pozice s neomezenou mocí. Jeho výzkumný tým v r. 1971 realizoval dnes proslulý (a diskutovaný) Stanfordský experiment. Výzkumníci přeměnili suterénní chodbu katedry psychologie Stanfordské univerzity na několik vězeňských cel (2x3 metry), samotku, místnost „dvora“ a podali do novin inzerát na nábor respondentů pro placenou účast na výzkumu. Z původních 75 dobrovolníků bylo psychodiagnosticky vybráno 24 zralých, emočně stabilních, inteligentních mužů – bělochů, kteří byli studenty vysoké školy a pocházeli ze střední socioekonomické vrstvy. Žádný z nich neměl záznam v trestním rejstříku, navzájem se neznali a role dozorce či vězně jim byla přidělena hodem mincí. Dozorci byli instruováni o tom, jaké jsou jejich povinnosti, dostali khaki košile a kalhoty, obušky a sluneční brýle. Vězni byli nečekaně zatčeni skutečnou policií (spolupracující s experimentátory), odvezeni na skutečnou policejní stanici k sejmutí otisků prstů a se zavázanýma očima převezeni do simulovaného vězení, kde byli vysvlečeni, prohledáni, odvšiveni a oblečeni do vězeňských mundúrů s identifikačními čísly a řetězy kolem kotníku. Dozorci měli zakázáno používat fyzické násilí. K úžasu vědců se situace rychle vymkla kontrole a experiment musel být po šesti dnech ukončen (plánován byl na dva týdny). Všichni dozorci se začali chovat krutě a autoritativně, projevovali „patologii moci“. Veškerá práva vězňů byla nově definována jako výsada: jít na toaletu, jíst, nosit brýle se stalo odměnou. Tresty doprovázené verbálními urážkami byly ukládány často zcela bezdůvodně. Když si dozorci mysleli, že nejsou pozorování, projevovali agresivitu. Vězňové museli hrát ponižující role, projevovali pasivitu a závislost (někteří i přehnanou poslušnost), polovina z nich projevovala známky deprese a akutní úzkosti (už po 36 hodinách musel být jeden vězeň pro těžké deprese a záchvaty zuřivosti propuštěn). K etice tohoto výzkumu nutno dodat, že všichni účastnici experimentu prošli debriefingem, výzkum byl předem etickým výborem schválen a respondenti podepsali informovaný souhlas. Stanfordský experiment prokázal rozhodující vliv (špatné) situace na (bezcitné) chování člověka. Normální a zdraví lidé se začnou chovat podle role, kterou jim přidělíme. Podle Zimbarda výzkum odhaluje moc sociálních a institucionálních sil nutících lidi, aby se podíleli na páchání zla. (Blíže Zimbardo, 2014)