Sociální percepce a sociální kognice

Při studiu sociálních interakcí se zabýváme zásadní otázkou, jak se lidé vzájemně vnímají a jaké dojmy si o sobě vytvářejí. Toto vytváření „obrazu toho druhého“ bývá označováno termínem sociální percepce. Termín sociální percepce zavedl do psychologie americký psycholog J. S. Bruner (původně jím ovšem označoval sociální determinaci percepčních procesů). Dnes v této otázce panuje terminologická roztříštěnost. Někteří psychologové u pojmu sociální percepce (vnímání) zůstávají, jiní jej nahrazují pojmem sociální kognice (poznávání), další podřazují pojem sociální percepce pojmu sociální kognice. Chápeme-li termín sociální kognice jako termín širší, máme na mysli nejen to, jak si lidé vytvářejí dojem o jiných lidech a sobě samých (což v podstatě koresponduje s užším významem pojmu sociální percepce), ale také další mimopercepční fenomény, jako jsou např. atribuce (viz níže). Někteří současní sociální psychologové hovoří o sociálním zpracování informací, což je termín, původně používaný v oblasti psychologie kognitivních procesů, kterým nahrazují pojem sociální kognice (blíže Hewstone, Stroebe, 2006).

Pro veškeré vnímání je charakteristická kategorizace. Tento pojem, taktéž uvedený J. S. Brunerem v roce 1957 (In Nakonečný, 1999), vypovídá o tom, že vnímané objekty (např. osoby) zařazujeme do určitých tříd podle shodnosti znaků (sociálněpsychologickou kategorií může být např. důvěryhodnost). S kategorizací jsou spojeny procesy selekce a inference. Selekce se zakládá na tom, že z velkého množství objektů, které jsou v našem zorném poli, vnímáme (přijímáme) pouze některé (všimneme si např. jen barvy oblečení, ne detailů střihu). Inference spočívá v tom, že se do vnímání „vnáší“ něco, co je obrazně řečeno za smyslovými dojmy (např. z výrazu obličeje člověka vysuzujeme jeho emoční stav, podle oblečení sociální status atd.). 

Při sociálněpercepčním třídění se uplatňují různé specifické efekty. S. Asch již v r. 1946 ukázal, že první informace, kterou dostaneme, má na náš celkový dojem velký vliv. Předal respondentům seznam šesti přídavných jmen, která popisují osobu: Steve je inteligentní, pracovitý, impulzivní, kritický, neústupný, závistivý. Druhá skupina obdržela stejný seznam vlastností, ale v obráceném pořadí (závistivý, neústupný, kritický, impulzivní, pracovitý, inteligentní). První skupina, která měla seznam začínající příznivými adjektivy, hodnotila Steva pozitivněji než skupina druhá. Tento jev byl nazván efektem primárnosti (též pořadí). Aschův experiment byl mnohokrát zopakován v různých mutacích. Např. B. Hodges (1974) zjistil, že svých prvních dojmů se těžko vzdáváme – a to zvláště tehdy, jsou-li negativní. K. Fiedler a H. Bless (In Hewstone, Stroebe, 2006) upozorňují na to, že efekt primarity (jak bývá také označován) se může omezit na úsudky, které se formují okamžitě („on-line“) v dané situaci. Formuje-li se úsudek později na základě toho, co je vybaveno z paměti („off-line“), má někdy položka přicházející poslední velký vliv, protože je lépe vybavitelná. V takovém případě hovoříme o efektu novosti (též nedávnosti, což je ovšem jev méně častý). Ti, kdož se snaží ovládat naše dojmy (např. při prodeji nebo reklamě), rádi zařazují nepodstatné informace mezi informace důležité, aby rozptýlili náš úsudek. Tomuto efektu říkáme efekt rozptýlení (podle něj mohou nepodstatné informace oslabovat vliv informací důležitých).

Interpersonální (meziosobní) percepce bývá vymezována jako formování soudů, které se týkají druhých lidí. Zahrnuje na jedné straně vnímání vzhledu a fyzických projevů chování člověka, na druhé straně interpretaci tohoto chování. Koťa, Trpišovská a Vacínová (2013) rozlišují její tři základní komponenty: Atributivní složka znamená, že základem formování dojmu o druhé osobě je to, že jí přičítáme určité vlastnosti (charakteristiky) vnější i vnitřní. Složka očekávání ukazuje, že percepce osob není jen přičítáním určitých vlastností, ale zahrnuje i celou řadu očekávání ze strany poznávajícího subjektu. Tato očekávání jsou často nevědomá a jedinec si je uvědomuje až např. tehdy, když se nevyplní. Lidé se často zaměřují na to, co od druhé osoby vyžadují, ne na to, jaká je. Do vnímání druhých osob i sama sebe výrazně intervenuje to, co jedinci chtějí vidět a co očekávají. Afektivní složka značí, že emocionální reagování ovlivňuje naše soudy o druhém jedinci jednak tím, že ovlivňuje náš dojem, který si na základě určitých informací vytvoříme, jednak tím, že je jedním z faktorů, na jejichž základě provádíme selekci informací, kterých si všímáme.

V sociální percepci osob se dopouštíme řady laických chyb. Jednou z nejčastějších je tzv. haló-efekt (termín E. L. Thorndika, známý také jako efekt ozáření, efekt aureoly), kdy člověk posuzuje člověka podle silného (celkového) dojmu a vytváří závěry o jeho povaze a dalších vlastnostech (např. sympatický člověk je považován za inteligentního, poctivého…). Podle implicitní teorie osobnosti lidé intuitivně chápou to, jaké osobnostní rysy se vyskytují pohromadě, resp. rozvíjejí určité zjištěné vlastnosti do dalších charakteristik (např. H. H. Kelley použil k popisu hostujícího profesora charakteristiku „vřelý“, nebo „chladný“ – studenti, kterým byl přednášející představen jako „vřelý“, ho posuzovali jako lidštějšího, informovanějšího a zůstali na diskusi). Podle efektu mírnosti a shovívavosti hodnotí člověk sympatické osoby v pozitivních vlastnostech výše a v negativních níže, než je tomu objektivně (jde o jakési přehánění v pozitivním hodnocení). Zvláště vysokého hodnocení se dostává těm, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou nám podobní. Při posuzování většího počtu osob se často dopouštíme chyby centrální tendence, při níž nedostatečně diferencujeme posuzované znaky, tj. poměrně snadno vyčleníme krajní póly (např. „dobří“ a „špatní“), zůstávají ale „ti ostatní“, kteří samozřejmě nejsou stejní, ovšem při povrchním vnímání splývají v jeden celek (např. „průměrných“).

Pod vlivem nejrůznějších činitelů (často generalizované zkušenosti) také dochází k nepodloženým, ale poměrně pevným postojům, jež označujeme jako předsudky. Ty mohou být pozitivní (např. mohu považovat všechny soudce za spravedlivé), nebo negativní (častěji zkoumané). Ve společnosti se předsudky objevují v různých formách. Jednou z nich jsou sociální stereotypy, které můžeme chápat jako standardní, zobecněné představy o skupině. Jak poznamenává Pennington (1986 In Hill, 2004), tvorba stereotypů zahrnuje kategorizaci lidí do skupin na základě viditelných vodítek, jako je pohlaví, národnost, rasa, náboženství, tělesný vzhled apod., dále předpoklad, že všichni členové určité skupiny sdílejí stejné vlastnosti, a v neposlední řadě přiřazování jedinců do těchto skupin. Stereotypy slouží ke zveličování podobnosti uvnitř skupin i rozdílů mezi skupinami (např. „nejsou jako my“). Zatímco tvorba stereotypů hovoří ve prospěch zabudovaného poznávacího procesu, vodítka, důležitá pro kategorizaci, a obsah stereotypu jsou měnitelné v čase (např. Karlins a kol. v r. 1969 ukázali, jak se za 40 let posunul obsah stereotypu Američana a Žida – první byli na základě výzkumného šetření považováni za více „materialistické“, druzí se zdáli méně „zištní“).  V praxi se můžeme setkat s autostereotypy, vztahujícími se k představám a mínění, které mají skupiny o sobě samých (např. intelektuálové o intelektuálech, Američané o Američanech), a heterostereotypy, které se týkají členů jiných sociálních skupin (např. Němců o Američanech). Problematika předsudků a stereotypů patří k tradičním oblastem studia v sociální psychologii. Např. T. W. Adorno a kol. (1950 In Hayesová, 2011) zkoumali, proč jsou někteří lidé k předsudkům více náchylní než jiní. Prostřednictvím vytvořeného osobnostního testu, známého jako F-škála (měřící fašismus či protidemokratické názory), dospěli k závěru, že základem lidských předsudků je určitý typ osobnosti. Nazvali ji osobností autoritářskou a doložili, že jde o jedince, jejichž rodiče prosazovali velmi tvrdou disciplínu. Ta podle autorů u dítěte vyvolávala silné agresivní pocity proti rodičům, ale neumožňovala je vyjádřit. Proto je začaly projevovat vůči „bezpečnějším“ cílům – minoritním „cizím“ skupinám. Vedle teorie autoritářské osobnosti vznikla i teorie obětního beránka. Podle ní dochází k přesunu agrese a přisouzení viny, čili nalezení obětního beránka. Rozbory případů častého lynčování ukázaly, že počet lynčování vysoce (negativně) koreluje s cenou bavlny. Černoši z jihu Spojených států se tak mohly stát obětními beránky za ekonomickou frustraci farmářů.

Atribuce

Lidé mají sklon hledat motivy jednání druhých (nebo svého), snaží se přijít na vysvětlení, čím může být způsobeno. Pojem atribuce v této souvislosti označuje proces rozhodování o tom, co je příčinou chování (dojde-li např. k napadení jiného člověka, zvažujeme, zda útok je projevem agresivity jedince, či odpovědí na provokaci). Průkopníkem teorií atribucí se stal F. Heider (1958), který hovořil o tzv. naivní analýze chování (přisuzujeme-li někomu zlé úmysly, hodnotíme jej jinak, než když jeho jednání připisujeme úmysly dobré). Ukazuje se, že příčiny chování mohou být vnitřní čili dispoziční (souvisí s nějakou stránkou jedince, např. uspěje-li student u zkoušky, předpokládáme, že disponuje kvalitními mentálními předpoklady – inteligencí) a vnější čili situační (student uspěl u zkoušky, protože měl štěstí, zkouška byla snadná atd.).

Ve snaze rekonstruovat způsob, kterým jedinci vysvětlují chování, byly vytvořeny různé teorie o tom, jak atribuce probíhají. Jednou z nich je kovarianční teorie H. H. Kelleyho (blíže k teoriím Výrost, Slaměník, 2010, Hill, 2004, Štech, 1980). H. H. Kelley (1967, 1973) se domnívá, že při posuzování příčin událostí posuzujeme kovarianci, tedy sledujeme, kdy a jak často dochází k podobným událostem. Kovariance (vzájemná vazba) má tři dimenze: konsenzus, konzistenci a distinktivnost. Konsenzus vypovídá o tom, nakolik ostatní lidé na tytéž podněty reagují stejně (pokud všichni, kteří mě jdou navštívit, vždy dorazí se zpožděním, nebude příčina jejich chování přisuzována jejich povaze, ale situaci – je těžké dům najít, autobus má dlouhé intervaly). Konzistence se týká stálosti jednání určité osoby (nakolik určitá osoba v minulosti na tytéž podněty reagovala stejně – pokud někdo přichází na schůzky vždy pozdě, jde o vysoce konzistentní jednání). Distinktivnost se týká toho, na koho je jednání zaměřeno (nakolik určitá osoba reaguje na odlišné podněty – je rozdíl v tom, zda chodíte pozdě jen ke mně nebo i k jiným lidem). Samotná kovariance ovšem neposkytuje úplné vysvětlení našich atribucí – často nemáme podrobné informace o chování druhých, popř. se chováme jako kognitivní skrblíci – používáme mentální zkratky (pro určité atribuce preferujeme jen určitý typ informace).

Tab. č. 1: Model kovariance

Obecně vzato máme tendenci podceňovat situační příčiny chování a velmi rychle dělat unáhlené závěry o dispozicích určité osoby. (Pokud např. známý nepřichází na schůzku, pravděpodobně budeme spíše usuzovat na to, že je nedochvilný, než že došlo k dopravní nehodě.) Této obecné lidské tendenci říkáme základní atribuční chyba (bývá definována jako přeceňování důležitosti personálních faktorů). Efektem aktéra a pozorovatele označujeme tendenci přisuzovat chování, jež pozorujeme u jiných, vnitřní příčiny, ale vlastnímu chování příčiny vnější. Ve skupině se může projevit tendence členů přisuzovat odpovědnost za úspěch sobě a atribuovat odpovědnost za neúspěch jiným – tento typ se nazývá egocentrickou tendencí.