Křesťanství a judaismus

Vztahy křesťanů a Židů jsou odpradávna složité. Jedná se o "rodinnou hádku" či spor " matky s dcerou". Už v novozákonních spisech najdeme polemiku ohledně otázky, kdo je pravý Izrael. Křesťanská církev od počátku měla sklon k závěru, že je-li ona legitimním pokračováním Božího lidu, musí být tedy synagoga nelegitimní, slepá ulička či usychající větev. V církvi brzy početně převažovali křesťané z pohanů, záhy se církev programově dejudaizovala. Prohlásila se za jediného legitimního dědice Boží smlouvy a Hebrejské Bible. "Vyvlastnění" Hebrejské Bible prostřednictvím alegorických a christologických výkladů začíná už v novozákonních dokumentech, pokračuje např. v Barnabášově epištole a ve spisech cirkevních otců. Ti vedou také polemické rozpravy s židovskými učenci (např. dialog Justina Martyra se Židem Tryfonem). Brzy se k teologické delegitimizaci ze strany křesťanů připojují stereotypní obvinění, chápaná buď jako příčina jejich zavržení z Boží strany, nebo jako důsledek prokletí (protože odmítli Krista, případně protože ho zavraždili - v duchu evangelijního textu: "krev jeho na nás a na naše děti"). Obvinění z bohovraždy je brzy doplněno o obvinění ze znesvěcování hostií, z ritualních vražd a užívání krve křesťanských panen či nemluvňat při výrobě macesů. Dále byl zobecněn evangelijní portrét Jidáše (tj. Judy, resp. Jehudy neboli "Žida") jako archetypálního Žida - zrádce Krista, který je zároveň posedlý penězi (pověstný Jidášův měšec či jidášský groš).

Židé, protože praktikovali rituální omývání před jídlem, také mnohem méně trpěli středověkými epidemiemi. Z toho ovšem povstalo obvinění, že právě oni otravují studně a roznášejí mor. Archetypální Žid křesťanského středověku je tedy krvežíznivý, smyslný, hrabivý a zákeřný - ne náhodou velmi připomíná (černými kudrnatými vlasy a vousy) pohádkového ďábla: židovská fyziognomie byla totiž jeho předlohou.

Křesťanský, teologicky motivovaný antisemitismus se nevyhnul ani nejvýznamnějším postavám křesťanských dějin (viz např. Augustinův učitel Ambrož nebo otec reformace Martin Luther). Židům bylo v dějinách křesťanské Evropy mnohdy lépe na územích ovládaných muslimy - také nezřídka prchali před zvůlí evropských antisemitů na území Otomanské říše.

Zásadní změnu v postojích křesťanů k Židům přinesl bohužel až hrůzný plán vyvražďování všech Židů za 2. světové války a hanebný podíl křesťanů na "konečném řešení židovské otázky". Po Osvětimi většina křesťanských církví zásadně přehodnotila své postoje k Židům, a to jak v rovině etické, tak v rovině teologické. Až na výjimky dnes křesťané usilují o rozvíjení dialogu se Židy, odmítají substituční teorii (že církev zcela nahradila židovstvo jako pravý Izrael) a trvají (v návaznosti na Pavlovu teologii Izraele v Řím 9-11) na nezrušitelné platnosti Hospodinovy smlouvy s Izraelem.

Mezi nejdůležitější témata židovsko-křesťanského dialogu patří: otázka "antijudaismu" některých novozákonních textů (např. tzv. "Židé" v Janově evangeliu atd.), dále reflexe staletí křesťanského pronásledování Židů, tedy nejen ekonomicky motivované pogromy, ale také například nucení Židů ke křtu pod hrozbou smrti (které často dali přednost) atd. Dalším důležitým tématem dialogu jsou také dějiny interpretace Hebrejské Bible - Starého zákona - a to jak dějiny křesťanské antisemitské biblistiky (Starý zákon jakožto dokument o nepolepšitelné hříšnosti židovské rasy, gnostické tendence k odstranění Starého zákona z křesťanské Bible atd.), tak také možnost vzájemné spolupráce a vzájemného obohacování rabínské hermeneutiky a křesťanské interpretace Písma.

Dalším důležitým a citlivým tématem dialogu je otázka legitimity křesťanské misie směrem k Židům. Řada křesťanských církví se v době po Osvětimi oficialně zříká veškerých ambicí na evangelizaci Židů, ke které ztratila morální oprávnění (vzhledem ke staletím antijudaismu vrcholícím v holocaustu). Někteří teologové se pokoušejí vnímat židovské NE vůči evangeliu jako Boží úradek - jen kvůli tomu, že Židé ve své většině evangelium nepřijali, rozšířilo se mezi pohany, (tak v návaznosti na apoštola Pavla uvažuje J. Moltmann a židovský teolog P. Lapide).Věčným mementem křesťanské evangelizace Židů jsou násilné křty pod hrozbou vyhoštění nebo smrti, typické např. pro Španělsko 15. století - tehdy mnozí Židé navenek přijali křest, tajně ovšem dále žili jako Židé (byli to tzv. conversos či maranos - tj. prasata), a ovšem také praxe mnoha křesťanských horlivců, např. v období křižáckých výprav, kteří nabízeli křest nebo smrt, na což Židé zpravidla odpovídali "posvěcením jména" (kiduš ha-Šem), tedy dobrovolnou smrtí.

Dalším důležitým tématem dialogu je novodobý stát Izrael, resp. otázka křesťanské solidarity, loajality a podpory vůči němu, a také otázka teologické motivace křesťanského sionismu (často vyhlížejícího hromadné obrácení Židů ke Kristu na sklonku dějin). Dalším klíčovým tématem je pochopitelně otázka Božího lidu, resp. Boží smlouvy s vyvoleným národem, možností dvou (či více) paralelních smluv, možnosti židovské teologie křesťanství (např. Maimonides navrhuje chápat rozšíření křesťanství jakožto součást Božího plánu, "aby se Tóra dostala k pohanům").

Palčivou otázkou židovsko-křesťanského dialogu je pochopitelně otázka identity Ježíše z Nazaretu, jeho mesiášského nároku, jeho vztahu k Bohu Otci atd. V této souvislosti je důležitá práce židovských novozákonníků (G. Vermes, P. Lapide, D. Flusser atd.), resp. otázka vztahu "nízké christologie" synoptických evangelií a "vysoké christologie" janovské a pavlovské novozákonní literatury. Zajímavou a málo probádanou otázkou je v této souvislosti také otázka vztahu křesťanského trinitárního pojetí božství a židovské kabalistické koncepce sefirotického stromu a neprojeveného aspektu božství (Ejn sóf). Po Osvětimi nabývá nové relevance také otázka tradičního pojetí Boží všemohoucnosti, se kterou se trápí jak židovští (H. Jonas, H. Kushner), tak křesťanští teologové.

Praktické možnosti dialogu a spolupráce Židů a křesťanů samozřejmě otevírá společná eschatologická perspektiva přicházejícího Božího království.