dr. Hajný - 11. kapitola
11. Projektivní identifikace
Jde o proces, v němž klient psychoterapeuta silně emocionálně ovlivňuje. Může to být tím o čem mluví, jak o tom mluví, o čem nemluví, jak se chová, ale i tím, jak zachází s uspořádáním terapeutické situace (pozdní příchody, absence, fyzická blízkost atd.) V každém případě nás nechává zažít silné emoce, o nichž není jasné komu vlastně původně patří a proč jsou právě teď přítomny. Jedním z užitečných výkladů tohoto jevu je ten, který předpokládá, že jde o neuvědomovanou formu komunikace – klient do rozhovoru vnáší různé aspekty svého vnitřního světa nepřímo - bez použití slov. „Pacient přitom (vědomě či nevědomě) sleduje analytika velmi zblízka, aby poznal, zda se v této obtížné fázi procesu vyhýbá, nebo jí jde vstříc… Psychoanalytik musí tyto afekty obsáhnout (contain). Toho nelze dosáhnout pouhou interpretací….Analytik může jeho nejhorší obavy jen nepotvrdit, což se opět děje pouze prožitkově, nikoliv verbálně.“ (Mikota, 1995)
Příkladem může být následující situace: klient přichází na první ranní konzultaci do terapie vždy dříve. Terapeutka ho potkává na chodbě a vždy zvažuje, zda ho nechat ještě čekat do doby, kdy má sezení začít, nebo ho vzít rovnou. Není jí příjemné ho tam nechat čekat nepřímo ho odmítnout. Na druhé straně by si chtěla užít tu počáteční chvíli klidu, kdy si vaří kávu a uspořádává myšlenky před pracovním dnem. Tento vnitřní konflikt vždy řeší tím, že klienta vezme předčasně na hodinu. Postupem času v ní roste hněv a čím je silnější, tím těžší se zdá být jiná reakce nebo hovor o celé věci s klientem. Klient díky své obsedantní tendenci být všude včas vyvolal pocity, kterými sám léta trpěl ale nebyl si jich přímo vědom a nemohl je popsat. Jeho bezmocný vztek blokovala přehnaná péče o pocity druhých. Nemohl žít v souladu s tím, co potřeboval, užíral se zlostí, kterou si pak vyčítal. A přesně toto nechal nevědomky zažít svou terapeutku. Dodatečné zpřehlednění této situace v supervizi a odvážné vtažení tématu do terapie přineslo změnu. Ukázalo se, že její diskomfort klient cítil a nevěděl jak jí s ním pomoci. Velmi podstatné ale bylo to, že svým chováním terapeutka klientovi bezděčně dávala najevo, že prožívá podobné pocity, a nakonec se s nimi dokáže utkat aniž by se mu mstila.
V supervizní situaci může daný jev ilustrovat toto: vedoucí pracoviště ustavičně ruší individuální supervizi. Dělá to tak, že supervizor musí vždy řešit, jestli takto zrušené sezení účtovat či ne (je to 6 dnů předem – na hranici sjednané doby, do které se supervizní termín může rušit, aniž by se platil) Supervizor se chápavě snaží vyjít vstříc, hledá alternativní termíny, občas supervizi neúčtuje, ač sám tratí. Výsledkem je hněv na supervidovaného a rostoucí dojem, že jde o nezodpovědného člověka, se kterým je nejlépe nemít nic společného. Přesně to jsou ale také pocity, které má vedoucí vůči lidem na svém pracovišti. Ač je při supervizních rozhovorech chválí a snaží se o co nejlepší dojem, vůči jeho nárokům neobstojí, zlobí ho jejich nespolehlivost ale snaží se o vstřícný přístup, který ale nevede ke změně. Tak jako je to v psychoterapii, past zde spočívá v tom, že nahromaděná zlost a frustrace by vedla k „pomstě“ – odmítnutí nebo výmluvě supervizora, že už na další pokračování nemá čas apod. Možnou cestou, jak daný proces využít, je 1. připustit jeho existenci, 2. rozeznat jeho možný „komunikační“ charakter, 3. připustit ale nerealizovat tendenci dotyčného zavrhnout, 4. sdělit mu něco ze svých prožitků a nabídnout mu možný výklad, který by je propojil s jeho situací v organizaci.