dr. Hajný - 10. kapitola
10. Přenos a protipřenos
Kromě reálného vztahu dvou lidí v terapii, rozeznáváme také již uvedené pracovní či terapeutické spojenectví a přenos. Přenosem rozumíme „všechny pacientovy pocity, představy, myšlenky a činy, které se týkají analytika a zkreslují původně reálný vztah k jeho osobě.“ (Mikota, 1995). Takové zkreslení se dobře uplatní ve vztahu k některým osobním rysům terapeuta – ale především je založeno na zkušenostech, které pacient získal s osobami, které měly klíčový vliv na jeho vývoj. Přenáší tak na terapeuta svou minulou zkušenost.
Z přenosu – z toho, jak se k nám pacient vztahuje – nelze nicméně přímo poznat, jaké ty předešlé vztahy byly. Projevuje se pouze to, jak byly tyto vztahy pacientem zachyceny a zpracovány (do tzv. objektních reprezentací). Přenos podle řady autorů není nutné nějak korigovat, napravovat či interpretovat, pokud vážně nenarušuje spolupráci. Alespoň nějakou dobu by měl být terapeut schopen snést situaci, v níž ho pacient vnímá jako někoho, kým se terapeut jinak sám necítí být.
Existuje také protipřenos – tím označujeme podobný typ zkreslení vztahu, tentokrát však ze strany terapeuta vůči pacientovi. Jak už to u vztahových procesů bývá, nelze je obvykle vnímat odděleně. Proto častěji hovoříme o přenosově-protipřenosovém dění nebo vztahu.
Příklad:
Pacientka si vůči terapeutce začne utvářet vztah nápadně podobný vztahu s otcem. Ten ji vychovával, upínal se k ní ale vyžadoval dost úzkou představu ideálu, který by měla splňovat. Čestná, spravedlivá, využívající každou příležitost k vlastnímu sebezdokonalení. I v terapii se proto začala postupně pacientka chovat k terapeutce tak, jakoby měla od ní podobná očekávání. To se projevovalo hlavně zpočátku velikou snahou, pracovitostí, četbou literatury a tím, že jí jakoby visela na rtech a odečítala z nich očekávání. Později s těmito očekáváními začala bojovat – odmítala spolupracovat, vyhýbala se konzultacím, zpochybňovala vše, co se terapeutky týkalo. Oba momenty přenosového vztahy měly v terapeutce určitou odezvu: idealizace a vřelá ochota ke spolupráci jí po zahájení nadchly a zaplnily tehdejší neuspokojivý pocit ze své práce s klienty. Tím se nechala vtáhnout do hyperaktivní práci na tématech, které však zakryly mnohem hlubší deficity a bolesti klientky. Když se objevila nespokojenosti, odpor a znevažující tendence ze strany klienty, cítila se terapeutka ublížená a zrazená – to v ní oživilo starší zážitky s matkou a pozdější s partnerem. Její protipřenosová reakce proto byla zpočátku charakteristická stažením, pasivitou, rezervovaným odstupem a určitou snahou o odvetu a převedení pocitů odpovědnosti na klientku.
A opět se zkusme zamyslet nad tím, v čem může být fenomén přenosu a protipřenosu užitečný pro supervizi. Rozdělil bych to do následujících bodů:
a) Jako supervizor mohu připustit a unést, že si do vztahu ke mně vnáší supervidovaný nevyhnutelně prvky z jiných, pro něj významných vztahů – a navíc o tom třeba ani neví. Nemusí se hned jednat o to, že v dotyčném některé mé rysy vyvolají například předpoklad, že o něj budu pečovat jako jeho starší sestra, nebo že se mně kolegyně má obávat jako svého nesnesitelně autoritativního otce. Krom vědomých, reflektovaných očekávání člověka, který je supervidován, mohou vstupovat bez jeho vědomí i další předpoklady, postoje odvozené z jeho zážitků například s nadřízenými, kolegy anebo obecně s lidmi (třeba: „…každý vás zklame, věřit a spolehnout se se nevyplatí…“) Připustit fakt, že pro druhého mohu znamenat něco jiného, než kým se cítím být, je jedna věc. Unést to – to je něco jiného. Ani v terapii není dobré ihned po rozeznání přenosu na něj upozorňovat, vyvracet domněnky druhého, vnucovat mu, že to „je něco o jeho vztahu k otci…“. Je nutné trpělivě vztah vydržet, zvažovat nakolik je opravdu zkreslen a nakolik jsem já sám pod vlivem nějaké iluze. Teprve po opakovaném potvrzení a nalezení smysluplné formulace, která by měla dotyčnému pomoci a ne jej „usvědčit“, stojí za to něco takového sdělit.
Podobné a možná ještě rezervovanější zvažování platí o supervizi. Co se ale týče toho, co mi jako supervizorovi může vědomí přenosového procesu přinést, můžeme si slibovat mnohem víc. Je to jako další mapa přiložená k té běžné – nabízí další orientační body, zbavuje nás některých slepých míst, otazníků o tom, proč se v supervizi dělo právě toto…
b) Mohu připustit i to, že to samé se děje mně – můj pohled na druhého může být zkreslen na základě některých mých dosavadních vztahů. Navíc je možné, že tato zkreslení spolu u nás obou vzájemně nějak souvisí (tak jako se hovoří o tom, že spolu komunikuje nevědomí pacienta a terapeuta).
c) Za určitých okolností může být užitečné takový vztahový proces využít pro potřeby supervize (ať už v myšlenkách nebo explicitně).
d) Zaměření pozornosti na vztah supervizora a supervidovaného – a využití přenosově-protipřenosové procesů v rámci supervize. Vliv dosavadní zkušenosti v osobních i profesních vztazích na opakování a zabarvení očekávání. Smysl opakování. Opakování – vychovávám, jak jsem byl vychován, i když chci být v něčem zcela jiný než byl ten.…nelze zcela eliminovat ale je nutná reflexe.