dr. Hajný - 9. kapitola
9. Podpůrné prostředí vztahů, holding environment
Jeden z velkých autorů a psychoanalytiků, který přispěl k porozumění méně zjevným oblastem vztahů, je Donald Winnicott. Z pozdější let je znám jeho ilustrativní výrok: „Dítě může být krmeno bez lásky, ale ze stavu bez lásky, z neosobní péče nemůže vzejít nové, nezávislé lidské dítě.“ (Winnicott, 1971). Podobně přistupuje ale také ke vztahu terapeuta a pacienta. Winnicott se nezaměřuje tolik na psychopatologii v tradičním smyslu. Zajímá se o vnitřní zkušenost – samotnou povahu subjektivní zkušenosti. Zajímali ho spíše lidé, kteří se necítili být – jakoby si nebyli jisti, kým jsou, kdo jsou, co potřebují – kde jsou oni – kde druzí. Pro označení tohoto stavu začal používat pojem falešné Self (falešné já). Velmi krátce vzato nenacházel pro takové osobnostní problémy nějaké ústřední trauma, ale spíš něco v kvalitě reagování nejbližších lidí – a především matky – na dítě. Jakoby zdánlivě dobrá péče a uspokojování potřeb měly nějakou trhlinu nebo jen špatný rytmus.
Mnohé z těchto poznatků z přímé práce s dětmi a rodiči užíval pro porozumění toho, co se děje i mezi pečujícím (terapeutem) a pacientem. I v pozdějším věku se ve vztazích může projevit potřeba takového subtilního porozumění, která je buď opět neuspokojena anebo najde naplnění. Jedním z důležitých pojmů je „podpůrné prostředí“ (holding environment) – to je fyzické i psychické prostředí, které vytváří matka malému dítěti. Matka utváří bezpečné a očekávatelněji prostředí, které má svou vůni, teplotu, zvuk i rytmus. Zvláště zpočátku je zcela nastavena k tomu, aby vytušila všechny potřeby dítěte a uspokojila je. Dítě pak žije v jakési iluzi, že svým přáním a potřebou „vytváří“ i své uspokojení. Termín „dostatečně dobrá matka“ (good enough mother) pak označuje určitý limit. Matka by měla být dobrá, ale ne příliš dobrá – jen dostatečně. Příliš dobrá matka je ta, která se nadměrně „snaží“, zaplavuje dítě svou péčí, nedává mu prostor pro objevování jisté nespokojenosti ale také soběstačnosti. Dobrá matka oproti tomu postupně dává dítěti pocítit jistou nedokonalost světa – není k dispozici „vždy“ a nekrmí „zcela jak je třeba“ – postupně k němu nechává přistoupit i okolní svět zvuky, hluky, problémy a tvářemi. Dítě postupně zjišťuje, že je do jisté míry závislé, že nedisponuje vším – že je nutné své potřeby vyjádřit, domluvit se o nich, smířit se občas s frustrací a respektovat hranice mezi „já“ a „ne-já“ nebo druhými.
Winnicott sám dál tento jev charakterizuje: „holding environment vytváří atmosféru, v níž analyticky pracovat je bezpečné a zároveň dostatečně příjemné. U dětí podle Winnocotta zahrnuje holding „tělesné držení dítěte, které je jednou z forem lásky. Je to zřejmě jediný způsob, jakým může matka /tak malému) dítěti svou lásku projevit. Někteří lidé mohou držet dítě, jiní nikoliv. Ti druzí v něm okamžitě vzbudí pocit nejistoty a úzkostný křik.“ (Winnicott, 1960). Význam těchto subtilních faktorů pro terapii vystihuje Treuniet: „Holding tedy není jen struktura času, která vymezuje jednotlivou konzultaci. Týká se i toho, že v ten pravý čas terapeut vyrozumí a vycítí i skryté a hluboké citové pohnutí pacienta – a někdy je i vysloví. A v jiný pravý čas projeví respekt ke křehké a rodící se autonomii pacienta a jeho sebepojetí a nepřekáží mu: mlčí, zaujat přitaká…K rysům holding environment patří jistě i to, že „…pacient v jistých okamžicích pravdy potřebuje uvědomit svou schopnost vyvolat v analytikovi skutečnou emoci.“ (Treuniet, 1987 in Mikota, 1995)
Mitchell (Mitchell, 1999) popisuje přístup Winnicotta k terapeutické situaci: „…podobně vstupuje pacient…veden snahou najít zkušenost potřebné k oživení svého self. Analytik se pacientovi nabízí, aby jej volně používal pro získávání chybějících zkušeností…dovoluje mu, aby v sobě znovu objevil schopnost mít představy a fantazie a vyvolávat zkušenosti, které se zdají hluboce opravdové, osobní a smysluplné.“
Má toto všechno nějakou souvislost se supervizí? Rád bych to nechal z větší části na čtenáři. Nabídnu zde jen určitý podnět – vezměme si těchto pár pojmů a principů spíš jako metaforu – námět k úvaze o supervizní situaci. Supervizor třeba pracuje s týmem – spolu s ním vytváří nějaký nový prostor, ve kterém platí jiné zákonitosti. Obvykle se tam otevírá možný prostor pro různé potřeby, nějak jinak postavené otázky, hledání příčin ale i smyslu. Někteří supervizoři nechají tým vlastně dokonce hledat to, co nyní potřebují. Pro takové hledání však zajišťují bezpečí – pomocí supervizní smlouvy, budování pravidel supervize, facilitováním procesu dění v supervizi. Občas dokonce vidí i něco, co tým nevidí – něco, co potřebuje. Supervizor se pak musí rozhodnout, zda to pojmenuje nebo přímo naplní, nebo nechá tým v jisté nejistotě či frustraci, aby to našel sám…Možná je i zde možnost být „dobrý – dostatečně dobrý – i příliš dobrý supervizor“? Možná stojí za to zabývat se tím, jak zralý takový tým je – jestli potřebuje velké bezpečí nebo snese nejistotu a samostatnost. Jestli má dostat „dobré krmení informacemi a radami“ kdykoliv to jen naznačí, anebo by se již měl dokázat nespokojeně ozvat?
Winnicottovy teze, na které v tomto textu není samozřejmě dosti místa, zahrnují také důležitou myšlenku – a ta je superviznímu procesu velmi blízká. Je důležité nechat dítě objevovat věci, lidi a vztahy – objevovat je a přikládat jim vlastní významy. Odvaha objevovat, hrát si a užívat fantazii jsou nesmírně důležité pro budování živého já. Pečující rodič to může podporovat ale někdy v dobré víře i dusit, předčasně vnucovat dítěti zážitky, věci, vztahy a jejich významy – aniž by si je předtím „ochutnalo“ a zaujalo k nim vlastní vztah. V supervizi by měl být prostor pro hru a představivost. Nejde jen o zavedené doporučení, že v supervizi se nemá radit. (Ostatně někdy je dobrá rada dobrá). Tak jako je skvělé, když se máma raduje a žasne, co to její dítě zas vymyslelo za bláznivý nápad – je na místě, aby se supervizor dokázal radovat a nadchnout i druhé tím, že stojí za to věci kolem sebe a v sobě objevovat, znovu nalézat a přijímat do svého světa.
Těžko hledat ilustraci z praxe. Spíš tedy možná námět k hravému zamyšlení: Představme si supervidovaného kolegu v roli dítěte a sebe v roli pečující matky. Při supervizi jeho práce nám jde o jeho růst, učení ale i bezpečí a jistotu. V tom se roli matky a supervizora ani moc neliší. Dítě se dostává do situací, ze kterých je lepší ho včas zachránit, stejně jako do jiných, ve kterých je lepší ho chvíli nechat. Někdy jej musíme „zabavit“ - strukturovat jeho čas a pozornost námětem, vlastním nápadem, zvukem, stavebnicí či samotným radostným zaujetím. A jsou chvíle, kdy se mu do toho nemáme co plést, musí objevovat svět věcí kolem sebe a ve hře či zápase je poznávat. K tomu mu postačí, že ví, že my jsme poblíž a v klidu. Nemusí nás bavit a zaměstnávat.
Zkusme si uvědomit, jaké jsou naše schopnosti uklidnit a utišit – zastavit zmatek a nejistotu. Jaká slova používáme a jakou máme zkušenost, když to v různých situacích děláme? Stejně tak si zkusme připomenout okamžik, kdy se nám podařilo zadržet svůj skvělý nápad, brilantní formulaci nebo podnět pro akční cvičení v supervizi – a to, abychom dali prostor supervidovaným. Počkat přece jen chvíli a všímat si, co to dělá. Jestli to zvládnou dobře jako my nebo lépe? Ti z nás, kteří dovedou vyčkávát a dávají prostor až příliš, by si měli všímat toho, co se v nich děje – jestli neopouštějí některé své nápady příliš snadno jako moc banální nebo samozřejmé. Vždyť právě to nijak významné přitakávání, doptávání se, radostné úsměvy dělají třeba z babiček posluchačky, v jejichž přítomnosti mnozí z nás rostli.