dr. Hajný - 8. kapitola
8. Terapeutické spojenectví, pracovní aliance
V psychoanalýze se objevuje pojem „terapeutické spojenectví“, někdy také „léčebné spojenectví“. Patří k němu určité rysy popisované jako „přátelský přenos“, „sebepozorovací schopnosti“, „připoutání pacienta k lékaři“. Řadu těchto odkazů lze najít už u Sigmunda Freuda. Později je například shrnul Greenson (1969) jako: „ne-neurotický, racionální a smysluplný kontakt pacienta s analytikem, umožňující mu cílevědomě pracovat v analytické situaci“. Předpokladem léčebného spojenectví není chuť docházet do terapie pro své potěšení, ale přijetí vlastní potřeby utkat se s vnitřními problémy a podílet se na analytické práci navzdory vnitřním nebo vnějším problémům. Jde možná i o druh vztahu a postoje, který závisí na tom, čemu Erikson (1950) říkal „základní důvěra“. Ta je postavena na v zásadě dobrých a ubezpečujících zážitcích z prvních měsíců života dítěte.
Některé psychoterapeutické směry považují schopnost klienta vytvořit takový typ vstupního vztahu za nutnou podmínku další psychoterapeutické práce, jiné počítají s tím, že vznikne teprve v průběhu psychoterapeutické péče. Míru schopnosti vytvořit takové terapeutické spojenectví nelze odhadnout vždy na úplném začátku. Důležité je také zmínit, že nejde o to, čemu někdy říkáme motivovanost klienta. Někdo může mít od počátku silné zaujetí pro spolupráci, může jít ale třeba spíš o snahu „si polepšit“, „dokázat to, co jiní“, „najít viníka svých obtíží“ atd. V takových motivech se pak postupně může vytrácet to podstatné: zájem o vlastní vnitřní dění a zájem o společnou práci s terapeutem.
Supervize a pracovní spojenectví – lze o něčem takovém uvažovat? K supervizi přistupují lidé obvykle z jiných příčin než k terapii. Potřebují ji jako standardní součást svého odborného vzdělání, jako podmínku k získání akreditaci či dotací, chtějí reflektovat svou práci či spolupráci s druhými s pomocí někoho zvnějšku. Jejich schopnost utvářet si vztah k supervizorovi možná zpočátku nevystupuje do popředí. Jedná se o „kontraktu“, mapují očekávání, možnosti a podmínky spolupráce. Je otázka, zda by mohl supervizor s dobrým pocitem odstoupit od supervize pouze na základě dojmu, že supervidovaný kolega či tým nemá skutečný zájem o poznání své práce a spolupráci právě s ním – jako supervizorem. Nebo že má narušenou schopnost „základní důvěry“.
Supervize v psychoterapii – zvláště snad v té, která své klíčové prvky vidí v zacházení se vztahem, je běžnou součástí výcviku a vztah se supervizorem se obvykle postupně stává předmětem supervizní práce. Jsou ale oblasti, kde je jistě možné zůstat spíš u rozboru vnější problematiky, analýzy komunikace supervidovaného s klienty či mapování kompetencí v organizace. Lze předpokládat, že i bez hlubšího navázání vztahu se supervizorem může taková supervize přinést užitek. Zůstane však podle mého na převážně intelektuální, technické či organizační rovině. Jsem přesvědčen, že teprve vážný zájem o sebe sama ve spojení s jistou dávkou důvěry v toho druhého mohou vytvářet živnou půdu pro růst v supervizi.